Nedávno jste prohlásil, že jste opatrný v soudech, nakolik papež František mění církev. Jak jste to myslel?
Role papeže se přeceňuje. Církev má přes miliardu členů, nelze názory koncentrovat do jedné osoby. Mnozí lidé jsou ochotní naslouchat papeži jen tehdy, když jeho vystupování odpovídá jejich představám. Pokud tomu tak není, kritizují ho, často bez snahy o hlubší porozumění.
Církev funguje s jistou kontinuitou a setrvačností, do určité míry bez ohledu na to, jaký je ve Vatikánu zrovna papež. Když se podíváte do papežských encyklik nebo exhortací, často tam jsou citovaní minulí papežové. Takže leccos, co se může zdát nové, úplně nové není. Jenom jsme to třeba za předchozího papeže nevnímali, protože ten další to říká s jiným důrazem, ale přitom vychází ze starších textů. Proto jsem opatrný v soudech o vlivu papeže na církev.
Jestli něco působí nově a v čem papežové jsou vnímaní rozdílně, pak je to především styl vystupování. Jak jednají s lidmi.
Čili nelze říci, že zatímco Františkův předchůdce Benedikt XVI. byl konzervativec, František je liberál?
To je příliš zjednodušující a není to pravda. Spíše bych rozlišoval, že Benedikt XVI. byl zřejmě největším teologem na papežském stolci, ryzím akademikem. Jeho projevy byly dvakrát až třikrát delší než Františkovy, byly to v podstatě univerzitní přednášky. Oproti tomu František je spíš pastýřem, který se vyjadřuje bezprostředněji, projevuje větší zájem o lidi a o kontakt s nimi. Naopak plachý Benedikt měl v kontaktu s lidmi problém už při studiu v semináři, jak sám vzpomínal..
Když Benedikt začínal svůj pontifikát, psalo se o něm jako o muži, který má rád přítmí knihoven a studoven na rozdíl od Jana Pavla II., který se cítil dobře na velkých shromážděních…
To je pravda. František se naopak cítí mezi lidmi dobře. Tento rozdíl se projevuje v přístupu k různým otázkám církevního života. Zatímco Benedikt kladl důraz na teoretická východiska, papež František vychází ze zkušeností z praxe. Když projevuje větší starost o život konkrétního člověka než o obecné předpisy, může být vnímán jako liberál.
Benedikt viděl v důrazu na zkušenost nebezpečí relativismu, tj. ztráty smyslu pro to, co je dobré a pravdivé. Jeho zápas proti relativismu mnohým rezonoval s představou kulturních bojů, kulturních válek, mezi liberální a konzervativní částí společnosti, jejichž důsledkem často je rozdělení společnosti. Naopak František se do těchto bojů nepouští, klade důraz na smíření a pokoj, na dialog různých názorových směrů, na mírové soužití a odmítání násilí.
Benedikt XVI. by asi dával přednost církvi, která bude věroučně sevřenější i za cenu, že to bude nějaké menší společenství. U Františka se zdá, že je tomu naopak. Že preferuje variantu církve, která není zahleděná do sebe, ale otevírá hranice. Odmítá také centralizovanou církev. Zdaleka nechce o všem rozhodovat sám. Nechce nahrazovat místní biskupské konference. Na synodách (církevních sněmech, pozn. red.) vyzývá k diskusi, výměně názorů. Pokud mají být nějaké výrazné změny, chce, aby takzvaně vyrostly zdola. Což některým lidem vadí, raději by měli jasné slovo a jasné rozhodnutí papeže ke všemu.
Říkáte, že František usiluje o mírové soužití. Kritici to ale považují spíše za slabost - ústupky muslimům, protestantům, sexuálním menšinám. Nedávno vyšel dopis několika teologů a akademiků, kde se dokonce používá v souvislosti s Františkem slovo hereze. Jak závažný je to rozkol?
Napětí v církvi mezi těmi, kteří trvají na starých pořádcích, a lidmi tvrdícími, že nová doba a nové výzvy vyžadují nový přístup, bylo vždy. S papežem Františkem přišli do Vatikánu a rozhodujících pozic ti, kteří chtějí nový přístup.
Odpůrci Františka chtějí, aby papež jen potvrdil jejich názory. Svým způsobem zneužívají výzvu k dialogu a skutečnost, že oponenti dnes nejsou v církvi umlčováni v takové míře jako v nedávné minulosti. Ale myslím si, že jsou v církvi výraznou menšinou. Přesvědčení a ideově vyhranění jsou v menšině, ale zato hodně slyšet. V době renesance se soupeři mezi sebou trávili a zabíjeli, dnes místo toho střílejí na sociálních sítích. Lidi uvnitř církve to znejišťuje a navenek vzniká dojem, že církev je rozhádaná a nefunguje.
František se zastává migrantů v citlivé době, kdy jsou v Evropě obavy z takzvané islamizace. Jeho jasný postoj nejspíš i někteří věřící vnímají jako naivitu. Víme, jaký je názor církevních autorit v Česku nebo třeba Maďarsku…
Já bych to rozdělil. Rozlišil bych otázku migrace a otázku islamizace. Ale ano, k obojímu se František staví jinak, než jsme zvyklí ve střední Evropě. Vyzývá k pomoci migrantům a je proti zavrhování islámu jako takového.
Ale i v církvi vedla dělicí linie mezi zeměmi, které mají nějakou zkušenost s islámem, a těmi, kteří ji nemají. Podívejte se třeba na nedávné teroristické útoky na Srí Lance. U nás se strhla debata, že se nemluví o útlaku křesťanů ve světě. Na Srí Lance útoky považovali za útok na celou tamní společnost, ve které vedle sebe žijí různá náboženství. Srílanský kardinál dokonce řekl, že útoky nemají nic společného s islámem. Kdyby to někdo řekl u nás, sesype se na něj kritika.
U nás je zakořeněný názor, že islám rovná se terorismus. Jinde ale muslimy znají a vědí, že tito útočící lidé jsou prostě anomálie. Podobně jako když nedávno v USA střílel v synagoze presbyterián. Tedy křesťan. A také nikdo neříká, že křesťanství rovná se terorismus.
František připomíná, že povaha církve je putující. Proto je blízká migrantům. Dává pokyny k tomu, že představitelé církví mají být aktivní v pomoci migrantům, ale nechává na nich, jakým způsobem to dělají. Jen upozorňuje, že není dobré a priori se někde zavřít a odmítat někomu jakoukoliv pomoc. Jestli něco stojí v protikladu ke křesťanství, tak je to strach. Křesťané by si neměli libovat v tom, že mezi lidmi šíří strach. To se bohužel v některých případech v Česku děje, což mne mrzí.
Benediktovi dělalo starost, že Evropa ztrácí věřící. Opakovaně se k tomu vracel. Františka tohle vůbec netrápí?
V Evropě je to důležité, protože si křesťanstvím prošla, ale dnes už mnoho lidi ani neví, co je skutečné křesťanství. To vidíme dnes i u nás, co vše je vydáváno za takzvané křesťanské hodnoty. V Evropě máme tendenci si myslet, že Evropa je centrem světa i katolické církve, ve skutečnosti zde žije sotva pětina všech katolíků. Proto je dobré, že František je z Latinské Ameriky. Křesťanství v Evropě si pořád drží tento "mindrák" - úbytek křesťanů. V Latinské Americe je oproti tomu křesťanství živým společenstvím. Zaujal právě přístupem, že se nemá řešit, kolik nás je a jaký máme vliv, ale smyslem je hlásání evangelium. Radostnou zvěst evangelia. Hlásání radostné zvěsti o milosrdném Bohu, která nikoho nevylučuje.
Větší vstřícnost v církvi vůči lidem, kteří měli církevní svatbu, ale pak se rozvedli u soudu, asi také Františkovi v konzervativním křídle církve na popularitě nepřidala. V Evropě to přitom velký rozruch nevzbudilo…
František to sám neinicioval, ale otevřel prostor pro diskusi. Návrh připravoval německý kardinál a teolog Walter Kasper, který jej předložil v roce 2014. Jako biskup s tím přišel v Německu už na začátku devadesátých let, ale budoucí papež Benedikt XVI. to tehdy ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry rázně odmítl. Podobné návrhy pak vznikly ve vídeňské arcidiecézi. Ale je to víceméně evropský problém, třeba v Africe mají úplně jiné. Rozvody tam neřeší. Afričtí biskupové se opakovaně nechali slyšet, že je to věc bohatého severu, že to pro ně není téma.
Na závěr synody o rodině v roce 2015 papež František prohlásil, že to, co se zdá normální biskupovi jednoho kontinentu, může biskupovi odjinud připadat zvláštní, nebo dokonce skandální. Podobně rozdílný přístup je možné vidět ve vztahu k menšinám, k islámu a dalším věcem. Proto je naivní očekávat, že budou vyjádření jakéhokoliv papeže bez výhrad přijatelná pro všechny katolíky. Místo obviňování z hereze a výzev k odstoupení papeže potřebuje katolická církev rozvíjet schopnost otevřeného dialogu a přijetí rozmanitosti názorů a přístupů. S ohledem na silnou polarizaci společnosti, která se projevuje i v církvi, to není zrovna lehký úkol.
