Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Pokud je vítězství Donalda Trumpa pro Evropu podle vás negativní zprávou, může jí být nový prezident USA i něčím užitečný?
Doufám, že teď Evropané začnou mluvit o Evropě jinak. Jen se podívejte na výroky maďarského premiéra Viktora Orbána.
Je mi jedno, že Orbán byl první, kdo tleskal vítězství Trumpa. V rozhovoru pro britský Daily Telegraph ale překročil všechny meze slušnosti. Nehorázně v něm srovnává Evropskou unii se Sovětským svazem a Brusel s Moskvou s tím, že čím hůř v Evropě, tím lépe.
Kvůli Trumpovi a Brexitu dokonce Orbán mluví o vysněné kontrarevoluci. Jemu podobní populisté či nacionalisté hlásají: Brexit a nástup Trumpa znamená, že můžeme předělat Evropu.
Počítají i s tím, že Evropská unie zanikne?
Maďarsko už nyní může – stejně jako to udělala Británie – z EU kdykoliv vystoupit. Ale neudělá to. Z evropských fondů totiž dostává tři procenta HDP a celá Orbánova politika (stejně jako faktického šéfa polské pravice Kaczyńského) by nebyla možná bez evropských fondů.
Tihle dva – stejně jako někteří další – ráno, v poledne a večer plivou na Evropu, zároveň ale natahují ruku, protože by se bez evropských fondů neudrželi u moci.
V Evropě tedy podle vás vznikla nová situace, která by nám ještě před deseti lety připadala nepředstavitelná?
Přesně tak. Amerika, která pro Evropu znamenala po celé generace bezpečnostní záruku a pro Východoevropany v neradostných dobách železné opony příkladný (jakkoliv často idealizovaný) model demokracie, se dnes Evropě vzdaluje. Jsme svědky konce této éry.
Vítězství Donalda Trumpa může silně povzbudit radikálně nacionalistické, xenofobní síly, které existují na Východě (někde jsou tam už dokonce u moci), ale i na Západě.
Evropský antiliberalismus se dosud v Evropě pojil s antiamerikanismem. Dnes jsou ale USA v čele s Trumpem hlavní silou protiliberálního tažení. To je úplně nové paradigma. Anebo...
Anebo co?
Nebo to může mít opačný efekt. Většina Evropanů si uvědomí, že se musíme o svůj kontinent starat mnohem důsledněji a nespoléhat se jenom na USA. Že se musíme konečně postavit na vlastní nohy a něco pro to i obětovat.
Měli bychom si taky konečně uvědomit, že Evropa se stává posledním ochráncem liberálního řádu ve světě. Po pádu železné opony tahle myšlenka triumfovala, teď je ale zpochybněna nejen v samotné Severní Americe, ale třeba i v Polsku.
Politici v Evropě si to podle vás uvědomují?
Občas se svých studentů ptám, co je to vlastně Evropa? Připomínám jim, že Evropa jsou hlavně sdílené hodnoty, principy nebo právní normy. Tedy myšlenka právního státu, dělby moci, svobody médií a nezávislosti justice. Evropa – čímž nemyslím Brusel – je s těmito principy bytostně spjata, takže se dnes může stát protiváhou antiliberalismu.
Uvidíme, zda a jak budou naše politické špičky schopné na tuhle výzvu odpovědět. Zatím takového člověka nevidím. Všichni jen papouškuji The New York Times, který den po Trumpově vítězství napsal, že Angela Merkelová zůstává posledním obráncem liberálních hodnot, což se mi zdá poněkud přemrštěné.
Jednoho kovboje Amerika už měla
Jak by tedy Evropa měla reagovat?
Třeba tím, že se Evropanů zeptá na tuhle provokativní otázku: Opravdu se chcete nechat smést antiliberální vlnou, kterou v Evropě představuje Maďar Orbán nebo Polák Kaczyński? Máte na výběr.
Kritizujeme tady Donalda Trumpa. Podobná kritika se ale kdysi snášela na adresu jiného amerického kovboje...
Ronalda Reagana? Ano, ale v roce 1980 byla nejen úplně jiná doba, ale i jiná bezpečnostní struktura. Ta dnes v podstatě neexistuje.
Studená válka hlavním hráčům paradoxně vnucovala určitou disciplínu v bipolárním světě. A taky velkou zodpovědnost za svět. Tomu se musel podřídit i prezident USA Reagan, bez ohledu na svou rétoriku.
Když se pak v čele Sovětského svazu ocitl Michail Gorbačov, byl to právě Reagan, kdo udělal první a vstřícný krok. Jeho poradci se dokonce báli, že bude v odzbrojování až příliš vstřícný.
V čem dnes vidíte zásadní rozdíl?
V dnešním světě podobná bezpečnostní disciplína neexistuje. Zpochybňování NATO není podle všeho pro Donalda Trumpa příliš závažné, protože nežijeme ve studené válce.
V dobách, kdy studená válka ovládala celý svět, by žádného západního politika nic podobného nenapadlo. Dnes už to americký prezident klidně říká. I tohle pak budí nejistotu všech hráčů. Pro Evropany nastává velmi neklidné období. Naopak obrovskou radost má z toho všeho ruský prezident Vladimir Putin.
Mluvíme tedy o selhání evropských elit nebo lídrů?
Jak se to vezme. Pro mě je třeba selháním, když jako politik prosadíte nějakou linii a nedomyslíte její následky. Třeba když v podstatě zrušíte Schengen, což se stalo při přívalu uprchlíků loni v létě na řeckých ostrovech. Německá kancléřka Merkelová tehdy řekla: "Je to už neudržitelné, ale my ten příliv uprchlíků zvládneme."
Povinností politika ale není jenom oznámit, že udržení schengenských dohod už není v řeckých podmínkách možné. Takový politik musí Schengen okamžitě nahradit nějakým jiným. Což se nestalo.
Nejde ale jenom o selhání Angely Merkelové, mluvím o kolektivním kolapsu. Mám tím na mysli taky stavění plotů a uzavírání se do sebe. Tedy postoj ve stylu: My s těmi uprchlíky nechceme mít nic společného a nikdo nám nebude diktovat nějaké kvóty migrantů.
Má to následky?
Ty už se dostavily. Proti lidem na útěku i politikům, kteří jim otevřeli dveře, se postavili i lidé, kteří mají jinak s uprchlíky soucit. Prostě je ovládly strach a panika. A pro koho hlasují ti, které ovládají podobné emoce? Pro politiky, kteří těží z protimigračních a protievropských nálad. Říkají si: Kdo může za ten nával uprchlíků? Přece Evropa, která zrušila hranice. Takže jsme svědky toho, jak se protimigrační a protievropské nálady propojují.
Evropa nemůže přijmout všechnu bídu světa
Poradce izraelských premiérů Daniel Schueftan ale nedávno Aktuálně.cz na DVTV řekl, že Evropa už dlouho páchá bezpečnostní sebevraždu. Podle něj si starý kontinent musí zvyknout na to, že ve světě vždycky budou lidé, kteří potřebují pomoc, ale nikdy nemůžou být zachráněni všichni...
Tomu rozumím. Do Evropy opravdu nepřestěhujete celou Afriku. Vzpomínám si ale na slova bývalého francouzského premiéra Michela Rocarda (1988 až 1991 – poz. red.). Když se ho novináři tehdy ptali na migraci, odpověděl: "Francie nemůže přijmout všechnu bídu světa."
Tahle slova mu pak ještě dlouho lidé vyčítali. Rocard ale vždycky oponoval: "Zapomněli jste na můj dovětek. Francie nemůže přijmout všechnu bídu světa, ale musí se snažit převzít aspoň část své odpovědnosti."
Tohle by podle mě mělo platit pro Evropu i dnes. Opravdu nemůže spasit a přijmout všechny přistěhovalce. Musí ale na sebe vzít alespoň část této odpovědnosti. Přičemž musí rozlišovat mezi uprchlíky a ekonomickými migranty.
Ty první podle vás musíme přijmout...
Bohatá Evropa má morální i právní povinnost přijmout lidi, kteří utíkají před válkou nebo přírodními katastrofami, tedy před smrtí. Pokud to neuděláme, zrušíme právo na azyl. Tedy mj. i důležitý ženevský právní dokument, který má celosvětovou váhu. Jde o velmi důležitou lidskoprávní zásadu. Její zrušení je pro Evropany jen těžko přijatelné.
Zároveň ale platí Rocardův apel, že Evropa nemůže přijmout všechnu bídu světa.
Jaké šance má podle vás nyní po Trumpově vítězství a zvednutí vlny xenofobie ve francouzských prezidentských volbách předsedkyně francouzské extremistické Národní fronty Marine Le Penová?
Po Brexitu a Trumpovi musíme být připraveni na všechno. Nebo si alespoň vítězství Le Penové připouštět. Před americkými volbami se všechny průzkumy veřejného mínění, všechny prestižní odhady a respektovaní analytici naprosto mýlili.
Byl jsem v tu dobu v New Yorku až do pondělí před volbami. Ani jeden z mých kolegů či politologů mi neřekl, že Trump vyhraje. Když se mě tedy zeptáte, zda může vyhrát Marine Le Penová, tak vám sice řeknu, že je to velice nepravděpodobné, ale přece jen možné.
Vliv její Národní fronty roste a pomohla tomu i migrační krize. Z nějakých deseti či patnácti procent preferenci se její strana v průzkumech vyšplhala na pětadvacet. Takže: Marine Le Penová se určitě dostane do druhého kola prezidentských voleb. Už v roce 2002 stál Jacques Chirac proti Jean-Marie Le Penovi, otci Marine. Chirac tehdy zvítězil s dvaaosmdesáti procenty. To už se ale nebude opakovat.
Na čem to bude záležet?
Na protikandidátovi Marine. Určitě ho nenabídne levice, která je v troskách a do voleb se na tom nic nezmění. Preference nynějšího francouzského prezidenta Francoise Hollanda jsou historicky na nejnižší úrovni.
Na tahu je tedy umírněná pravice. Její primárky měly docela vysokou úroveň. Nešlo v nich – na rozdíl od těch amerických – o osobní podpásové a často až zoufalé útoky. Marine Le Penové se tedy postaví buď bývalý premiér Alain Juppé, nebo Francois Fillon, který taky v minulosti vykonával funkci předsedy vlády.
Koncem listopadu budeme vědět, kdo z nich se Le Penové postaví. Bude zajímavé sledovat, co řeknou jednotliví kandidáti o Donaldu Trumpovi, populismu a vlastně o budoucnosti Evropy.
