Praha - Britové jsou jim vděční dodnes. Čechoslováci, kteří bojovali v řadách Royal Air Force (RAF), jsou pro ně i po 75 letech hrdinové.
"Kdyby tehdy Češi a Poláci nepomohli Royal Air Force, nevyhráli bychom bitvu o Británii," tvrdil první spoluvelitel 310. čs. stíhací perutě RAF George Blackwood (velel jí společně s Čechem Alexandrem Hessem, známým předválečným pilotem).
Letecká bitva o Velkou Británii začala pro československé letce 26. srpna 1940 - prvním ostrým střetem s nepřítelem, jehož se zmiňovaná 310. stíhací peruť RAF zúčastnila. Samotná bitva o Británii se datuje od 1. července do 31. října 1940 a Čechoslováci do ní vstoupili v té nejkritičtější chvíli.
"Anglie na tom byla v srpnu 1940, kdy nacisté přešli z bombardování konvojů na bombardování britských letišť, vyloženě zle. V podobě permanentního bombardovaní nacistické luftwaffe čelila smrtelnému ohrožení. Zoufale jí chyběli piloti, jichž v nedávné francouzské kampani ztratila několik set, přičemž výcvik nového pilota trval jeden až dva roky. Ke stíhacím perutím byli proto stahováni i ti jen průměrně vyškolení," vysvětluje Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
"Bitva o Velkou Británii byla v srpnu z hlediska ostrovní země doslova na hraně. Každá pilotova ruka byla proto k obraně vyčerpané Anglie dobrá a možná by se dalo říci, že až životně cenná," dodává.
Historici se shodují, že příchod tisíců československých a polských letců byl v pro Velkou Británií obrovskou posilou. Zvláště když se jednalo o vycvičené a mimořádně motivované piloty, kteří měli s nacisty nevyřízené účty. V mnoha případech navíc s bojovými zkušenostmi z Francie.
"... a tehdy jsem poznal, jak bojují Čechoslováci"
Dvanáct stíhacích Hurricanů Mk.I 310. peruti odstartovalo z Duxfordu v 15.10 hodin. "Podvozek, rádio, vrtule – úkony vykonané mechanicky," vzpomínal jeden z pilotů. "Řadíme se do přeletové formace a obracíme k jihu. Stoupáme. Nyní je nám konečně jasno v otázkách kam a proč: Londýn! Luftwaffe se vyspala, seřadila a přichází. Jdeme jí naproti."
"Třistadesítku" vedl podle Jiřího Rajlicha do akce její britský spoluvelitel, Squadron Leader George Blackwood. Do míst výskytu nepřátelských strojů jej ze země naváděl velitel duxfordské stanice Wing Commander Alfred Woodhall, který byl zároveň návodčím celého sektoru.
V 15.40 Blackwoodovi vysadila radiostanice. Vtom jeho piloti spatřili nad Harlow protivníky. "... tehdy jsem poznal, jak dovedou českoslovenští letci bojovat," napíše Blackwood po letech. "Nebylo třeba rozkazů rádiem, vrhli se na Němce bez rozpaků."
Cílem Hurricanů byla patnáctičlenná skupina Dornierů Do 17. Němci letěli v pěti sevřených tříčlenných rojích a směřovali na jihovýchod.
Osádky sice byly ve střehu, ale své soupeře dosud nezaregistrovaly. Ještě dříve než mohly odhodit pumy, stačila 310. peruť nepřátelskou skupinu přestoupat asi o 600 metrů a pak už se Hurricany spouštěly jeden po druhém na Dorniery.
"Spoušť kulometů na řídicí páce jsme už všichni odjistili," vybavoval si československý velitel 310. peruti major Alexander Hess. "Rudý kroužek s nápisem 'Fire' výstražně září a v optickém zaměřovači před naším okem svítí zaměřovací kříž. Stáčíme se prudce vlevo, ale už ne v rojích, nýbrž odstupňováni za sebou. Vzduch je protkán bělavými čarami, které tryskají z nepřátelské skupiny. Čáry se nám zdají všelijak pokroucené - zrak nás při našich velikých rychlostech klame a čáry nám připadají neškodné, přestože mozek chápe, že jde o střely, smrtící střely, které po nás Němci pálí."
Stíhač Hess: "Řev kulometů přehlušil všechno"
"Rovnám si nohou stroj, který mi vychýlil cíl z mušky, a když jsem stroj vrátil do správné polohy silou, že až palec brní, tisknu spoušť. Teď! Drtivě krásný pocit: s tepnami napjatými, s očima podlitýma horkou vnitřní vlnou tisknu spoušť a řev osmi kulometů přehlušuje všechno. V hrdle mi duní tep a spánky buší kladivem," pokračuje velitel 310. čs. peruti.
"Zdá se mi, že jsem jako vypjatý luk, nabitý co největší nahromaděnou silou. Z křídel mého letounu prší střely, jejich bělavé čáry se křižují a ztrácejí se v prostoru německých letadel," popisoval Čech euforii svého prvního boje o Velkou Británii.
Pálil jen tři nebo čtyři vteřiny, pak "vykopl" směrovku doleva, takže se dostal dolů. "Únik se mi zdařil. Stáčím se. Rychlost mi vyráží dech z hrdla a krev ze spánků, chvilku se probíjím krvavou mlhou, která mi zastírá oči. Točím doprava a zase stoupám. Před mým zrakem se mihnou naše Hurricany, které dorážejí na nepřátelskou skupinu. Jenom letmo zastihnu pohledem také pramének kouře, který vyvěrá z motorových plic jednoho Dornieru, a dívám se, jak se křečovitě obrací a klesá do hloubky…"
"Zpočátku jsem měl určité pochybnosti o zkušenostech polských a českých pilotů, kterých nabyli v jejich vlastních zemích a ve Francii. Mé pochybnosti však rychle zmizely, neboť všechny jejich perutě se vrhly do bojů s nepopsatelným entuziasmem. Inspirovala je jejich horoucí nenávist k Němcům, která z nich činila smrtelně nebezpečné protivníky. První polská stíhací peruť v průběhu jediného měsíce sestřelila více Němců než jakákoliv jiná britská jednotka. Také další Poláci a Češi sloužící po skupinách v britských perutích se drželi statečně," dosvědčil ve své zprávě velitel Fighter Command sir Hugh Dowding.
Josef František, hvězda první velikosti
Nejúspěšnějším československým stíhačem v bitvě o Británii se stal Josef František.
Tento - už tehdy legendární - pilot sloužil shodou okolností u polské 303. stíhací peruti. Do svazku polského letectva František vstoupil již po svém útěku z vlasti a setrval v něm i po evakuaci z Francie. Se svými 17 oficiálně potvrzenými sestřely se stal jedním z nejlepších spojeneckých účastníků v této pro osud Británie tolik důležité bitvě.
"Byl to pilot, jaký ještě neexistoval před ním a již nebude existovat," prohlásil o něm později polský velitel Witold Źyborski. "Sám se pouštěl do souboje s přesilou, létal sám, zákeřně přepadal Němce. Byl nejlepším střelcem, co stiskl spoušť na kulomety, to byl sestřelený Němec. Byl to největší hrdina v bitvě o Anglii." A pozadu s chválou nezůstali ani Františkovi britští nadřízení. Britský velitel o Čechovi řekl, že "během celé války neměli na bázi tak dobrého pilota", a označil ho "za jednoho z největších letců této války".
"Křest ohněm" dopadl 26. srpna 1945 podle historika Rajlicha pro 310. čs. stíhací peruť RAF poměrně dobře. V následujících dnech a týdnech se Čechoslováci zapojovali do bojů stále častěji.
938 operačních vzletů
Bojovými výkony v bitvě o Británii se peruť zařadila po bok ostatních spojeneckých jednotek. "A mnohé svými výkony i předstihla," upřesňuje historik.
Od konce srpna až do konce října 1940 peruť absolvovala 938 operačních vzletů, při nichž nalétala 971 operačních hodin. Za totéž období jí v mimořádně tvrdých bojích bylo přiznáno sestřelení 40 a 1/2 nepřátelských letounů, pravděpodobné sestřelení 11 a poškození šesti dalších.
"Třistadesítka" měla tak svými výkony lví podíl na celkových úspěších československých stíhačů v bitvě o Británii. Zaplatila za to ovšem smrtí čtyř a zraněním osmi pilotů.
Čechoslováci kromě toho přišli o 14 stíhaček.
Statut účastníka bitvy o Británii má 89 československých stíhačů. Boje podobného charakteru však podle expertů probíhaly i před 1. červencem a také v září 1940.
Na tyto piloty už ovšem britská statistika nepamatuje. Ani na padesátku letců z 311. čs. bombardovací perutě RAF. O stovkách a tisícovkách dalších z řad pozemního personálu nemluvě.
Kdyby nevyhráli...
Za bitvu o Británii byli nakonec vyznamenáni jen stíhači. Přestože se při ní vůbec poprvé podařilo odrazit dosud vítězící německou válečnou mašinerii.
V roce 1940 nacistické Německo ovládalo - ať už vojensky, mocensky, či diplomaticky - celou západní Evropu. Odolávala jen Velká Británie. Ostrovní země byla jediným státem, který byl stále ve válce s Německem a nejevil ochotu k vyjednávání.
Pokud by byla tehdy RAF v letecké bitvě poražena, nestálo by nacistické invazi prakticky nic v cestě.
Bitva o Británii byla dlouho vnímána jako čistě britská záležitost. Časem však začali psát vzpomínky Belgičané, Poláci, Češi a další, a tak se z národní události stala v hlavách Britů nadnárodní.
Když před několika lety vyšel v Londýně ve slušném nákladu deník stíhacího pilota Stanislava Fejfara, byl zakrátko rozebrán.
V Česku jsou přitom jména letců, kteří se do bitvy o Británii, ale i jiných leteckých kampaní zapojili, takřka zapomenuta. "Ve Velké Británii ovšem nikoliv," připomíná Rajlich.
