Wilkesova země - Antarktida byla v dávných dobách tak teplý kontinent, že zde dokonce rostly palmy.
Vyplývá to z analýzy zrníček pylu starých asi 53 milionů let, které byly nalezeny při nedávných hloubkových vrtech, napsal zpravodajský server BBC.
Podle studie, která byla zveřejněna v časopise Nature, přesahovaly v období raného eocénu v Antarktidě zimní teploty deset stupňů Celsia a letní mohly šplhat až k 25 stupňům.
Vědci rovněž při svých vrtech na východním pobřeží Antarktidy našli pozůstatky dalších teplomilných stromů, které jsou příbuzné modernímu baobabu či makadámiím, jež plodí chutné ořechy.
V období raného eocénu - který bývá také nazýván skleníkový eocén - byly globální teploty zhruba o pět stupňů Celsia vyšší než v současnosti a neexistovaly takové teplotní rozdíly mezi póly a rovníkem.
Tato éra je proto v centru pozornosti dnešních vědců, protože může napovědět, jak se naše planeta bude měnit v důsledku globálního oteplování, jež způsobuje rostoucí koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů.
"Máme dva způsoby, jak pohlížet na budoucnost. Jedním z nich jsou klimatické modely založené na fyzikálních studiích, stále více ale používáme metodu 'návratu do budoucnosti', kdy se probíráme jednotlivými obdobími geologické minulosti, které se podobají tomu, k čemu patrně za deset, dvacet či několik set let dospějeme," prohlásil James Bendle z Glasgowské univerzity.
Subtropické klima
V raném eocénu byla koncentrace oxidu uhličitého na Zemi podstatně vyšší, než je stávajících 390 částic v milionu částic atmosféry (ppm), pohybovala se totiž minimálně kolem 600 ppm, a pravděpodobně ještě mnohem výš.
Nedávné vrty provedené v oblasti Antarktidy ukázaly, že zde panovalo subtropické klima. Mapování života v Antarktidě v raném eocénu je ale složité, jelikož následné zalednění, k němuž došlo před 34 miliony let, zničilo většinu usazenin, které by pomohly vytvořit obrázek o tehdejších podmínkách. Ty sedimenty, jež zůstaly, se skrývají pod kilometry ledového příkrovu.
Experti proto zahájili vrtný program, při němž ponořili vrtnou plošinu čtyři kilometry pod mořskou hladinu u východního pobřeží Antarktidy, v oblasti Wilkesovy země.
Vrtné zařízení pak prorazilo jeden kilometr usazenin a vyzdvihlo vzorky z období eocénu, mezi nimiž byla i pylová zrnka palem a stromů příbuzných dnešním baobabům a makadámiím.
Vedle nich byly objeveny i pozůstatky maličkých jednobuněčných organismů zvaných archea. Buněčné stěny těchto živočichů mají tu vlastnost, že vykazují jemné změny v závislosti na teplotě půdy, která je obklopovala za jejich života. Organismy tak fungují jako titěrné teploměry zakopané do půdy před 53 miliony let.
Na těchto teploměrech je patrné, že i v těch nejtemnějších chvílích antarktické zimy teploty neklesaly pod deset stupňů Celsia a denní teploty v létě se držely nad 20 stupni Celsia. Nížinný pobřežní region Wilkesovy země byl porostlý palmami, zatímco o něco dál ve vnitrozemí se zvedaly kopečky pokryté břízami a jehličnatými stromy.
Podle Jamese Bendlea nebude hladina oxidu uhličitého z dob eocénu hned tak dosažena, a pokud se podaří lidstvu emise snižovat, nedospěje se k této koncentraci třeba vůbec. Situace z dob eocénu ale může pomoci při vytváření počítačových modelů, které se využívají při odhadech vlivu emisí na klima.
