Praha - "Jsou zde tací, kteří počítají mrtvá těla a zároveň s tím počítají křesla v Knesetu. Těla za hlasy - dělá to především Strana práce."
To byla slova, kterými podle agentury IPS před několika dny obvinil Ahmed Tibi, arabský poslanec izraelského parlamentu, vládnoucí koalici Kadimy Ehuda Olmerta a Cipi Livniové a Strany práce Ehuda Baraka.
Oficiálním cílem současného izraelského útoku na Gazu je zastavení palby podomácku vyrobených raket z Gazy na izraelské území a konec pašování zbraní do Gazy z Egypta tunely pod hranicí.
Ovšem vzhledem k tomu, že Hamás i ostatní palestinští radikálové z Gazy víceméně dodržovali Egyptem sjednané půlroční příměří a rakety nevysílali, dokud na ně nezačal Izrael několik týdnů před jeho vypršením 19. prosince útočit, přiklánějí se mnozí pozorovatelé ještě k jinému důvodu útoku na jedno z nejhustěji obydlených míst světa.
Střídání v Bílém domě, volby v Izraeli
Je jím jednak konec vlády amerického prezidenta George Bushe, který byl velkým přítelem Izraele, a nástup méně předvídatelného Obamy, jednak izraelské parlamentní volby chystané na 10. února.
V nich by ještě podle nedávných průzkumů jasně zvítězily pravicové a náboženské strany v čele s Likudem bývalého premiéra Benjamina Netanjahua. Kadima a především Strana práce by naopak tratily.
Těsně před útokem by podle průzkumu společnosti Dialog získala pravice 65 křesel ve 120členném Knesetu, zatímco levicové a středové strany jen 53 křesel. Podle průzkumu vydaného ve čtvrtek (šest dní po zahájení bombardování, ale ještě před začátkem pozemní operace) to bylo už 60:60.
Izraelské volební období je často předmětem zvýšeného počtu provokativních či militaristických akcí, kdy se vlády bojující s nepříznivými prognózami či naopak nově nastupující politici snaží voliče přesvědčit o svém odhodlání bránit izraelskou bezpečnost a suverenitu.
V předvolebním čase byla například odstartována protilibanonská kampaň Hrozny hněvu v roce 1996. Na sklonku roku 2000 zase přes varování svých poradců navštívil Ariel Šaron k pobouření Palestinců Chrámovou horu a po vypuknutí druhé palestinské intifády se stal izraelským premiérem.
Dva měsíce po nástupu Ehuda Olmerta k moci pak novopečený předseda vlády zaútočil v létě 2006 na Libanon. Dva měsíce před svým vynuceným odchodem teď rozpoutal operaci v Gaze.
Nevojáci v čele
Právě Olmert a jeho nástupkyně v čele Kadimy měli a mají co izraelským voličům dokazovat. Ani jeden z nich se do politického křesla nedostal prostřednictvím spektakulární vojenské kariéry, což v Izraeli není zvykem, a je proto přijímáno s nedůvěrou. Livniové neulehčuje situaci ani to, že je žena.
Oba společně s ministrem obrany Ehudem Barakem měsíce pozorovali, jak Benjamin Netanjahu kritizuje vládu za její neschopnost zatočit s Hamásem a zároveň jeho naděje na volební úspěch v průzkumech neustále stoupají.
Právě Olmertova válka v Libanonu však může působit jako odstrašující příklad. Podle zprávy vládní Winogradovy komise vláda a armáda tehdy zásadně chybovaly v tom, že si nestanovily jasné politické cíle ani způsob, jak jich vojensky dosáhnout.
Politické cíle chybějí
Ačkoliv v boji s Hamásem izraelská armáda zřejmě neutrpí takové ztráty jako před dvěma a půl lety s mnohem silnějším Hizballáhem, neexistence jasných politických cílů je zde stejně markantní.
Je zcela nepředstavitelné, že by Izrael mohl do pásma přinést klid například svrhnutím Hamásu, jak někteří izraelští činitelé hrozili. Alternativami by musela být buď vláda Fatahu Mahmúda Abbáse, nová okupace, nebo chaos.
Jen těžko by však mohl Abbás do Gazy přijet za třeskotu izraelských děl. Ke druhé alternativě se není ochoten uchýlit zase Tel Aviv. Třetí možnost by se tak jevila jako nejvíce pravděpodobná. Ještě pravděpodobnější však je, že Hamás bude Gazu ovládat i nadále.
