Washington - Blízkým východem se žene vlna, o níž komentátoři i někteří politici mluví jako o arabském "roku 1989".
Stejně jako ve východní a střední Evropě před dvaceti lety se i v tomto případě jedná o historický zlom, který vyžaduje od Spojených států novou strategii.
Problémem však je, že administrativa prezidenta Baracka Obamy si žádný konzistentní přístup k problematice Blízkého východu nevypracovala, a poslední dramatický vývoj v tomto regionu ji podle všeho navíc zcela zaskočil.
Nejsem Bush
Obamův předchůdce v Bílém domě George Bush měl, pokud jde o blízkovýchodní strategii, jasno. Utlačování a tyranie vedou k radikalismu a nestabilitě.
Proto se snažil šířit americkou demokracii i vojenskou cestou, jak tomu bylo v případě Iráku a diktátora Saddáma Husajna.
Jeho naivní předsvědčení, že západní hodnoty jsou univerzální, vedlo však na Blízkém východě k další radikalizaci a ještě extrémnějším protiamerickým náladám.
Barack Obama proto založil svou strategii vzhledem k americkým zkušenostem v Iráku na zcela opačném přístupu. Že příliš velké americké zasahování do záležitostí arabských zemí může být mimořádně kontraproduktivní.
Když v roce 2009 navštívil jako nový americký prezident Káhiru, nabídl muslimského světu smír se zcela jednoznačným sdělením - nejsem Bush.
Nebýt Bush nestačí
Politická realita však ukazuje, že odmítání Bushovy strategie se nerovná strategii nové. Od nástupu Baracka Obamy jsou Spojené státy, pokud jde o Blízký východ, po většinu času ve vleku událostí.
Zaskočil je vývoj v Íránu v roce 2009 i lednové masové protesty v řadě arabských zemí. V případě Íránu Barack Obama odmítl podpořit demonstranty bouřící se proti znovuzvolení prezidenta Ahmadínežáda s tím, že by to bylo vnímáno jako "zasahování".
Poté se však Bílý dům zase snažil svůj postoj k Íránu přitvrdit. Na začátku událostí v Egyptě Obamova administrativa naopak zvolila razantní přístup a vyvíjela tlak na Husního Mubaraka, aby rezignoval.
Po ostrých protestech ze strany Káhiry rychle ustoupila a začala mluvit o potřebě postupného a klidného předání moci v Egyptě.
Nedůsledný postoj
Tento nedůsledný postoj k blízkovýchodním záležitostem je zatím pro Obamovu administrativu typický. Zachovala se tak i v případě Izraele a Palestinců.
Zpočátku nebývale tvrdě požadovala, aby Izrael zastavil veškerou výstavbu ve Východním Jeruzalémě. Pak však opět couvla a výsledkem je zcela zablokovaný blízkovýchodní mírový proces.
Ve vztazích se Saúdskou Arábii uděla Washington opět stejnou chybu. Když chvíli prosazoval otevřeně názory egyptských demonstrantů, vyvolal v tomto pouštním královstí téměř paniku.
Ostrá reakce Saúdů, kteří mají mimořádnou obavu z revoluce ve své zemi, znovu vedla k tomu, že Bílý dům začal ustupovat a tohoto svého dalšího strategického spojence na Blízkém východě chlácholit.
Bílý dům nemá jasnou strategii
Pokulhávání za vývojem událostí, nedůsledné akce a absenci jasné strategie experti přisuzují Obamově zahraničněpolitické nezkušenosti a také situaci v jeho Radě pro otázky národní bezpečnosti.
Obamův bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti generál James L. Jones v říjnu loňského roku odstoupil. Během svého působení ve funkci nevypracoval žádnou koherentní strategii americké zahraniční politiky.
Jeho nástupce Tom Donilon také rozhodně není zahraničněpolitický expert.
A koncepční přístup nepředstavilo doposud ani americké ministerstvo zahraničí pod vedením Hillary Clintonové.
Bílý dům je tak ve složité situaci: neměl žádnou relevantní koncepci řešení blízkovýchodních problémů před bouřlivými událostmi posledních dvou měsíců, a nyní, ve zcela nových podmínkách, ji bude zřejmě jen složitě hledat.
