Simferopol (od našeho zpravodaje) - "Krym je Ukrajina, ať se ti to líbí, nebo ne," hlásá nápis na mikrobusu, který je ozdobený vlaječkou Ukrajiny a EU. "Maršrutka na Krym," vyvolává vedle stojící mladík v kožené čepici.
Na nádraží v jihoukrajinském Chersonu se trousí lidé, kteří se potřebují dostat přes hranici na anektovaný poloostrov. Už čtyři roky musí mít pro tuto cestu zahraniční pas.
Osazenstvo mikrobusu je různorodé. Dvacetiletá Táňa studuje v Kyjevě design a přivydělává si tvorbou webových stránek. "Kyjevský diplom mi uznají na celém světě," vysvětluje, proč nechodí do školy v rodném Simferopolu. A proč nejela studovat do Ruska? ptá se jí spolucestující, paní Irina. "Tam určitě nechci," odpovídá prudce ženě, která jen nechápavě kroutí hlavou, jak může někdo vyměnit Moskvu za Kyjev.
"Krym je Ukrajina. Ať chceš nebo ne. " Maršrutka do Simferopolu. Reportáž z cesty na anektovaný Krym čtěte již zítra. @Aktualnecz @Hospodarky pic.twitter.com/hLMjd61zLG
— Ondrej Soukup (@ondrasoukup) March 15, 2018
Sama energická Irina se vrací od syna ze záporožské oblasti. Hlídala nemocné vnuky. "Škoda, že se nechce vrátit. Jenže on má svou hlavu," říká. Víc ale prozradit nechce. Ostatně celá diskuse na palubě napěchovaného mikrobusu je plná náhlých zámlk a prudkých změn tématu.
Když vousatý muž zjistí, že sedí vedle zahraničního novináře, po zbytek cesty upřeně hledí z okna a nijak nereaguje na okolí. Vědomí, že se blíží překročení hranice, na které působí tajné služby obou států, svazuje jazyky.
"Neměl bys, synku, nechávat ten batoh bez dozoru. Můžou ti tam něco strčit," šeptá starší žena v šátku, když si na zastávce na benzince protahuji záda. Po otázce "Kdo a proč?" jen kroutí hlavou nad mou naivitou.
Pásmo nikoho
Mikrobus pak rychle dojede na místo. Z ruského pohledu se to jmenuje mezistátní pohraniční přechod Armjansk, z pohledu Kyjeva je to kontrolní stanoviště při vstupu na dočasně okupované území. Pro všechny ostatní je to prostě asfaltová silnice ve stepi, kterou nelítostně zkouší vítr.
Autobusy dál nejedou, projíždějí jen osobní automobily se zvláštním povolením. Řidič našeho mikrobusu s vlajkou Evropské unie nám vydává laminované kartičky, které máme dát řidiči jiného auta na druhé straně.
Ukrajinská kontrola probíhá rychle. Možná i proto, že lidé stojí venku a pohraničníci v unimo buňkách, které se zjevně nedají pořádně vytopit.
Začíná čtyřicetiminutová cesta pěšky s batohem na zádech. Přecházím území nikoho, kde jedinou společnost tvoří obří cedule varující, že lidé, kteří opustí silnici nebo budou něco vyhazovat do škarpy, mohou být trestně stíháni. Kolem projedou jen asi tři auta.
Přátelská debata s ruskou FSB
Na ruské straně je vidět, že naopak tito pohraničníci se zde zabydlují nadlouho. Kontrolní budova je sice také montovaná, uvnitř je ale moderní rentgen na zavazadla a pracovnice z hygienické stanice. Odbavení probíhá relativně rychle a profesionálně.
Když ale kontrola zjistí, že jde přes ni zahraniční novinář, vyvolá to pozornost pracovníků tajné služby FSB. Po hodinové přátelské debatě na nejrůznější témata od migrační krize po zavedení eura v Česku jsem byl propuštěn.
Mikrobus přirozeně tak dlouho nečekal. Měl jsem ale slevu na cestu vozem jiné firmy. Sice na prostřední sedačce mezi řidičem a spolujezdcem a téměř bez místa na nohy, ale vzdálenost do hlavního města Krymu jsme překonali za necelé dvě hodiny.
"Já jsem dřív jezdil v létě na jižním pobřeží Krymu. Ale tohle je lepší, tady lidi jezdí pořád - sezona nesezona. Takže jsem si vlastně polepšil," směje se řidič, který se představil jako Andrej. "Tak aspoň někdo na tom vydělal," prohodí tlumeně jeden z cestujících.
