Když poslanci definitivně schválili zákon o registrovaném partnerství, už byli rozhodnutí. Řekli si jen: Konečně!
Idyla to však není a nikdy nebyla. Pár, který je spolu šestnáct let, přiznává, že jednoduché to nikdy nebylo a není ani dnes. I když společnost už de facto schválením normy soužití lidí stejného pohlaví uznala.
Žijí stejně jako jejich sousedé. A nebo kterýkoliv jiný pár.
"No jistě, zrovna dneska ráno jsme se pohádali. Kvůli čemu? Ano, kvůli salátu přece. Když já mám rád sladkokyselý nálev a Pavlíček ho udělal moc kyselý. No jo, když Pavel do všeho musí mít kilo cukru," přehrávají na požádání svou přestřelku.
Vždycky se mi líbili kluci
Pavel Kos přiznává, že se mu odjakživa líbili kluci. "Chodil jsem se dívat klíčovou dírkou do sprch, stejně jako to dělali kluci ze třídy. Jen jsem se díval do jiných sprch než oni," směje se při vzpomínce.
"Moje maminka chtěla děvče a tak jsem do šesti let nosil lokýnky a růžové oblečení. Hrál jsem si s panenkami, autíčka jsem vlastně ani nechtěl. Jedna řádová sestra jí později řekla, že gayové se rodí vždy, když matky chtějí holčičku a máma se mi ještě před smrtí omlouvala," zvážní.
Také jeho partner - Pavel Bezděka, se příliš neotáčel za sukněmi. "To vycítíte," řekne jen. Přesto se v mládí málem oženil.
"Měl jsem vážnou známost a měli jsme se brát, ale pak z toho sešlo. Zemřel mi otec, to se svatby na rok odkládají, a pak i bratr. Ona si nakonec našla jiného," říká muž, který nakonec zakotvil v trvalém svazku s mužem. Až poté, co po létech "ovdověl", si našel Pavla. Taky vdovce.
Kos byl dlouhá léta ženatý. "Nechtěl jsem být sám, všichni kolem se ženili. Dva roky jsme spolu chodili a pak se vzali a byli spolu přes dvacet let. Když pak odešla," potlačí i dnes Pavel slzu při vzpomínce na smrt ženy, "bylo to pro mě špatný."
"Měli jsme krásný vztah a tři děti. Já jsem vždy vařil a pekl," vypráví muž, pro kterého je dodnes kuchyně koníčkem. "Příští týden máme svátek, udělám oříškový dort," plánuje nadšeně a rozvíjí teorii, jak je nejlépe připravit oříškový krém.
"Se s tím budeš dělat tady, na chalupě. Kdybychom byli v Praze, prosím. Radši koupíme pár zákusků a hotovo," odvětí partner.
Špičkovat se dokáží i po letech.
"Dohodila" nás kamarádka
Za to, že jsou spolu, vlastně může kamarádka. "Jaruška," vzpomínají. Oba ovdovělé muže seznámila už za bývalého režimu. Nakonec se ukázalo, že po sobě už dřív pokukovali.
"Znal jsem ho, líbil se mi," přiznává Pavel Kos. Že by láska na první pohled? "Ne, to tak nebylo, postupně jsme se oťukávali."
Jak jinak, vdovec Kos se staral o tři syny a matku, vdovec Bezděka o nemocnou tchýni po partnerovi. "Vídali jsme se, ale nebydleli ještě spolu, nebylo to možné. Ale tak na dva tři dny v týdnu nám to vyšlo," vzpomínají.
Neměli to lehké, ale nestěžují si. Brali a berou to prostě jinak. "Neměli jsem čas trajdat po lokálech, měli jsme povinnosti. To nás taky drželo spolu," říkají.
Potíž nebyla ani v dětech, i když nejmladšímu ze synů bylo čtrnáct. "Vzali to. Řekli jen: víme tati, že se ti to čelem nevypotí. Ženskou domů už stejně nechceme," popisuje Kos.
Pro vnuky jsme dědové
Jejich život vypadá pohodově. Děti už mají své děti a oni ukazují, stejně jako jiní pyšní rodiče, fotky z Vánoc nebo vizitky synů s logy významných firem. Popisují, jak vnuci studují v zahraničí a jak oni dva projeli Egypt.
Právě historie je koníček, který mají partneři společný. "Teď už co s náma. Máme oba kuřáckou bronchitidu, haprujeme trochu s cévama. Tak čteme knihy a srovnáváme si to s tím, co jsme tam viděli," říkají a v sekundě už jsou v duchu v Římě, kam je jejich záliba také zavedla.
Ale taky se těší, jak k nim přijedou vnuci a oni jim budou půjčovat knížky a vyprávět, jaké to bylo, když byli jejich tatínci malí. "Jsme pro ně jednoduše dědové. I rodiny z druhé strany nás tak vzaly a berou," říkají.
Na opravdovou partnerskou krizi si nemohou vzpomenout. "Ale jo, byl jsem protivný, když mě klepla pepka," připouští nakonec Kos, který prodělal mrtvici a ochrnul na půl těla. "Jinak to jsou takové hádky pro nic, jako v každém manželství," mávnou rukou.
Ani jeden z Pavlů není na velká slova o lásce. Ale ta mnohdy nepadají ani mezi mužem a ženou. "Není to třeba říkat, člověk to cítí," míní Bezděka. "Nebýt Pavla, dnes nechodím," řekne jen prostě Kos a je nepochybné, že nad vděkem z pečovatelského úsilí převažuje cit.
Náš den? Jako gardenparty
Nejkrásnější je však pozorovat, jak si každý z mužů představuje společný den "D".
Podoba obřadu, u kterého budou podepisovat své partnerství, zatím rozhodně není u Pavlů vyřešena. A zdá se, že bude ještě předmětem dlouhých debat.
"Tři svatby jsem klukům vystrojil, tak proč bych teď neměl mít vlastní? Je to tak, že ano," obrací se na nás Kos. Bezděka zatím mlčí.
"Prsteny mít nebudeme. On prsten nechce a já mám tenhle," ukazuje Kos. "A svědky? Co já vím, jestli je nakonec budeme potřebovat," přemýšlí. "Určitě bychom je mohli mít a pozvat k tomu taky přátele," přemítá.
"Jde o podpis listin a tím to končí. A nehul pořád," napomene staršího ze dvojice Bezděka. "No a pak si změníme občanky. Ty, které jsme si vyřizovali před půlrokem," podotkne ironicky.
"No a oslava, ta musí být," nedá se Kos. "Uděláme garden party! Už v cirkuse Humberto se říkalo, že vše se má slavit s velkým humbukem a tichý má být jen krach. To je mi blízké," nadchne se hned bývalý divadelník.
Bezděka však nepohne ani brvou a odvětí: "Žádné šaškárny. Kuš! Ani tady nemáš tolik nádobí. Ugrilujem si tady jen tak něco a hotovo," plánuje střízlivě. "Na oznámení se klidně vykašli."
Chceme jen věci, které jsou normální
Že chtějí registrované partnerství je víc než zřejmé. "Je to hlavně kvůli tomu, aby Pavlíčkovi v nemocnici řekli, co mi je. Už se nám stalo, že ho odbyli s tím, že není rodina. To je přece nesmyslné, že," říká Kos.
A taky kvůli dědictví. "Pavel o tom nechce mluvit, ale když mu zemřel první partner, dostával se i do takové situace, že neměl kde bydlet a o úrodu ze zahrady se musel dělit s pozůstalými. Chceme přece jen normální věci, ne?" ujišťuje se Kos a po chvíli podotkne:
"Partnerství homosexuálů není jen o sexu, i když se to tak většinou mezi lidmi říká."
V tom, jestli by měli mít gayové a lesbičky také právo na adopce dětí, se neshodnou. Bezděka míní: "Já bych to nedoporučoval. Ženský ať si dítě osvojí. Přece jen je to obrovská zodpovědnost. Nevím, jestli bych to zvládl," říká.
"Já bych to bral, vždyť jsem už tři děti vychoval. I mimino bych zvládl, tak proč ne jiní," oponuje Kos a servíruje buchty.
Pavel Bezděka zatím odbíhá do zahrady, musí ořezat levanduli, aby znovu obrostla. Možná vykvete podruhé a možná právě v září.
