Černobyl, čas 1:23:46. Ďatlov a jeho kolegové odmítali uvěřit, že vybuchl reaktor

Letecký pohled na reaktor, zničený výbuchem 26. dubna 1986.
Před pětatřiceti lety, 26. dubna 1986, došlo k nejhorší jaderné havárii v dějinách. Radioaktivní mrak, který se při výbuchu reaktoru elektrárny Černobyl uvolnil do atmosféry, postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií. Kontaminace postihla rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Vše ale mohlo skončit ještě hůře nebýt několika lidí.
Výbuch jaderné elektrárny si vyžádal 31 přímých obětí. Mezi nimi byl i vedoucí směny 4. bloku Alexander Fjodorovič Akimov. Právě v tomto bloku došlo k těžké havárii reaktoru. Akimov zemřel 15 dní poté, utrpěl radiační popáleniny po celém těle. V elektrárně na severu Ukrajiny pracoval skoro osm let. V době výbuchu byl v řídicí místnosti, poté pracoval několik hodin v prostředí se silnou radiaci, a to bez jakýchkoliv ochranných pomůcek.
Snímek ze seriálu HBO Černobyl. Akimov (vlevo) se s kolegou Leonidem Fedorovičem Toptunovem snažil obnovit chlazení reaktoru.
Tři dny po Akimovovi zemřel i Toptunov. Bylo mu pouhých 25 let, když podlehl nemoci z ozáření. V jaderné elektrárně pracoval jako hlavní inženýr odpovědný za regulaci výkonu a řízení reaktoru. I on se v době katastrofy nacházel v řídicí místnosti a následně se pokoušel oživit chlazení reaktoru.
Foto: HBO/Chnpp.gov.ua
Martin Novák Martin Novák
26. 4. 2021 6:05
Zástupce hlavního inženýra černobylské jaderné elektrárny Anatolij Ďatlov přišel před pětatřiceti lety pěšky do velína čtvrtého bloku. Pravidelně chodil do práce procházkou ze svého bytu v Pripjati, městě vzdáleném necelé čtyři kilometry od elektrárny.

Na čtvrtém bloku vedl Ďatlov směnu, která měla za úkol provést zkušební odstávku reaktoru, uvedeného do provozu v roce 1983. Dříve pracoval na atomových reaktorech pro sovětské ponorky, v Pripjati žil už třináct let.

S ohledem na snížení dodávek energie pro Kyjev obdrželo vedení elektrárny žádost, aby zkušební odstávku a snížení výkonu reaktoru o den odložilo. Směna vedená Ďatlovem začala s testem 26. dubna, osmadvacet minut po půlnoci.

V čase 1:22 počítač ukázal, že rychlost štěpné reakce se velmi zvyšuje. Technici vypnuli přívod elektřiny do vodních pump, a jelikož je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se snížil. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru se zvyšoval.

Jediným možným postupem v danou chvíli bylo reaktor vypnout. To směna také udělala: odstranila kryt z knoflíku známého jako AZ5 a stiskla ho. Do reaktoru se začaly zasouvat regulační tyče. Tento typ, známý pod zkratkou RMBK (kanálový reaktor velkého výkonu), měl ale jeden problém: hroty tyčí byly vyrobené z grafitu. Místo zpomalení reakce, které technici očekávali, nastalo ještě větší zrychlení. Ďatlov ani ostatní o tom nevěděli.

Tepelný výkon reaktoru se prudce zvyšoval: během několika sekund z 200 megawattů na 500 a postupně na neuvěřitelných 30 tisíc megawattů. Více než desetinásobně nad bezpečný limit.

Takto černobylskou katastrofu zaznamenaly kamery jen dny po výbuchu:

Záběry z velína 4. reaktoru černobylské jaderné elektrárny před osudným výbuchem. | Video: Reuters

Něco, s čím nikdo nepočítal

Dvanáct sekund od stisknutí nouzového tlačítka AZ5 nastal první ze dvou výbuchů. Pára utrhla betonový kryt reaktoru o hmotnosti 200 tun. Pro představu: reaktor byl sedm metrů dlouhý válec o průměru deset metrů. Zapuštěný byl v betonové díře 22 metrů široké a 26 metrů vysoké.

Dvě sekundy po prvním výbuchu nastal druhý, silnější. Stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Explodoval reaktor. Výbuch rozmetal na elektrárnu a do jejího okolí kusy grafitu, do vzduchu se dostala radiace. Hodiny ukazovaly přesně 1:24:46.

V Sovětském svazu se mělo za to, že reaktor typu RMBK nemůže vybuchnout. "Je bezpečný jako samovar, klidně by mohl stát na Rudém náměstí v Moskvě," cituje sovětského jaderného fyzika Anatolije Alexandrova ve své knize o Černobylu americký historik ukrajinského původu Sergej Plochij. RMBK byly levné a výkonné, používaly grafit ke zpomalení štěpné reakce a vodu k chlazení.

Ďatlov a ostatní si v prvních chvílích odmítali připustit, že vybuchl reaktor. Domnívali se, že explodovaly nádrže s vodou a párou. Kontrolní panel ukazoval, že regulační tyče jsou zasunuté jen do jedné třetiny. Ďatlov proto vydal rozkaz chladit reaktor vodou a regulační tyče spustit hlouběji.

Jenže v tu chvíli už žádný reaktor nebyl. Jen kráter, ze kterého stoupala k nebi smrtící radioaktivita.

Podíval se do reaktoru

Ani vedení elektrárny, ani místní úřady si ráno stále nepřipouštěly, že by se mohla stát tak strašná věc jako exploze reaktoru. Sovětského vůdce a generálního tajemníka komunistické strany Michaila Gorbačova vzbudil telefonát v pět hodin ráno. Dostal informaci, že reaktor je v pořádku a vše je pod kontrolou.

K požáru přijeli hasiči, kteří nevěděli, že nejde o normální požár. Neměli žádnou ochranu proti radioaktivitě.

Hroznou pravdu jako první vyslovil inženýr Anatolij Sitnikov. Šel se podívat na střechu, aby viděl do čtvrtého reaktoru. Zahlédl plameny, jádro bylo otevřené. Nejhorší katastrofa, jakou si kdo mohl představit.

V té době měli už operátoři elektrárny a hasiči první zdravotní problémy. Tmavla jim kůže, zvraceli, bolela je hlava. Nemocnice v Pripjati se začala plnit, některé zraněné převážely vrtulníky do Moskvy nebo Kyjeva.

Výbor státní bezpečnosti (KGB) Kyjevské oblasti hlásil do Moskvy: "Dne 26. dubna v 1 hodinu a 25 minut došlo na čtvrtém bloku při jeho přípravě k plánované běžné opravě a testování turbogenerátorů číslo sedm a osm k výbuchu a vypukl požár, který se rozšířil na střechu třetího bloku. Výbuch zničil střechu čtvrtého reaktoru a strojovnu. Při nehodě se na místě nacházelo sedmnáct pracovníků směny. Devět z nich bylo hospitalizováno, čtyři pracovníci jsou ve vážném stavu. Požár byl lokalizován."

Sovětská média mlčela, oficiální informace chyběly. Více než 44 tisíc obyvatel Pripjati evakuovalo 1255 autobusů během odpoledne následujícího dne, 27. dubna. Stále však nikdo neřekl, co přesně se v Černobylu stalo.

Mediální ticho

První informace se svět dozvěděl nikoliv z Kyjeva nebo Moskvy, ale ze Stockholmu. Vítr totiž hnal radioaktivitu směrem, kterým jako první země za hranicemi Sovětského svazu leželo Švédsko. Tamní elektrárna ve městě Forsmark naměřila vysoké hodnoty radiace už 27. dubna. Zatímco švédská vláda oznámila, že Sověti zřejmě tají velkou katastrofu, nad reaktor nalétávaly vrtulníky a shazovaly do jádra písek, bór, olovo a jíl.

Večer 28. dubna moderátorka televizní zpravodajské relace Vremja (Čas) přečetla z papíru krátkou zprávu: "Na černobylské jaderné elektrárně došlo k havárii, která vedla k poškození jednoho z reaktorů. Dochází k opatřením k likvidaci následků havárie. Postiženým je poskytována pomoc. Byla zřízena státní komise." Největší sovětské noviny Pravda informovaly o havárii až 30. dubna malým sloupkem.

Informace se dostávaly ven pomalu a zkresleně, ale nešlo je vzhledem k rozsahu katastrofy úplně ututlat. Gorbačov vystoupil v televizi s projevem až 14. května: "Poprvé jsme se setkali s tím, že se nám vymkla z rukou hrozivá síla jaderné energie," přiznal osmnáct dní po nehodě.

Text vychází ze dvou hlavních zdrojů: knih Černobyl - historie jedné katastrofy (autor Sergej Plochij) a Ukrajinské 20. století - utajované dějiny (autor Volodymyr Vjatrovyč).

Do Černobylu přišel pár hodin po výbuchu. Zhnědla mi kůže, šéf byl téměř bílý, vzpomíná

 

Právě se děje

Další zprávy