"Snahu o potravinovou soběstačnost formou kvót na jednotném trhu EU považuji za nejen nelegální, ale i nežádoucí pro dlouhodobou konkurenceschopnost tuzemských výrobců," říká pro on-line deník Aktuálně.cz ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.
"Jednotný trh má svůj název odvozený od toho, že mohou výrobci své produkty nabízet v jeho kterékoliv části. Výhodou pro spotřebitele pak je, že dostávají při poptávané kvalitě co nejlevnější výrobky. Budování potravinové soběstačnosti v rámci celého Česka nedává žádný smysl," dodává.
Jako příklad dává Sobíšek Norsko, které do Evropské unie nepatří. "Na tamním trhu se v létě kupříkladu nekoupí jiná než místní rajčata, ta jsou ale zhruba trojnásobně dražší a horší kvality než v sousedních zemích EU, kam se importují z jihu Evropy," popisuje dále ekonom.
Podobného názoru je také ekonom ČSOB Jan Bureš. "Pohybujeme se na vnitřním trhu EU, kde si obchodníci a spotřebitelé mohou vybírat zboží včetně potravin nehledě na zemi původu. I proto si například Německo nemůže říct, že bude své automobilky zásobovat jenom německými komponenty," říká Bureš.
Prosazování potravinové soběstačnosti by podle něj mohlo paradoxně dostupnost některých potravin zhoršit a vést k jejich zdražování.
Podle Sobíška je efektivní cestou podpory tuzemské prvovýroby spíše podpora lokální značky menších výrobců, kteří nezajistí soběstačnost, ale zvýší pestrost nabídky a povědomí zákazníka.
S tím souhlasí také inženýrka kvality potravin a foodbloggerka Anna Grosmanová. "Kvóty nejsou nejvhodnějším řešením. Klíčové je zvyšovat konkurenceschopnost prvoproducentů, zlepšení značení výrobků a zejména neúnavná osvěta zákazníka," vysvětluje pro Aktuálně.cz.
Soběstačnost je podle ní vhodná u komodit, kde to má smysl. "Tedy v kontextu klimatického pásu a v kontextu toho, co jsme schopni v rozumném čase zrealizovat," dodává.
Osvěta zákazníka je klíčová
Dostat lokální produkty do povědomí zákazníka je podle agrárního analytika Petra Havla "nekonečný proces, který musí být podpořen vhodným marketingem a medializovanými pozitivními příklady".
"Spotřebitel prostě musí vědět, proč má tuzemské produkci dávat přednost a co z toho bude mít on, případně životní prostředí. Což je například ta menší uhlíková stopa potravin, pokud se nedováží zdaleka," vysvětluje Havel.
Z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění zveřejněného loni v listopadu přitom vyplývá, že o téma lokálních potravin se spíše či vůbec nezajímá 69 procent lidí v Česku. Nejdůležitějším kritériem pro označení lokální potravina je pro lidi, kteří je alespoň někdy nakupují, místo původu, kvalita, možnost nákupu přímo od zemědělce či garance původu v Česku.
Zákazníci pak pro tyto potraviny nejčastěji vyrážejí do specializovaných obchodů, jako jsou řeznictví a pekařství, a nejvíce nakupují ovoce, zeleninu, vejce a maso.
Jako důvody preference lokálních potravin lidé nejvíce uváděli, že jsou čerstvější, lépe chutnají a mají lepší kvalitu, motivací byla právě i podpora regionu a místních zemědělců.
Naopak jako důvody bránící nákupu lokálních potravin respondenti často zmiňovali nedostupnost, časové omezení či cenu.
České výrobce do škol a nemocnic
Cest, jak podpořit konkurenceschopnost českých výrobců, je ale podle Havla více. Ve veřejných výběrových řízeních na dodávky potravin lze do části trhu - například do škol, nemocnic a obecně do státních institucí - zvýhodnit prostřednictvím necenových kritérií právě lokální dodavatele ze stanoveného spádového okruhu.
Lokální výrobce, kteří nedovážejí suroviny k dalšímu zpracování ze zahraničí, je podle analytika vhodné podporovat i dotačně. "Je možné podporovat existenci krátkých dodavatelských řetězců a podobně. Také je možné - v případě ovoce a zeleniny - investovat do skladovacích prostor, v nichž úroda vydrží déle, lze také investovat do skleníků, v nichž lze řadu komodit pěstovat bez rizika nežádoucích klimatických vlivů, a tím prodloužit sklizňovou sezonu, a tedy i dobu nabídky čerstvé produkce v maloobchodech," vypočítává možnosti Havel.
Podle Šárky Gorgoňové ze Asociace soukromých zemědělců ČR je pak pro malé a lokální výrobce nejlepší podporou omezení současné byrokracie.
"Ta je natolik zatěžující, že to mnohé možné výrobce od vlastní produkce potravin odrazuje. Platí tak, že nejlepší pomocí je, aby stát neházel menším výrobcům vyrábějícím na území ČR z českých surovin potraviny klacky pod nohy. Taková pomoc by byla často efektivnější než mnohé dotace," podotýká Gorgoňová pro Aktuálně.cz.
Česká značení a dotace
Zemědělci a potravináři získají letos na národních dotacích 3,8 miliardy korun. Kromě nich získávají každoročně přes 30 miliard korun na evropských přímých platbách, další peníze pak z evropského rozvojového programu.
Nejvíce peněz, a to 902 milionů korun, by příští rok mělo jít na zlepšování podmínek v chovech hospodářských zvířat. Na to loni mířila více než miliarda. Oborově jde nejvíce peněz do živočišné výroby, 2,5 miliardy korun. Na podporu potravinářství je vyčleněno celkem 578 milionů korun.
Stát se snaží dostat české výrobky do povědomí zákazníka i skrze udělování označení jako Klasa, Regionální potravina, biolist, biozebra, Chráněné zeměpisné označení (CHZO), Chráněné označení původu (CHZP) nebo Zaručená tradiční specialita (ZTS).
