Doněck - Je tomu skoro rok, co Petro Porošenko prohlásil, že protiteroristická operace, která má zničit proruské separatisty, nemůže trvat měsíce, ale hodiny. Bylo to loni v květnu, krátce po jeho zvolení ukrajinským prezidentem.
V hornickém Doněcku i přímořském Širokyne se přesto stále střílí.
Za dvanáct měsíců Donbas zažil válečné peklo a dva pokusy o mír. Zoufalství obyvatel regionu se prohlubuje.
"Kdybys jen viděl Doněck před rokem. Vlastně před rokem a půl! Říkalo se mu město milionu růží. Růže u nás byly všude," vzpomíná na bývalé krásy rodného města Sáňa. Ozbrojenec ve výslužbě, který mě právě veze k doněckému letišti.
Čtvrť nazvaná Kyjevská leží sotva dva kilometry od letiště. Místo růží je "osázena" krátery od neřízených raket Grad a min.
Jedna z raket stále trčí z vozovky. Na ocasu má uvázanou červenobílou pásku, aby si smrtící trubky všimli řidiči. Silnice je ale prázdná. Jen metaři v oranžových vestách odklízejí sutiny.
"Vidíš tady tu zastávku?" ukazuje řidič na roh ulice, kde stojí spálené konstrukce. Dříve to byly kiosky. "Tam dopadla raketa. Zabila několik lidí. Mrtvých mohlo být víc. Když začaly létat první, srbští dobrovolníci doslova dovlekli lidi z ulice do úkrytu. Zachránili jim život," říká.
Protiútok nevyšel
Míjíme domy s dírami místo oken, s černými balkony a fasádami osekanými od střepin. Před námi se objeví prázdné kontrolní stanoviště z betonových kvádrů a za ním most. Tady cesta k letišti končí. Most je přelomen vejpůl. Pod ním je pohřben ukrajinský tank.
Koncem ledna, když separatisté zahájili ofenzivu a rozhodli se dobýt doněcké letiště, ukrajinská armáda přešla do protiútoku. Úspěšný boj zastavila exploze Putilovského mostu. Betonová deska přehradila ukrajinským tankům cestu a ty se musely vrátit do nedaleké Avdijivky, kterou vládní síly stále kontrolují.
Podél mostu se doposud válí nevybuchlá munice a torza spálených aut. Z dálky najednou zazní exploze. Boj o ruiny letiště pokračuje i teď, nehledě na příměří. Dál se nejede.
Hlavně tam, kde se nestřílí
Okolo domu ve stylu socialistického realismu se vine několik front. Obyvatelé boji postižené čtvrti dostávají v bývalém kulturním domě humanitární pomoc od fondu kdysi nejbohatšího ukrajinského oligarchy Rinata Achmetova.
"Náš dům od července zasáhlo třiadvacet střel. Přímý zásah dostal i můj byt. Měl jsem štěstí, že jsem nebyl doma. Celé naše patro je zničené. Tam nelze žít," vypráví asi šedesátiletý Nikolaj z Kujbyševské čtvrti.
Od podzimu žije v pronajatém bytě. Svůj byt, tedy to, co z něho zbylo, chodí občas kontrolovat. "Nedávno jsem musel nechat udělat dveře. Opuštěné byty začínají rabovat," dodává.
Viktor Eduardovič žije od konce listopadu v domě sám. Všichni jeho sousedé odjeli. Během posledního ostřelování měl štěstí. Stihl utéci za roh, než jeho dům zasáhl granát. "A co mám dělat? Já mám ruské občanství, ale jsem starý na to, abych začínal od nuly. Moji příbuzní ale odjeli: někdo do Ruska, další na Krym nebo na Ukrajinu. Jeli tam, kde se nestřílí," tvrdí.
"Pochybuji, že příměří něco přinese. U nás se pořád střílí. Přeji si, aby byl konec. Ale kdy se konečně dočkáme míru? Nevím," povzdechne si Nikolaj.
Ilovajská tragédie
Před vjezdem do Ilovajsku stojí dřevěný pravoslavný kříž s Ježíšem zabodnutý do kupy hnědé zeminy. Na laťce visí fotografie a tabulka se čtyřmi přezdívkami mrtvých proruských ozbrojenců.
Loni v srpnu mělo být osvobození patnáctitisícového města jednou ze závěrečných kapitol. Měla definitivně stvrdit potlačení proruského separatismu.
Ukrajinská ofenziva tady ale narazila na odpor. Na protiútok ozbrojenců a údajně i ruské armády, která tehdy na Ukrajinu vtrhla.
V ilovajském kotli podle oficiálních informací zemřelo 360 ukrajinských vojáků a příslušníků dobrovolnických jednotek, které bojují za totéž co armáda. Neoficiálně byly ztráty ukrajinských sil mnohem vyšší.
Stopy po letních bojích jsou ve městě stále vidět. Zejména na jeho okrajích. Vypálené a minometnou palbou rozmetané domy ukazují, jak urputně a marně se ukrajinští vojáci bránili.
"Já jsem tady nebojoval. V létě jsem byl nedaleko letiště a pak jsem byl několik týdnů na Krymu. Pár dní před útokem na Ilovajsk jsem vzal manželku se snachou a odvezl jsem je na jih," říká bývalý policista, který se na pár měsíců připojil k separatistům.
Loni na podzim, po podepsání první minské dohody, z ozbrojených sil separatistů odešel. Teď vede malý obchod.
Tak se nedá žít
"Situace je tu zlá. Hodně lidí odešlo přes hranici do Ruska. Vrátili se hlavně ti starší. Peníze tu moc lidí nemá. Často dávám potraviny na dluh. Co mi zbývá?" vysvětluje Viktor.
Prodavač roztrhne poslední pytlíček rozpustné kávy, který mu v obchodě zůstal. Hnědé granulky zalije vodou a po krátké pauze dál vypraví.
"Když to loni začalo, jezdil jsem se synem do Doněcka. Doufali jsme, že Rusko pošle zelené mužíčky a Donbas připojí jako Krym. To se nestalo. Teď tady živoříme. Už dva dny nemám maso," líčí.
"Ukrajinci k nám nepouštějí kamiony s potravinami. Tak se nedá žit," zoufale říká padesátník. Dveře se otevřou a do obchodu vejde asi desetiletý klučina. Chvilku tiše postává před seschlými oplatkami. Upřeně zírá do krabice. Prodavači ani mě nevěnuje jediný pohled. Pak se otočí a smutně odkráčí ven.
