Krym - Rustem, řidič maršrutky, populárního mikroautobusu vozícího pasažéry mezi Jaltou a Bachčisarajem, se na dotaz, zda hlasoval v neděli v referendu, jen rozpačitě usmívá a mumlá cosi o pracovní vytíženosti. "Ale to víte, že byl, akorát to nechce říkat," směje se jeho kamarád.
Krymští Tataři jako oni dva se momentálně nacházejí ve velmi delikátní situaci. V posledních dvaceti letech proti místním, často nepřátelsky naladěným elitám Tataři podporovali centrální kyjevskou vládu. V situaci faktické anexe Krymu Ruskem se nyní cítí velmi zranitelně.
"Padesát let jsme bojovali za návrat do vlasti. Teď tu raději umřeme, než abychom se nechali znovu deportovat. To je převažující nálada," řekl v neděli vůdce krymských Tatarů Mustafa Džemilev.
"Žádné referendum nemůže být platné, pokud nebude respektováno mínění Tatarů. My hlasovat nepůjdeme," prohlásil Džemilev, který se v časech Sovětského svazu za obranu práva na návrat šestkrát ocitl za mřížemi.
Krymští Tataři byli deportováni během druhé světové války do střední Asie za údajnou kolaboraci s nacisty. Na rozdíl od podobně postižených Čečenců nebo Ingušů jim ale po Stalinově smrti nebylo povoleno vrátit se a první vlna repatriantů dorazila na poloostrov až na konci perestrojky. Dlužno dodat, že místní úřady z jejich návratu nebyly vůbec nadšeny a zejména v prvních letech v nich viděly přivandrovalce, kteří se snaží ujídat z jejich koláče.
Díky své organizovanosti, kterou potřebovali ke svému přesídlení v chaosu rozpadajícího se Sovětského svazu a následně k usídlení se na Krymu, se Tataři stali nepřehlédnutelnou silou. Vzhledem k tomu, že poslední sčítání lidu se konalo v roce 2001, nikdo přesně neví, kolik jich je. Nejčastěji uváděným číslem je 280 tisíc, což by znamenalo asi 14 procent obyvatelstva.
Zhruba pět až sedm procent z nich jsou příznivci radikálního islamistického hnutí Hizb ut-Tahrír, které ale vystupuje za změnu systému nenásilnou cestou.
Krymské Tatary se teď ale snaží na svou stranu získat jak krymská vláda, tak Kreml. "Veškerá práva Tatarů budou chráněna. Je to bratrský národ a my, Rusové, dobře víme, jaké to je být utiskovaným národem," prohlásil s odvoláním na údajné represe ze strany Kyjeva úřadující premiér Sergej Aksjonov. Slíbil, že krymskotatarský jazyk se stane spolu s ruštinou oficiálním jazykem na Krymu.
Slibům místních politiků se Tataři naučili nevěřit, proto Kreml nasadil těžké váhy. Čečenský prezident Ramzan Kadyrov i prezident Tatarstánu Rustem Minnichanov dostali za úkol přesvědčit krymské Tatary, že v mnohonárodním Rusku jejich práva nebudou nijak trpět.
Jestliže excentrického Kadyrova nikdo příliš vážně nebere, s volžskými Tatary je to jiné. Dokonce Mustafa Džemilev na pozvání Rustema Minnichanova odletěl do Moskvy, kde půl hodiny diskutoval s Vladimirem Putinem. Bez viditelných výsledků.
"Já mu řekl, že referendum je naprosto nelegitimní, a on řekl, že je to v pořádku," shrnul podstatu diskuse Džemilev v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Echo Moskvy.
Ruské nabídky jsou ale lákavé. "Teď jim nabízejí zákon o rehabilitaci. Je to absurdní, ale oni jsou podle práva stále považováni za válečné zločince. Především jim ale nabízejí legalizaci majetku. Vždyť spousta z nich bydlí až dvacet let v domech, ke kterým nemají žádné doklady," připomíná obyvatelka Bachčisaraje Natalija Naumovová běžnou praxi první poloviny 90. let, kdy po letech marného čekání krymští Tataři obsazovali opuštěná pole a stavili zde svá sídliště.
Snaha přesvědčit krymské Tatary nabývá až anekdotických forem. Krymskotatarskou nezávislou televizi ATR úřady vypnuly krátce poté, co se v ulicích objevili "neznámí muži v uniformách". Místo ní se na kanále na několik hodin denně objevilo vysílání kazaňské televize v tatarštině.
"Je to od nich sice hezké, ale zbytečné. Volžští Tataři jsou sice příbuzným národem, ale jazyky máme jiné. To je jako byste ve Francii začali vysílat ve španělštině s tím, že jsou to přece románské jazyky," říká předseda místní administrativy v Bachčisaraji Ilmi Umerov.
Vůdci krymských Tatarů si zachovávají skepsi i vůči výsledkům referenda. "V našem rajonu museli některé čtvrti raději připojit k jiným volebním okrskům, aby vůbec někdo přišel hlasovat. My se toho nezákonného referenda neúčastnili," říká Umerov. Oficiálně ale byla v Bachčisaraji účast přes osmdesát procent.
"U mě ve volební místnosti vedle paláce chánů v centru města to bylo 83 procent. Ale ve čtvrti u bývalého kolchozu to bylo jen 20 procent. Tam bydlí hlavně radikálnější Tataři," říká Natalija Naumovová.