Praha - Historie zná bezpočet bývalých novinářů, kteří se stali politiky a v publicistické činnosti pokračovali i poté, co začali zastávat vysoké státní funkce, ať již to byl Benito Mussolini, či Winston Churchill. Podobně jako to má teď v úmyslu poslanec Věcí veřejných Radek John.
První z nich přispíval do socialistického listu Avanti! a založil deník Il Popolo d'Italia, druhý napsal za svůj život několik tisíc článků a v roce 1953 získal za styl, který prezentoval ve svých historických dílech, zejména v šestidílné Druhé světové válce, Nobelovu cenu za literaturu.
Pro londýnský Evening Standard psal Churchill pravidelně sloupky, a když je vlastník listu lord Beaverbrook v roce 1938 přestal publikovat, začal pracovat pro konkurenční Daily Telegraph lorda Camroseho. To už měl přitom za sebou kariéru ministra vnitra a prvního lorda Admirality.
Americký mediální magnát William Randolph Hearst, který ve dvacátých letech ovládal tři desítky deníků po celé zemi, byl v letech 1903-1907 dvakrát zvolen za Demokratickou stranu do Sněmovny reprezentantů a ve stejném období se dvakrát ucházel o post newyorského starosty.
V posledních několika desetiletích ale není v západním světě znám jediný případ někdejšího publicisty a politika, který by se následně znovu vrátil k novinařině, ať již poté, co složil veřejnou funkci, či ještě během svého mandátu.
Filipíny, Srí Lanka, Irák
Neplatí to pro země třetího světa. Filipínský viceprezident Noli de Castro začal v listopadu 2010, čtyři měsíce poté, co opustil svůj úřad, pracovat jako moderátor publicistického pořadu "TV Patrol", uváděného na televizní stanici ABS-CBN.
Sinhálský novinář Lasantha Manilal Wickrematunge, který v roce 1972 kandidoval do parlamentu a pak se stal tajemníkem srílanské premiérky Sirimavo Bandaranaikové, založil v roce 1994 nezávislý týdeník Sunday Leader. V roce 2009 byl v hlavním městě ostrova Colombu zastřelen ve svém voze neznámými útočníky.
Nejstarší syn Saddáma Husajna Udaj působil jako poslanec, zároveň ale i jako šéfredaktor prorežimního deníku Bábil. V červenci 2003 byl společně se svým bratrem Kusajem zabit při akci amerických jednotek v severoíránském Mosulu.
Berlusconi, Hollande, Cameron
Ze současných politiků tvoří jednu z mála výjimek čečenský prezident Ramzan Kadyrov, který se stal v roce 2008 členem Svazu ruských novinářů. Byl tam ale jen jeden den - kvůli protestu profesionálních novinářů se jeho "členství" zrušilo.
Řada nejvyšších státních činitelů a politiků ovšem ovládala a ovládá média, ať již jako jejich vlastníci, jako je bývalý italský premiér Silvio Berlusconi, jenž přes koncern Mediaset kontroluje většinu soukromých televizních stanic v zemi, či nepřímo, díky osobním kontaktům, které s novináři udržují.
Životní partnerkou francouzského socialistického prezidenta Francoise Hollanda je novinářka Valérie Trierweilerová.
Mediálním poradcem britského premiéra Davida Camerona byl v letech 2010-2011 někdejší šéfredaktor týdeníku News of the World Andy Coulson. Ten byl v letech 2007-2009, kdy pro Konzervativní stranu pracoval jako ředitel pro komunikaci, placen vydavatelskou divizí News International, do jejíhož impéria patří vlivné deníky The Times a The Sun.
Vůdce kubánské revoluce Fidel Castro již složil všechny veřejné funkce, názory svých spoluobčanů se ale i nadále snaží ovlivňovat pomocí úvodníků, které publikuje v deníku Granma.
Ostatně - český prezident Václav Klaus uveřejňuje v deníku Právo pravidelně "Zápisník z cest", ve kterém se mimo jiné kriticky vyslovuje k teorii globálního oteplování, politice Mezinárodního měnového fondu či odborům.
