Londýn – Desítky let sloužily v Antarktidě jako jediné lidské příbytky prosté dřevěné chaty. V posledních letech se ale státy předhánějí, kdo na nejchladnějším, nejsušším a největrnějším místě planety vystaví okázalejší vědeckou stanici.

Nová brazilská stanice Comandante Ferraz se začala stavět, když ta původní roku 2012 vyhořela. Tmavá, elegantní budova s futuristickým designem by měla sloužit až 65 lidem a dokončena má být v roce 2018.

Brazílie do nové stanice, kterou pro ni staví jedna čínská firma, investuje 100 tisíc dolarů. Navzdory tomu, že tento dlouhý, nízký komplex situovaný na malém ostrově asi tisíc kilometrů od nejjižnějšího bodu Jižní Ameriky nespatří prakticky žádný člověk s výjimkou jeho zaměstnanců.

Oblast se nachází mimo trasu pravidelných leteckých spojů i mimo námořní cesty. A kdyby se přece jenom k brazilské stanici v Antarktidě někdo dostal, dovnitř stejně nebude vpuštěn – základna totiž bude pro veřejnost uzavřená.

Brazílie ale není zdaleka jediná, kdo v posledních letech vynakládá obrovské částky na výstavbu architektonicky poutavé antarktické stanice. Indie v roce 2013 otevřela svou stanici Bháratí, která má podobně moderní design. Vytvořena byla ze 134 prefabrikovaných kontejnerů, aby se usnadnila přeprava a stavba, ale zvenku to není ani v nejmenším patrné.

Hned následující rok otevřela Jižní Korea svou stanici Čang Po-ko, velkolepý trojkřídlý model vztyčený na ocelí vyztužených blocích, kde může pracovat až 60 lidí.

Velvyslanectví na ledu

"Antarktické stanice se staly ekvivalentem velvyslanectví na ledu," říká Anne-Marie Bradyová, šéfredaktorka časopisu Polar Journal a autorka knihy Čína jako polární velmoc. "Jsou ukázkou zájmu jednotlivých států o Antarktidu," citoval ji zpravodajský server BBC.

Tyto zájmy mohou být čistě vědecké. Za několik desítek let však vyprší moratorium na průzkum nerostných zdrojů, a pokud nebude prodlouženo, každý stát, který v Antarktidě působí, chce být na tuto chvíli co nejlépe připraven. Postavit na ledu nápadnou budovu je v současné době obdobou vztyčení vlajky někdejšími badateli.

První trvalou stavbou v Antarktidě se stala kamenná bouda, která na souostroví Jižní Orkneje vyrostla v březnu 1903 díky 33 mužům ze skotské antarktické expedice. Vůdce expedice ji pojmenoval honosně Omond House, po meteorologovi z Edinburghu Robertu Traillu Omondovi. Dnes se o boudu stará argentinská vláda v rámci základny Orcadas.

Spoustu dalších roků, které byly svědky hrdinských polárních výprav vedených Roaldem Amundsenem, Robertem Falconem Scottem, Ernestem Shackletonem či Douglasem Mawsonem, nevznikaly v Antarktidě žádné jiné stavby než dřevěné chaty.

Pak nastalo období relativního stavebního boomu, které podpořil Mezinárodní geofyzikální rok (1957–1958). Antarktická dohoda z roku 1959 pozastavila veškeré územní nároky, mnohé země ale začaly upevňovat svou přítomnost na bílém kontinentu jinými způsoby, například budováním stanic. Z tohoto období pochází také rozsáhlá americká výzkumná stanice McMurdo, která je největší osadou v Antarktidě s letní populací asi 1200 lidí.

Přemístitelná stanice

Problémem pro všechny stavby v Antarktidě je hromadící se navátý sníh, který budovy zaplavuje a drtí. První britská stanice Halley, která vznikla v roce 1956, byla po 12 letech opuštěna, protože život v ní byl "jako v ponorce". Británie pak ještě postavila několik dalších stanic, ale všechny pohltil sníh nebo se staly obětí pohybů šelfového ledovce, na kterém stojí.

Současná stanice Halley VI je první antarktickou výzkumnou stanicí, která je přemístitelná. Jejích osm vzájemně propojených buněk – které se podobají barevným železničním vagonům – se tyčí na hydraulických nohách umístěných na obřích osmimetrových lyžích.

Buňky tedy jde s pomocí buldozerů poměrně snadno odtáhnout na jiné místo a znovu je spojit. Tato vlastnost přijde nyní k užitku, protože se britská polární základna musí přestěhovat o zhruba 20 kilometrů dál do vnitrozemí kvůli zvětšující se prasklině v ledu.

Interiér stanice Halley VI je velmi vkusný a pohodlný. Různé odstíny červené, modré a zelené barvy použité na vybavení nahrazují nedostatek barev v okolní krajině. Vysoká okna propouštějí – kromě temných zimních měsíců – dostatek světla. Za barem se točí spirálovité schodiště obložené aromatickým libanonským cedrem, který má stimulovat často přehlížený nedostatek čichových vjemů v antarktickém prostředí, kde jinak vůně téměř úplně chybí.

Problém s hromaděním sněhu u vědeckých stanic vyřešila jako jedna z prvních Jihoafrická republika. Její základna SANAE IV, otevřená v roce 1997, stojí na kůlech, takže vítr může hnát sníh pod budovou.

Německo zvolilo pro svou základnu Neumayer III, zprovozněnou v roce 2009, stejný, ještě vylepšený koncept. Šestnáct hydraulických pilířů umožňuje celou dvoupatrovou stavbu každý rok asi o metr zdvihnout. Pilíře jsou pak umístěny na nový pevný sněhový podklad.

Belgická stanice princezny Elisabeth se zase pyšní tím, že je první antarktickou vědeckou stanicí s nulovými emisemi. Od otevření v roce 2009 funguje výhradně na sluneční a větrný pohon a přes svou polohu nemá žádné vytápění. Využívá odpadní teplo vytvářené elektrickými systémy a lidskou činností, dokonalá izolace stěn snižuje ztrátu tepla téměř na nulu.