Britům se teď kvůli Brexitu často emotivně spílá. Jak interpretovat výsledek jejich referenda?
Miroslav Bárta: Vztah Velké Británie k Evropské unii či evropskému kontinentu je od samého počátku moderních dějin poněkud komplikovanější. Britové chtěli v Evropě vždy hrát svou specifickou hru. Zejména poté, když přišli v padesátých letech minulého století o většinu svých koloniálních teritorií, což byl konec jejich impéria.
Připomenu pár dat: Britové požádali začátkem šedesátých let o vstup do Unie, tehdy ještě EHS - Evropského hospodářského společenství. Francouzský prezident Charles de Gaulle to ale v roce 1963 vetoval a znovu pak o čtyři roky později.
I proto byli Britové od počátku svého členství v EHS, do něhož vstoupili až po de Gaullově smrti v roce 1973, zvyklí na to, že jejich vztah s Unií není úplně ideální. A i proto si začali vyjednávat všemožné výjimky, což vyvrcholilo pověstným "rabatem" premiérky Margaret Thatcherové, kdy Velká Británie začala dostávat z částky, kterou platila Unii, nadpoloviční většinu zpět, protože měla slabé zemědělství.
Výjimky (ať již jde o euro, Schengen, či odmítnutí práva na kolektivní stávku podle Evropské listiny základních lidských práv a svobod) dělaly z Velké Británie vždy tak trochu jiného či zvláštního člena Unie.
Bez Británie by ale na druhé straně byla naše historie i současnost mnohem chudší, jakkoliv bude i nadále velmi těsně s Evropou spjatá a starý kontinent s ní rovněž. Británie je koneckonců kolébkou sofistikovaných demokratických institucí či průmyslové revoluce.
Nežijme proto v iluzi, že až dosud byly vztahy s Británií ideální a najednou je Boris Johnson, Nigel Farage a další zcela pokazili tím, že v kampani pro Brexit lidem velmi často lhali. I tohle je důležité v diskusi o "selhání britských elit" vědět. Vzdálenost mezi Londýnem a Prahou je stále stejná.
Dobře. A co evropské, přesněji bruselské elity?
Zarazily mě třeba negativní signály, které vysílal Brusel ještě před britským referendem. Oficiálně přitom Brusel prohlašoval, že se nebude do referenda vměšovat. A najednou od předsedy Evropské komise Junckera slyšíme, že pokud Británie opustí Unii, tak s Brity bude nakládáno jako s dezertéry.
Tohle není prohlášení politika, který nás má reprezentovat. Zejména toto mě hodně zklamalo.
Role vzdoru
Myslíte, že do referenda se promítl i jakýsi vzdor Britů?
Podle mého názoru nepochybně. Na lidská společenství měla odpradávna nemalý vliv síla symbolických gest či výroků lídrů, respektive elit. Ať již v kladném, či záporném slova smyslu.
Junckerova výhrůžka zastáncům Brexitu jen nahrála. Ale nikdy to samozřejmě není tak, že kolaps či krizi způsobí pouze jedna věc. Vždy jde o celý balík nejrůznějších příčin - ať již vnitřních, či vnějších.
Jeden příklad za všechny: kampaň příznivců Brexitu byla velmi emotivní, měla tah na branku, ohromnou sílu, dokázala zaujmout, byť používali i lži. A naopak: politika britské vlády byla hodně umírněná, mdlá, nezajímavá, nebojovala s nepravdami a polopravdami o nezbytnosti vystoupení Británie z Unie. Její elity tedy mohly udělat pro setrvání Británie v Unii neskonale víc, než udělaly.
A proč neudělaly? Proč selhaly?
Myslím, že celou věc podcenily. Ztratily kontakt s každodenním světem, s reálným životem lidí, jejich starostmi, obavami, těžkostmi či nadějemi. Bruselské i britské elity.
Znovu říkám, zvláště postoj bruselských elit je pro mě jedno z největších zklamání. Ať již jde o výroky a chování před referendem, anebo vzápětí po něm.
Byli a jsme svědky agresivity, razance a kategorických stanovisek, místo aby si jejich autoři uvědomili, že silácká gesta jsou to poslední, co teď může Evropa potřebovat.
Nemáme jen závažné vnitřní, ale i vnější problémy a je třeba se soustředit na možná řešení a ne nadále antagonizovat společnost. Spílat teď jen Britům kvůli výsledku Brexitu je hodně zjednodušující a možná i nebezpečný postoj.
Jsou ale i opačné, pozitivní příklady, postoj nejen našeho premiéra či ministra zahraničí, ale třeba i francouzského ministerského předsedy. Tedy vstřícná a uklidňující prohlášení. Není čas na horké hlavy, Evropa totiž může potenciálně čelit problémům a výzvám, jejichž dosah můžeme dnes stěží dohlédnout.
Elity selhávají už od starého Egypta
Existují v historii srovnání, kdy selhání elit přivedlo národy ke kolapsu či katastrofy? Z moderních dějin mě namátkou napadá nástup nacismu v Německu a pak i mnichovská dohoda.
Každé srovnání či paralela přece jen pokulhává. V Egyptě či starověkých civilizacích selhávaly elity opakovaně, což bylo (a podle všeho je i dnes) důsledkem zmíněného postupného odtržení elit od lidí.
Dnes to ale není příliš jiné. Od určitého okamžiku se zkrátka začne mezi většinovou populací a elitami - ať jsou jakékoliv povahy a kvality - vytvářet stále větší propast, vakuum. Tak třeba rok 1798 ve Francii. (Rok faktického konce Velké francouzské revoluce a nástupu "bílého teroru", jehož obětí byli především jakobínští aktivisté. V situaci všeobecné nestability se v následujícím roce 1799 chopil při brumairovém převratu moci Napoleon Bonaparte, pozdější císař a diktátor - pozn. red.)
Anebo rok 1914 - začátek první světové války, k níž to spělo sice už dlouho, avšak "Evropa tančila valčík" až do poslední chvíle a její vůdci se opájeli bezstarostností. Anebo i ten Mnichov 1938, kdy druhá světová válka byla sice důsledkem konsekvencí té první, ale opět - i zklamáním elit.
V těchto historických zlomech jde zkrátka a dobře většinou o zklamání elit, které - ať chceme, či ne - určují směr a občas jsou, tak jako nyní, vyvedeny z rovnováhy.
De facto si za to ale mohou sami, protože nebyly schopny prosadit své myšlenky a přesvědčení.
Zrovna nedávno jsem odpovídal na otázku, proč elity nevyužívají svůj potenciál, aby krizi zvládly. Jenomže ono je to s nimi jako s obrovskou houbou, která plave i s vámi na hladině vody. Houba ji pomalu nasává a vy jste v suchu až do poslední chvíle.
No a když pak najednou ucítíte mokro, tak je už pozdě a vy jdete i s houbou ke dnu.
Pokud je například většinová populace vystavena dlouhodobě stresovým situacím a ekonomicky i sociálně strádá, tak jakmile tato krize dosáhne až k elitám, není už v silách ani těch sebeschopnějších dostat na svou stranu onu většinu. Ona si totiž řekne, že už elitě nemá důvod věřit, protože tak dlouho nic nedělala.
Kdybyste měl sebelepší nápad, s obtížemi pro něj budete hledat podporu. To je ona, velmi zjednodušeně pojato, ztráta kontaktu s každodenní realitou a ztráta legitimity, které jsme při Brexitu i nyní svědky. Jinými slovy: společenská smlouva se ocitne v krizi.
Pokračování rozhovoru s Miroslavem Bártou ČTĚTE ZDE.
