"Nezastaví mě ani to nejhorší." Nová kniha představuje doposud neznámou tvář parašutisty Jana Kubiše

Jan Gazdík Jan Gazdík
21. 12. 2017 11:47
Studii historika Eduarda Stehlíka doprovází i řada unikátních a doposud neznámých fotografií slavného člena paraskupiny Anthropoid. Jan Kubiš společně s Josefem Gabčíkem smrtelně zranil v Praze v roce 1942 jednoho z nejvýše postavených nacistických pohlavárů té doby Reinharda Heydricha.
Parašutista Jan Kubiš během vojenského výcviku ve Velké Británii.
Parašutista Jan Kubiš během vojenského výcviku ve Velké Británii. | Foto: Archiv: Eduard Stehlík, Jaroslav Čvančara, VHÚ

Historik Eduard Stehlík sbíral doposud neznámé informace o jednom z nejslavnějších českých parašutistů dlouhé roky. Vydání unikátní publikace o doposud neznámých kapitolách života Jana Kubiše dlouho odkládal. "Mám docela intenzivní pocit, jako kdybych s Janem Kubišem prožil část jeho života," tvrdí Stehlík v rozhovoru s Aktuálně.cz. 

Aktuálně.cz: Jak důvěrně jste Jana Kubiše poznal, když jste se v rozhovorech s jeho příbuznými nebo studiem v archivech a matrikách ponořil do jeho života?

Předválečné foto Jana Kubiše.
Předválečné foto Jana Kubiše. | Foto: Archiv: Eduard Stehlík, Jaroslav Čvančara, VHÚ

Eduard Stehlík: Pokud s ním strávíte - obrazně řečeno - mnoho let v rozhovorech s jeho blízkými, s lidmi, kteří Jana Kubiše důvěrně znali, a pokud pročítáte jeho deníkové záznamy nebo hodnocení, která na Kubiše psali jeho nadřízení, získáte pozoruhodnou schopnost. Totiž vcítit se do mentality a uvažování člověka, kterého zkoumáte. A to i přesto, že jste ho osobně neznal a vlastně ani neměl šanci poznat. Jan Kubiš padl 18. června 1942 v pouhých devětadvaceti letech.

Nechci, aby to vyznělo neskromně, ale v tuto chvíli mám docela intenzivní pocit, jako kdybych s Janem Kubišem prožil část jeho života. Že ho důvěrně znám. Snad to není příliš kacířské. 

Překvapivé jsou vzpomínky lidí, kteří už mnoho let nežijí. Jak jste se k nim dostal? 

Měl jsem obrovské štěstí, že jsem poznal některé Kubišovy současníky. Anebo historiky a badatele, kteří se paraskupinou Anthropoid zabývají už od 60. let minulého století, kdy ještě například žil Kubišův bratr František.

Eduard Stehlík (*1965)

Český historik a spisovatel. Zaměřuje se na novodobé československé vojenské dějiny, zejména období 1914-1956. Je ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR. Dříve působil ve Vojenském historickém ústavu v Praze (VHÚ) a později jako předseda vědecké rady a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR ČR). 

K historikům, kteří mi byli spolehlivými průvodci Kubišovým životem, patří například Jaroslav Čvančara, Vojtěch Šustek, Jiří Šolc či Zdeněk Jelínek. Díky jim, ale také Kubišovým příbuzným se nakonec podařilo shromáždit dosud neznámá fakta o zcela mimořádném muži, jenž změnil dějiny Československa.

To zní odvážně… 

Ale je to výstižné. Nebýt Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, mohlo být poválečné Československo menší o třetinu svého původního území. Západní mocnosti až po jejich akci, během které byl těžce zraněn jeden z nejvlivnějších nacistických pohlavárů své doby Reinhard Heydrich, anulovaly mnichovskou smlouvu. Až do té doby se k tomu vůbec neměly.

V době, kdy hitlerovské Německo vítězilo na všech frontách, právě tito dva muži západním spojencům dokázali, že okupovaný protektorát Čechy a Morava není spolehlivým zázemím třetí říše, kde zbrojovky pracují na plné obrátky ve prospěch dalších válečných expanzí nacistů.

Málo si stále uvědomujeme, že nikomu jinému se nepodařilo odstranit tak vlivného a schopného nacistického pohlavára. Zasáhnout nacistickou říši na tomto velmi citlivém místě v době jejího mocenského vzestupu mělo přímo strategický význam. Jakkoliv šlo pouze o akci dvou mužů. Pokud by se totiž Heydrich dožil konce války, mohly by její výsledky vypadat o dost jinak.

O Honzu Kubiše se tu před vámi zajímalo naposledy gestapo

Co jste se jako historik dozvěděl při pátrání Kubišovým životem nového? Ptám se i proto, že jste vydání jeho životopisu několikrát odložil.

Původně jsem chtěl sestavit jen nevelkou brožuru, která měla vyjít ke stému výročí Kubišova narození v roce 2013. Jenže při shromažďování podkladů jsem najednou zjistil, že některé dlouho tradované části života Jana Kubiše (třebaže vycházejí z relevantních historických dokumentů) nejsou pravdivé.

Stále se například uvádí, že Kubišova maminka Kristina (za svobodna Mitisková) zemřela při porodu čtvrtého dítěte, syna Jaroslava. Ale na vůbec prvním snímku malého Jana Kubiše ho má jeho babička na klíně, téměř ročního! Takže se najednou ukázalo, že zemřela až při dalším porodu dcerky Marie.

Malý Honzík Kubiš po odchodu z rodného domu vyrůstal u příbuzných své maminky v Ptáčově u Třebíče. Tak jsem tam zkusmo zajel a objevil potomky rodiny Mitiskových, s nimiž nikdy nikdo z historiků nemluvil.

Ke svému ohromení jsem navíc zjistil, že dodnes žije i rodina Dvořákových, na jejichž statku pracoval Jan Kubiš jako čeledín. Žije dokonce i syn tehdejšího hospodáře, který Kubiše zaměstnával. Když jsem si ověřoval, zda se tam na něj opravdu nikdo neptal, odpověděli mi: "Ale ano, před vámi se tu o Honzu Kubiše naposledy zajímalo gestapo!"

Takže jsem se najednou setkával s dalšími dosud neznámými fakty a musel vydání knihy několikrát odložit.

Proč se ti lidé neozvali už dřív?

Nemají to v povaze. Jan Kubiš byl takovou osobností jen zásluhou rodiny Mitiskových, za což jim můžeme poděkovat. Ale nechlubí se tím, necpou se do médií.

Proč vlastně malý Kubiš opustil původní rodinu?  

Z Dolních Vilémovic odešel krátce po smrti maminky Kristýny k její sestře. Možná měl vlastně štěstí, že od něj dal vlastní otec ruce pryč (ten se brzy znovu oženil), a Jan se tak ocitl v obětavé, laskavé a vlastenecké rodině své maminky. Klíčovou roli ve výchově malého Jana sehrál Josef Mitiska, slepý trafikant. Velmi se chlapci věnoval.

Tento základ pak v Kubišovi rozvinula armáda. Po základním výcviku byl automaticky vybrán do poddůstojnické školy, třebaže nebyl vyučen. Brzy se stává velitelem družstva, projevují se jeho organizační a vůdcovské vlohy, odvaha, vztah k lidem. Právě tyto vlastnosti vynikly později v bojích o Francii.

Anthropoidu pomáhaly stovky lidí

Vaše práce je pozoruhodná i proto, že se jako jedna z mála věnuje lidem, kteří Jana Kubiše formovali. I jeho spolupracovníkům v přípravách na likvidaci Reinharda Heydricha. Těch byly stovky.

Při několikaměsíčních přípravách na likvidaci Heydricha se kolem Kubiše a Gabčíka pohybovaly opravdu stovky lidí, kteří jim poskytovali jídlo, ubytování, ukrývali je a podporovali i v provedení akce.

Šlo o neobyčejné lidi. Ať už šlo o rodinu Václava Stehlíka z Rokycan, Václava Krále z Plzně, Jana Zelenku-Hajského z Prahy, rodinu Moravcových, Khodlových, Novákových, Smržových, Piskáčkových, Oktábcových, Lyčkových… Takhle by se dalo ještě dlouho pokračovat.

I díky jim vyšlo Anthropoidu úplně vše. Na koho se ti kluci obrátili, ten jim pomohl. Muselo to na ně mít až euforický vliv.

Jací jsou tedy podle vás na základě této zkušenosti Češi? Shrbili se vždy před silnějším, před okupanty?

Vždy se tu našli lidé, kteří za svobodu a demokracii nasazovali životy. A jsou tu nepochybně i dnes. Můj odbor pro válečné veterány (Eduard Stehlík pracuje na českém ministerstvu obrany jako jeho vedoucí - pozn. red.) se nestará jen o ty z druhé světové války, ale i novodobé. Vím, jak tihle lidé přemýšlejí, jaké jsou jejich motivy a hodnoty. Hodně z nich prošlo tvrdými boji, v nichž se chovali mimořádně statečně.

Řada lidí nejdříve ani netuší, že jsou stateční, že je v nich schopnost čelit zlu a agresi. Projeví se to, až když se v krizových okamžicích ocitnou.

Ženy odvahou často zastiňovaly muže 

Slovenský historik Jozef Leikert připravuje podobnou životopisnou knihu o Kubišovu kolegovi Josefu Gabčíkovi. Doceňujeme tyto osobnosti až dnes? 

S odstupem pětasedmdesáti let, které letos uplynuly od operace Anthropoid, přichází i díky zpřístupnění archivních dokumentů konečně doba, kdy se můžeme detailně podívat na to, co se tehdy 27. května 1942 v Praze stalo. Při výbuchu Kubišovy bomby, jejíž střepina Heydricha smrtelně zranila, ale i před touto akcí a po ní.

Až do pádu komunistického režimu neměli historici mnoho možností, jak se dozvědět pravdu. Pamětníci v té době odmítali ze strachu z tehdejší komunistické tajné policie StB mluvit na mikrofon. S mými poznámkami sice souhlasili, nechtěli je ale s omluvou podepsat. 

Až dnes je možné konečně do hloubky zkoumat všechny aktéry této akce (třeba britské archivy byly zpřístupněny poměrně nedávno). A jak říkám - těch lidí, mužů i žen, byly stovky. Dozvídáme se o pohnutkách jejich chování, čím vším si prošli. 

Zmínil jste ženy. I ony jsou v historiografii často opomíjeny.

Mnohdy svou statečností dokonce zastiňovaly muže. Jde například o Marii Moravcovou či Emanuelu Khodlovou (členky domácího odboje a blízké spolupracovnice Gabčíka a Kubiše při přípravě atentátu v Praze - pozn. red.). Ony byly v rodinách hlavními hybatelkami podpory parašutistů. Zdůrazňovalo to v pozdějších hlášeních o vyšetřování atentátu i gestapo: "Zejména ženy zastávají šovinistické české postoje. Často říkají, že jsou hrdé na to, že mohou zemřít za svoji vlast."

Vyšetřovatelé gestapa nedokázali pochopit, že parašutisty podporovala majetná střední třída: lékaři, právníci, mistři v továrnách. Právě tihle lidé bojovali často, když si pro ně přišlo gestapo, do posledního náboje, který si nechali pro sebe.

Máme tedy štěstí, že tu podobní lidé byli…

Nebýt jich, tak tu dnes spolu nehovoříme. Z krypty pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje (úkrytu parašutistů po atentátu - pozn. red.) znělo 18. června 1942 v odpověď na výzvy nacistů jasně: "Češi se nevzdávají." 

V chrámu padlo sedm parašutistů po mnohahodinovém boji, bojovali ale ve skutečnosti za nás všechny. Jak by to asi dopadlo, kdyby uposlechli výzev, aby se vzdali? Teprve pak by se mohlo říct, že Češi sklonili hlavu.

Nový film o atentátu na Heydricha. Smrtihlav slibuje výpravnou podívanou | Video: Bontonfilm
 

Právě se děje

Aktualizováno před 7 minutami

Vláda o měsíc prodloužila termín pro podání daňového přiznání

Vláda o měsíc prodloužila termín pro podání daňového přiznání. V papírové podobě ho bude možné podat do 3. května, v elektronické verzi pak až do 1. června. Na Twitteru to uvedla ministryně financí Alena Schillerová (za ANO). Lhůtu pro podání přiznání k dani z příjmu stát prodlužoval kvůli koronavirové krizi už loni. 

Zdroj: ČTK
před 30 minutami

Vláda prodloužila nulovou sazbu DPH na respirátory o dva měsíce

Vláda prodloužila zrušení daně z přidané hodnoty (DPH) na respirátory kategorie FFP2 a vyšší. Nulová sazba bude platit další dva měsíce až do 3. června. Na Twitteru to uvedla ministryně financí Alena Schillerová (za ANO). Dočasné zrušení 21procentní daně vláda zavedla na začátku února a původně měla platit dva měsíce. Chtěla tím podpořit snížení cen respirátorů při jejich povinném zavádění.

Zdroj: ČTK
Další zprávy