Do vaší ordinace se lze teď jen těžko objednat. Souvisí to se strachem lidí, který se jich zmocňuje poté, co vláda vyhlásila karanténu, doporučuje omezení pohybu a hygienici uzavřeli některá města na Olomoucku?
To, že mám já či někteří mí kolegové v ordinaci plno, je setrvalý stav. Psychologů je v Česku málo, takže lidé musejí na psychoterapii čekat. I kdyby tu tedy neřádil koronavirus, tak jsem stejně v ordinaci od rána do večera. A kolegové psychiatři jsou na tom stejně.
Zajímavé ale je, že téma koronaviru se v psychoterapii přece jen objevuje, ale jen jako konverzační prvek. Napětí či stres, který teď v republice kvůli koronaviru prožíváme, se ani trochu neprojevuje na zhoršení duševního stavu mých pacientů. Vůbec to na nich nepozoruji.
Lidé nicméně více nakupují potraviny, tvoří si zásoby, nosí roušky, omezují společenský život… to snad přece jen svědčí o určité míře jejich nervozity či stresu ze současné virové krize, ne?
Určitě. Avšak ze všech stresových situací, které už lidé v Česku či v zahraničí prožili, vyplývá, že pomoc psychologů začnou vyhledávat, až nebezpečí pomine.
Ve chvílích, kdy těžké chvíle či krize probíhá - ať již jde o povodně, zemětřesení, výbuch sopky či jinou katastrofu - se lidé na psychology zpravidla neobracejí. Snaží se jednoduše krizovou situaci zvládnout vlastními silami a nemají příliš potřebu ji s psychologem sdílet. A je to vcelku logické.
Proč? Vysvětlete to.
V okamžiku, kdy vláda vyhlásí omezení pohybu a uzavře některá města, tak se lidé v přirozené snaze začnou starat o to, aby měli druhý den - zjednodušeně řečeno - rohlíky s mlékem. S tímto strachem nepoběží přece hned k psychologovi, ale rychle řeší svou aktuální situaci.
Stres či strach je tedy dostihne zpravidla až mnohem později?
Je to samozřejmě individuální. V horizontu měsíců se ale může stres projevit v podobě poruch spánku, nálady či mezilidských vztahů. Teprve v tu chvíli začnou lidé vyhledávat pomoc psychologů či psychiatrů. Anebo i praktických lékařů, protože se jim zvyšuje krevní tlak anebo se dostavují psychosomatické potíže.
Až následně se tedy ukáže, jak se na lidech podepíše stres, který dnes mnozí Češi prožívají.
Oslabuje tedy stres lidskou imunitu vůči nemocem?
Určitě znáte odpověď. Samozřejmě, že oslabuje. Existuje na to mnoho studií a výzkumů. Je to jeden ze základních dopadů dlouhodobého - a to podtrhuji - vystavení se stresu. Jinými slovy: lidé, kteří jsou vystavení dlouhodobému strachu či obavám, podléhají snáze nejenom nákaze koronaviru, ale i jiným nemocem, jako je třeba sezónní chřipka. Obrazně řečeno: virům stres otevírá dveře do lidského organismu. To je objektivně známý a vědecky dokázaný fakt.
Zkusme si tedy představit, že jsem váš pacient, který už nezvládá strach z koronaviru. Co mi doporučíte?
Nejdříve bych se zeptal: čeho konkrétně se bojíte? Pokud o vaše již staré rodiče, tak se můžeme bavit o tom, co pro ně můžete udělat, aby byli v bezpečí. Pokud už nezvládáte strach o své malé dítě, pak se budeme bavit o tom, že riziko onemocnění malých dětí je velmi malé a jak mu i přesto předcházet. Strach se zkrátka a dobře musí vždy pojmenovat a lokalizovat.
Dlouho jste působil v Centru pro výzkum stresu, proto se zeptám obecně: jak se stresu bránit či jak ho mohu krotit, pokud to vůbec jde?
Zkuste si třeba vybavit jiné složité situace ve vašem životě, které jste s rodinou zvládli, ačkoliv jste se báli. Vy jste se asi bál o manželku a dítě, když byla v porodnici. Tuhle zkušenost se strachem tedy už - jako většina lidí - máte. Vzpomeňte si tedy na to, co vám tehdy v překonání obav pomohlo?
Univerzální odpověď, jaká je pilulka na strach, neexistuje. Mohu tedy poradit jen to, co jste si už v minulosti osvojil jako dobrou strategii při potlačování či zvládání strachu. Třeba při již zmíněných povodních. Tehdy přece lidé překonávali mnohem větší obtíže než zažíváme dnes. Existují vlastně dvě základní strategie jak pracovat se strachem…
Jaké to jsou?
Ta první je vyhýbavá. Pro někoho může být dobré, pokud se izoluje od okolí, zejména od médií. A řekne si: já už o tom nechci slyšet. Takový člověk bude respektovat nařízení vlády, ale už nechce slyšet, kolik je dalších nemocných či mrtvých. Tahle strategie může mnohým lidem dávat smysl a pomáhat jim snižovat strach.
O něco lepší strategie je aktivní hledání způsobu, jak mohu já sám přispět ke snížení rizika, jež ohrožuje společnost. Velmi dobrou strategií lidí při povodních bylo, když se sami podíleli na odstraňování následků. Voda jim vzala dům, oni se ale nezhroutili, zlikvidovali jeho trosky a začali stavět jiný anebo pomohli jiným. Dělali něco, co mělo velký smysl.
Dnes ovšem prožíváme velmi specifickou situaci.
Máte pravdu. Určitě je to pro aktivní strategii potlačování stresu mnohem problematičtější situace. Možností, které mohou lidé nyní dělat a společnosti nabídnout, je přirozeně daleko méně. S velkým zaujetím přesto na sociálních sítích sleduji růst dobrovolnických skupin skautů či studentů, kteří hledají způsob, jak se aktivně zapojit do pomoci nejpostiženějším, nejpotřebnějším. Například seniorům.
Právě tento aktivní přístup ke koronavirové krizi je jednou z variant, jak projít dnešní složitou situací duševně nezraněn a nezlomen.
Zmínil jste se o médiích. Mohou mít snad i ona podíl na stresu lidí? Většina z nich dělá svou práci - poskytují základní servis informací.
Jasně. Seriózní média dělají svou práci, práci velmi důležitou pro společnost. Někdy je to ale začarovaný kruh: my čtenáři se zlobíme, že na nás valíte jednu katastrofu za druhou. Na Aktuálně.cz mám blog Několik pozitivních zpráv v čase celoplanetární krize, kde jsem schválně vybral jen dobré informace o tom, kde se situace stabilizuje. Jenomže tento příspěvek má mnohonásobně nižší čtenost než ten starší o možné pedofilii Michaela Jacksona - Opouštění Michaela Jaksona. Často se tedy stresu vystavujeme my sami: od médií vyžadujeme a čteme katastrofické scénáře a pak obviňujeme vás novináře, že nám je dáváte.
Možná bych tedy jen apeloval na společenskou odpovědnost seriózních novinářů a médií, aby informovali o krizi či nepříjemných věcech, a současně nabízeli reportáže o tom, že se přece jen něco daří, že něco zvládáme a že třeba míra rizika není tak hluboká, jak se nám může někdy zdát.
Perfektní práci odvádějí v tomto duchu lékaři, jejichž vyjádření jsou spíše uklidňující. Už to v některých médií zaznělo, ale lékaři jsou v mých očích hrdinové těchto dnů.
Když už jste řekl doporučení čtenářům či médiím: Máte nějaká i pro politiky? Někdy se zdá, že teď jen zakazují a přikazují. Neříkají toho mnoho dobrého. Možná k tomu ani nemají důvod.
Začněme od shora. Hlavně od prezidenta, ale i premiéra bych v těchto dnech očekával státnické vystoupení, kde by se nehovořilo ani tak o tom, co vše nám hrozí, co vše se zavírá, co je omezeno a kdo koho podporuje či mu děkuje.
Úlohou lídra - nejen politika, ale i šéfa firmy - je nejen přinášet scénáře, jak řešit krizi či přijímat bolestné kroky. Opravdový lídr se pozná vždy podle toho, že lidé po setkání s ním odcházejí s důvěrou, chutí, vírou a nadějí, že věci zvládnou.
Zklamán jsem ovšem i z vystoupení vlivných západoevropských politiků. Třeba prohlášení Angely Merkelové, že koronavirem onemocní sedmdesát procent německé populace, se ani neopírá o autoritativní studie. Ty naopak hovoří o tom, že onemocní "jen" dvacet procent německé populace. Jsem opravdu dost zklamán selháváním evropských reprezentací. Od volených zástupců bych naopak očekával, že pochopí svoji dějinnou úlohu: dát lidem víru a naději, že to zvládnou.
Jak tedy jako psycholog vnímáte opakované porušení podmínek karantény poradce prezidenta republiky Martina Nejedlého? Jak to může působit na lidi, kteří jsou nařízením vlády ve své práci a životě omezováni?
Chování pana Nejedlého jen prohlubuje rozdělení společnosti: na nekritické odpůrce prezidenta Miloše Zemana a jeho příznivce. Jedni jsou teď ještě více ujištěni v tom, že hlava státu nemá autoritu už ani u svých poradců a podřízených. Že lidé z Hradu kážou víno a sami pijí vodu. Zatímco ta druhá strana (Hrad) chování poradce Nejedlého bagatelizuje a omlouvá.
Znovu proto říkám: dnes by měli politici společnost stmelovat a ne rozdělovat. Že jsme především Češi a ne příznivci Zemana, Babiše anebo Fialy. A politik by to měl umět tak zformulovat, aby mu lidé věřili. Jenomže tomu tak není a excesy pana Nejedlého jsou pravým opakem toho, jak by se měly elity či lidé z Hradu chovat.
Jaká by měla být tedy v těchto dnech role politické opozice?
Řeknu to takhle. Na ostrou kritiku toho, co vše se nezvládlo, na účtování, by měl přijít čas až později. Každý by měl teď přispět svým dílem k tomu, abychom koronavirovou krizi zvládli. Samozřejmě to neznamená, že opozice musí tleskat všemu, co teď vláda dělá. A kabinet se také nemusí najednou objímat se svými odpůrci. To po politicích nikdo nechce.
Mělo by být ale každému jasné, že volení zástupci - bez ohledu na partaj - jsou tu pro lidi, kteří si je zvolili a platí si je z daní. A že tito zvolení lidé budou tedy dělat kroky, které vyvedou zemi z koronavirové nákazy. A že proto dělají vše, co je v jejich silách. I opozice, včetně komunálních politiků, má tedy velký prostor, aby o tom lidi konkrétními kroky přesvědčila. Lidé si to budou určitě, třeba při volbách, pamatovat.
VIDEO: Senioři zažili válku, na karanténu se připravili. Mají zásoby, nepanikaří, říká Holmerová
