Aktuálně.cz: Souboj o prezidentskou funkci na Ukrajině se v posledních dnech hodně vyostřil. Volodymyr Zelenskyj i Petro Porošenko se složitě dohadují na konání jediné veřejné debaty, klipy prezidentova týmu ukazují, jak Zelenského srazí kamion, nebo ho na plakátech zobrazuje jako "Putina", tedy spojence Kremlu. Co tomu říkáte?
Mustafa Najom: Nevím, zda nejbližší spolupracovníci prezidenta nepotřebují psychiatrickou léčbu. Mně se taky nelíbí nejasná pozice Zelenského (ve vztahu k Rusku - pozn. red.), ale pokud mám problém s korupcí, přetvářkou a lhaním Porošenka, tak jsem taky Putin? A šedesát procent vojáků na frontě, kteří prezidenta nepodpořili, ti jsou taky Putin? To jako vážně?
Máte k dosavadnímu prezidentovi řadu výhrad. Více než čtyři roky jste ale byl jako poslanec členem jeho poslaneckého klubu v ukrajinské Radě…
Petro Porošenko se dostal k moci díky tlaku občanské společnosti. A teď není schopen zabránit útokům na ni. Naopak dělá vše pro to, aby se stal jejím nepřítelem. Ať už jde o zákon o deklaraci příjmů (zákon z března 2017, definující mimo jiné představitele neziskových organizací jako "veřejné činitele" a nutící je předkládat deklarace příjmů - pozn. red.), podporu zákona o pomluvě (prozatím nepřijatý tzv. náhubkový zákon, navrhovaný nejnověji třemi poslanci Bloku Petra Porošenka - pozn. red.), nezasahování proti trollům, kteří útočí na aktivisty, anebo prokuraturu, která tyto případy nevyšetřuje.
A to vůbec nemluvím o členech jeho poslanecké frakce, kteří navzdory všemu veřejně mluví o boji s korupcí. To bude jednou taky Porošenkův památník - válka s občanskou společností, která by ho bývala mohla v této prezidentské kampani podpořit.
Před pěti lety měl ale Petro Porošenko výraznou podporu od většiny Ukrajinců, včetně vás.
Tak si připomeňme, jak to bylo. 20. února 2014 skončily události na Majdanu, prezident Viktor Janukovyč utekl (ze země) a hned za několik dnů začala anexe Krymu. Mnozí lidé, kteří byli na Majdanu, museli na frontu. Během následných prezidentských i parlamentních voleb odsunula hlavní požadavky Majdanu - reformy, boj s korupcí, transparentnost moci - na vedlejší kolej válka. Porošenko vyhrál volby jako člověk, který přinese mír.
Ve srovnání s předchůdci byl Porošenko nejlepší
Měl jste ho šanci během následujících pěti let poznat zblízka. Jaké jsou jeho největší přednosti a nedostatky?
Porošenko je velmi schopný komunikátor, vyjednavač, má neuvěřitelnou výdrž, skvělou paměť, mluví bez překladatelů (několika cizími jazyky). Je to člověk, který dokáže vidět věci v širších souvislostech. Jeho hlavním minusem je ale skutečnost, že nepochopil roli, kterou mohl sehrát. A myslím si, že on sám toho bude na závěr své politické kariéry litovat.
Zvenčí to vypadá, že i přes některé problémy šlo o schopného státníka, čelícího obrovskému tlaku ze strany Kremlu…
Je jasné, že ve srovnání s předchůdci byl Porošenko nejlepší. To je fakt. Otázkou spíš je, zda ho s nimi chceme srovnávat. Nechci ho stavět vedle Viktora Jakukovyče. Já ho chci porovnávat s tím prezidentem, kterého jsme očekávali. A v tom selhává. Byl lepší než jeho předchůdci, ale nebyl tím prezidentem, jakého jsme chtěli.
Mustafa Najom (*1981)
"Ve 22.30 pod monumentem Nezávislosti. Oblečte se teple, vezměte si deštníky, čaj, kafe, dobrou náladu a kamarády." Tímto vzkazem na sociálních sítích spustil 21. listopadu 2013 ukrajinský novinář afghánského původu Mustafa Najom protestní hnutí, kterému se později začalo přezdívat EuroMajdan.
Z původního odporu proti nepodepsání tzv. Asociační dohody s Evropskou unií vládou prezidenta Viktora Janukovyče se stal během pár týdnů větší a obecnější protest proti prezidentovu stylu vládnutí, korupci a spojenectví s Ruskem. Dramatické události v centru Kyjeva vyvrcholily v únoru 2014 krvavým masakrem, Janukovyčovým útěkem do ruského exilu a zvolením Petra Porošenka do funkce nové hlavy státu.
Mustafa Najom se stal na podzim 2014 poslancem ukrajinského parlamentu, kde s několika kolegy z Majdanu zasedl ve frakci Bloku Petra Porošenka (BPP). Jako jeden z hlavních představitelů proevropského a proreformního proudu v ukrajinské Radě se postupně s názory prezidenta Porošenka rozešel a stal se jeho hlasitým kritikem. Na konci roku 2018 demonstrativně vystoupil z poslanecké frakce BPP a ohlásil založení nového politického hnutí.
Jak jste spolu vycházeli osobně?
Jako s člověkem s ním nemám problém. Jako prezidentovi jsem mu ale říkal, že kompromisy, na které přistupuje, jsou pro mě nepřijatelné. To není nic osobního, nechci ho urážet. Ale jako instituce, člověk, který za ni přijal odpovědnost a měl rozběhnout slíbené radikální reformy, podle mě zklamal. To kritizuji. Jsem taky politik, nesu odpovědnost, dal jsem lidem své slovo.
Někteří lidé tvrdí, že vás, známé osobnosti Majdanu, Petro Porošenko jako velmi obratný politik prostě využil jako fíkový list nebo fasádu…
To se dá říct o všem. Ve všech zemích na světě spouští změny někdo konkrétní, zatímco staří dál fungují. Ano, mnohé se nezměnilo, ale změnil se poměr sil uvnitř moci. Stát neovlivňuje občany, ale společnost ovlivňuje stát. Já se cítím jako nástroj společnosti, která ovlivňuje a kontroluje moc, a ne obráceně.
Můžeme se ale stát fasádou, pokud se nenaučíme pracovat s dosavadním systémem.
Korupční medúza
Je složité ho změnit?
Složité. Korupční moc je obrovsky silná, je to ohromný aparát, jehož rozsah jsme nechápali, dokud jsme do něj nenahlédli. Jako novináři, aktivisté jsme se dívali zdálky, kritizovali jsme zvenku. Když se člověk dostane dovnitř, pochopí, že prostředky, které mají tyto lidi udržet na jejich místech, jsou prakticky neomezené.
Lidi zvenčí, z neziskovek nebo občanské společnosti, navíc politický systém dlouho nepřijímal. Jenže když se ho snažíte změnit, musíte se do jisté míry stát jeho součástí. Musíte být schopni s těmi lidmi pracovat, pochopit, jak přemýšlí a co dělají. Stát se součástí systému, ale nenechat se jím nakazit.
Celý ten systém je vlastně hloupý, tupý. Je to medúza, která jen reflexivně reaguje na vnější tlak, podněty. Je rozsáhlá, má velkou moc, koordinuje se, ale nemá mozek. Pokud s ní bojujete systematicky, na což jsou potřeba manažerské zkušenosti, dříve nebo později se něco změní.
Zatím ale pořád sedíte v ukrajinském parlamentu, který sice podpořil řadu protikorupčních zákonů i dalších důležitých reforem, ale dál jsou v něm poslanci, kteří si posílají se svými kumpány SMS zprávy, jak rozdělit korupční peníze, vybírají si předražená auta, na která oficiálně nemají příjmy, a tak dále. Lidí blízkých Majdanu se do Rady dostalo před pěti lety jen pár. Kolik z celkem 420 zvolených poslanců bylo a je podobně reformně naladěných?
Tak třicet, maximálně pětatřicet. Ne víc.
To je přece důvod k depresi.
Je to samozřejmě špatné, ale deprese nepomůže. Stará garda pracující starými metodami ztratí v jistý moment sílu. Rozhodující je tlak veřejnosti. Je ale otázkou, jak moc celá ukrajinská společnost stojí o změnu pravidel.
Změnu pravidel slibuje dosavadní favorit prezidentských voleb, herec Volodymyr Zelenskij, který se podle průzkumů velmi pravděpodobně v neděli stane novou hlavou státu. Jak se k němu stavíte?
Lidsky jsou mi příznivci Volodymyra Zelenského velmi sympatičtí. Chtějí změny, s mnohými věcmi jsou nespokojení a chtějí taky vidět v politice nové tváře. Zelenského tým rozběhl velmi úspěšnou kampaň. Při vší úctě ke kandidátovi a jeho podporovatelům je ale velmi složité věřit v jeho nezávislost na Ihoru Kolomojském (vlivný ukrajinský oligarcha a protivník prezidenta Porošenka - pozn. red.).
Vysoká popularita Volodymyra Zelenského navíc neznamená, že je to dobrý člověk nebo politik, který umí řídit zemi. Ano, představuje nějakou politickou realitu, avšak jeho popularita není úspěch politika, ale spíš indikátor naštvanosti těch, kteří nemohou najít vhodného kandidáta na volebních lístcích.
Zdá se, že k nim taky patříte.
Ano, generace lidí, kteří stáli na Majdanu, nemá v danou chvíli svůj hlas.
Jak je to možné?
Jde o strukturální věci a taky o finanční prostředky. Politici jako Petro Porošenko nebo Julija Tymošenková začínali v politice, když jsme ještě byli ve škole. Jsou to takoví političtí geronti. Porošenko byl ministrem ekonomiky za vlády prezidenta Janukovyče, a dokonce spoluzakládal jeho Stranu regionů. Jde o lidi, kteří si dobře rozumí s elitou, již jsme chtěli před pěti lety vyhnat ze země.
Lidé, kteří by se teoreticky mohli stát politickými lídry, čelí na celém postsovětském prostoru velkým problémům. Nemají prostředky, které byly monopolizované v 90. letech minulého století. A taky nemají politické zkušenosti.
Získat zpět sebedůvěru
Jako bývalý občanský aktivista a novinář jste před pěti lety, po tzv. Euromajdanu, vstoupil do politiky. Nelitujete toho dnes?
Nebyl bych upřímný, kdybych tvrdil, že nemám momenty, ve kterých si říkám: "K čemu to vlastně všechno je?" Ale v takových chvílích člověk chápe, že prostě platíme určitou cenu. Když jsem byl novinář, bylo to jednodušší, lidé mi víc věřili. Tohle je prostě cena, kterou je potřeba zaplatit. Dneska ještě nedokážu říct, zda jsme obstáli. Jsme v jistém smyslu pionýři, kteří prošlapávají cestu dalším.
Takže nelitujete?
Spíš ne. Kdybych do politiky nevstoupil, litoval bych, že jsem to nezkusil a něco neudělal. Dnes se mi každý den otevírají nějaké dveře. Sám člověk si volí mezi tím, zatnout zuby a o něco bojovat, nebo se prostě přizpůsobit.
Dřív jsem si říkal: Rozhodl jsem se a jdu. V politice ale každý den děláte nějaké kompromisní rozhodnutí. Když chcete prosadit přijetí nějakého zákona, řešíte, jestli se na něm dokážete domluvit i s lidmi, kteří jsou vám lidsky nepříjemní. A přemýšlíte, zda jsou důležitější vaše emoce, nebo přijetí toho zákona.
Strašně důležité je nepřekročit určitou červenou linii. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi nedovolí to udělat.
S kolegy poslanci Sergejem Leščenkem a Svitlanou Zališčukovou jste nedávno vystoupili z parlamentní frakce Bloku Petra Porošenka. Jaké máte další politické plány?
Zakládáme politickou stranu. Do ní vstoupí všichni "eurooptimisté" i naši spojenci. Budeme se účastnit parlamentních voleb na podzim.
Řada vašich přátel tvrdí, že máte ambici stát se jednou ukrajinským prezidentem.
Bylo by hloupé říkat "ne", ale stejně tak "ano". Pokouším se nyní sestavit svůj tým. Abychom se mohli spoléhat na sebe a nebyli jen nějakou položkou, kterou někdo využije nebo se sveze na její pověsti. Chceme mít přímý vliv, ne jen přihlížet.
Ukrajina prošla za posledních pět let řadou zásadních změn. Při pohledu na komika Zelenského jako možného prezidenta i na některé další věci se člověk pořád nemůže ubránit dojmu, že zůstává tou zvláštní "leklou" zemí druhé kategorie…
Hlavní příčinou je nedostatek důvěry. To brzdí řadu věcí. Podívejte se, jak složitě se u nás vytvářejí politické strany i uskupení. Mezi lidmi panuje ohromná závist.
To ale platí v politice všude.
Na vině není jen politika, je to i určitá mentalita. Ohromná nedůvěra v to, že ten, s kým jste se právě domluvili, vás zítra nehodí přes palubu. Překonat tento moment je strašně složité. Chybí nám pořád schopnost vidět v lidech to lepší.
A druhá věc je slabá sebedůvěra. Jsem hluboce přesvědčený, že to je to nejhorší, co se stalo Ukrajině i lidem, kteří v ní žijí. Nám celý život tvrdili: "To nedáš. To nezvládneš." I v politice.
Také teď, po Majdanu, když se do politiky dostali noví lidé. Namísto toho, abychom jim pomáhali, jim házíme klacky pod nohy. "Proč neodejdeš z parlamentu?" ptají se mě lidé nejčastěji. "Stejně se zku*víte," slyšíte všude kolem sebe. Lidé, kteří mají sebevědomí a vizi, to je náš klíč k úspěchu.
