Hodinu před půlnocí vrzly okované dveře a sedm dozorců obklopilo spoutaného muže s narychlo oholenou hlavou a kněze, který ho doprovázel. Před sebou měli 20 kroků, tady v Sing Singu, obávané věznici nedaleko New Yorku, přezdívaných poslední míle. Vedly na místo, odkud se už vězni nevraceli. Do cely smrti, na masivní dubové křeslo s elektrodami a silnými koženými řemeny.
Dva muži, kteří na něm tu noc skončili, neměli nijak zvlášť známá jména. "Šťastný" Harry Maione a "Mlátička" Frank Abbandando. Jejich proces a poprava ve čtvrtek 19. února 1942 ale znamenaly začátek likvidace největšího gangu nájemných vrahů v historii Spojených států. Média mu přezdívala Murder, Inc. a na svědomí měl ve 30. letech minulého století přes tisíc vražd.
Příběh gangu ožívá s pomocí odtajněných složek FBI, vzpomínek pamětníků a četných textů amerických autorů. Především Selwyna Raaba, bývalého investigativního reportéra deníku New York Times, který pátrání po organizovaném zločinu zasvětil svůj profesní život a výsledky shrnul v obsáhlé publikaci Five Families.
Tak jako v Česku řešila koncem století policie činy a plány orlických vrahů, řešil americký Federální úřad pro vyšetřování před 80 lety Murder, Inc. Početná skupina židovských a italských zabijáků dělala ve velkém to, o co se mnohem později pokoušeli v českých podmínkách Karel Kopáč a Ludvík Černý. Zabíjeli podnikatele a likvidovali konkurenci mafiánských bossů, stejně jako nepohodlné svědky, dlužníky či spojence. Také odklízeli těla. Za pevně stanovenou taxu v tisících tehdejších dolarů.
"Když chybí tělo, dá policii mnohem víc práce zjistit, kdo to udělal," vysvětloval metody Santo Trafficante, od 50. do 80. let boss mafie sídlící na Floridě. "Někteří lidé navíc dělají takové věci, že po jejich smrti musíte potrestat i jejich rodiny," tlumočil novináři Raabovi jeho slova právník Frank Ragano. Na mysli měl to, že bez těla nemohl být pohřeb a v některých amerických státech nedostala rodina ani vyplacenou životní pojistku.
Malý Louis v čele velkého gangu
Maione a Abbandando byli první, kdo z newyorského gangu stanuli před soudem. Spravedlnosti se nebáli. Abbandando během procesu vyhrožoval soudci. Cestou na elektrické křeslo ještě vtipkoval a utahoval si ze svých strážců, uvádí historik organizovaného zločinu Christian Cipollini ve své knize o Murder, Inc.
V následujících třech letech dostali trest smrti další členové gangu, jiní odešli od soudu s mnohaletým vězením. Uzavřela se tak etapa divokých 30. let s přepadeními, vraždami a střelbou v ulicích na denním pořádku. Organizovaný zločin v USA se začal více maskovat.
Svoji práci prováděli zabijáci z Murder, Inc. v letech velké hospodářské krize, kdy se po zrušení prohibice přeskupovaly síly v americkém podsvětí. Skupinu založili počátkem 30. let židovští gangsteři vedení Louisem Buchalterem, kterému lidé neřekli jinak než Lepke. V jazyce jidiš to znamená "malý Louis". Jako dítě vyrůstal v newyorské čtvrti Lower East Side, přelidněné houštině činžáků, nelegálních fabrik, podomních obchodníků, povozů a evropských přistěhovalců snažících se v Americe za každou cenu přežít. Bylo to dokonalé místo pro všechny druhy zločinců.
Přes svoji drobnou postavu a usměvavý, dobrácký vzhled se Lepke rychle vypracoval mezi špičkové zabijáky a počátkem 30. let vybudoval silný gang nabízející služby každému, kdo mohl zaplatit. Parťákem a spolutvůrcem byl násilnický Benjamin Siegel zvaný Bugsy, pozdější zakladatel Las Vegas. A také Albert Anastasia, těžká váha mezi italskými mafiány v New Yorku. Tomu se zase přezdívalo Popravčí, což média ještě vylepšila a začala ho titulovat Vrchní popravčí, podle tehdy oblíbené operety Mikádo. Společně veleli několika desítkám zabijáků.
"Všichni měli oči vraha. Když se do nich podíváte, nevidíte nenávist, lásku, strach ani odvahu. Nikdy nemůžete říct, co si ten člověk vlastně myslí," popsal členy gangu newyorský žalobce Burton Turkus, který o svých zkušenostech s vyšetřováním Murder, Inc. napsal v 50. letech knihu.
Skupina přišla ke slovu ve chvíli, kdy se italská mafie v New Yorku snažila uklidnit situaci po castellammarské válce, divokém konfliktu, který na začátku 30. let odstranil z čela podsvětí staré šéfy a moc převzala mladší generace. Italové tehdy reorganizovali své síly do pěti mafiánských rodin, které ve městě fungují dodnes. Aby mohli nerušeně vydělávat, vytvořili s židovskými gangy syndikát zajišťující spolupráci a řešení vzájemných sporů diplomatickou cestou. S vraždami si nešpinili ruce. Zadávali je Lepkemu a jeho mužům.
Smlouva, zásah a krysa mezi zuby
Pro většinu vražd na zakázku v New Yorku a okolí používali gangsteři jednotný vzorec, jak popisuje Raab i další autoři. Zabiják se setkal s člověkem, který mu "ukázal prstem" na zamýšlený cíl. Když práci vzal, říkalo se tomu "smlouva". Samotné vraždě pak "zásah", anglicky "hit". Určenou oběť vrah vystopoval, na vhodném místě zabil a okamžitě opustil oblast.
Policie ho nemohla chytit. Obvykle pátrala po známých zavražděného, kteří měli k činu motiv, jenže ti měli železné alibi.
Kolik lidí muži z Murder, Inc. během deseti let zlikvidovali, se dá určit jen těžko. Odhady se liší, podle těch střízlivých mají na svědomí zhruba tisíc obětí. Některé zdroje uvádějí až pět tisíc, především proto, že skupina své podnikání brzy rozšířila na celé Spojené státy. Za jednu vraždu brali odměnu mezi jedním a pěti tisíci dolary. Částky to byly vysoké. Pět tisíc v polovině 30. let odpovídá sto tisícům dnešních dolarů, tedy až 2,1 milionu dnešních korun.
Ne vždy zabijáci mrtvoly odklízeli. Některé naopak zanechali tak, aby je lidé našli. Pokud bylo potřeba, nechávali u nich varovné symboly. Například krysu v ústech, když dotyčný vyzradil důležité tajemství.
Nejznámější obětí se stal Dutch Schultz, jeden z prominentních, vysoce postavených gangsterů, narozený v Bronxu jako Arthur Flegenheimer. Za prohibice zbohatl díky pašování a prodeji piva, na které si v New Yorku vytvořil monopol. Později vydělával na vydírání podnikatelů. Cítil se natolik silný, že se otevřeně postavil italsko-židovskému syndikátu a rozhodl se zabít newyorského žalobce Thomase Deweyho, který organizovaný zločin potíral.
Šéfové syndikátu ale dobře věděli, že takový krok by vyvolal odvetné tažení úřadů a najali na Schultze zabijáky z Murder, Inc. Ti svou práci vykonali 23. října 1935. Mocného bosse zastřelili v restauraci Palace Chop House v Newarku s jeho třemi nejbližšími spolupracovníky. Jedním z nich byl i Otto Berman, údajný autor věty "nic osobního, jen byznys", později zpopularizované ve filmu Kmotr.
Z Karlových Varů do cely smrti
Nic ale netrvá věčně. Kriminální moc skupiny se začala drolit v roce 1940. Tehdy policie zadržela významného člena gangu Abrahama "Kid Twista" Relese. Aby si zachránil krk, souhlasil, že bude svědčit proti Lepkemu a kolegům.
Jeho fotografická paměť pomohla vyšetřovatelům objasnit několik desítek vražd a postavit před soud řadu členů gangu. Na elektrickém křesle ve věznici Sing Sing tak skončili nejen Maione s Abbandandem, ale i Harry Strauss, nejvýkonnější člen party, který sám zabil přes stovku lidí. Jako dokonalý profesionál u sebe nikdy nenosil zbraň, k vraždění obvykle používal věci nalezené na místě činu.
Pak došlo i na Lepkeho. Koncem 30. let po něm šly newyorská policie i FBI kvůli vraždám, daňovým podvodům, vydírání a obchodu s drogami. Lepke ale zmizel, úřady na jeho hlavu vypsaly odměnu a postupně ji zvyšovaly. Protože pobýval často v Evropě, hledali ho agenti i za mořem. Mimochodem, v září 1933 se šéf newyorských zabijáků podle záznamů FBI léčil v Karlových Varech.
Nakonec se v srpnu 1939 vzdal. Před hotelem na Manhattanu, osobně šéfovi FBI Johnu Edgaru Hooverovi. Nejprve dostal 14 let za obchod s drogami a putoval do federální věznice v Kansasu. Jenže v New Yorku ho s pomocí svědčícího gangstera Relese obžalovali z vraždy. Soud ho uznal vinným a Lepke skončil 4. března 1944 v cele smrti v Sing Singu.
"Když se mu podíváte do tváře, nemůžete odtrhnout oči. Není to hezký pohled," popsal okamžik po sejmutí masky z obličeje popraveného přítomný redaktor listu New York Journal-American. Dodnes je Lepke jediným vysoce postaveným bossem amerického podsvětí popraveným na elektrickém křesle.
Konec Vrchního popravčího
Zbývala nitka k Italům. Za tu už ale úřady zatahat nestačily. Než mohl korunní svědek Reles vypovídat o Vrchním popravčím Anastasiovi, skončil mrtvý na chodníku před hotelem, sedm pater pod oknem místnosti, kde ho nepřetržitě hlídala policie. Jeho smrt nedokázal nikdo objasnit a média ji zvěčnila titulky ve stylu: "Kanárek, který uměl zpívat, ale ne létat."
Pět rodin tvořících organizaci italské mafie v New Yorku tak zůstalo v bezpečí. Anastasia úřadům unikl. Novinář Peter Maas ve své knize Valachiho svědectví uvádí, že Reles stihl o Vrchním popravčím před vyšetřovateli jen neurčitě mluvit jako o šéfovi podsvětí v Brooklynu. Víc se nedozvěděli.
Teprve o pár desítek let později vyšlo najevo, jak mocný Anastasia doopravdy byl. To, když se policie a FBI dostaly k dalším informacím. Dlouho dělal pravou ruku a prvního zástupce bossovi jedné z pěti rodin, Vincentu Manganovi. A pod svojí kontrolou měl newyorský přístav. Začátkem 50. let nechal Mangana odstranit - přesně tak, jak byl zvyklý z Murder, Inc. - a usedl na jeho místo do čela rodiny. Organizaci, nyní známou jako Gambino Crime Family, pak několik let pevnou rukou vedl. Ostatní mafiáni se ale krutého šéfa nájemných vrahů báli, a když se při dalších rozbrojích uvnitř mafie naskytla příležitost, zlikvidovali i jeho.
Anastasia skončil rozstřílený na holičském křesle v hotelu Park Sheraton naproti newyorské Carnegie Hall v pátek 25. října 1957. S jeho smrtí zmizela ze zemského povrchu poslední stopa nejvyššího vedení společnosti Murder, Inc.
