Praha - Čárové kódy jsou už samozřejmou součástí obalu zboží. Systém pruhů ukrývajících informace o výrobku byl patentován v roce 1952. Přes své nesporné výhody se však v praxi neprosazoval snadno, což dvojnásob platilo v socialistických státech.

Historie používání čárového kódu v Československu se začala odvíjet v roce 1983. Tehdy Československo jako první země východního bloku vstoupilo do mezinárodního sdružení IANA EAN, určujícího standardy pro identifikaci a automatický sběr dat.

Do roku 1989 se čárové kódy v Československu tiskly většinou jen na obaly zboží určeného pro vývoz na západ. Průkopníkem byl národní podnik Čokoládovny, jenž tímto způsobem označil zhruba 900 tun zboží, které si u něj objednal britský maloobchodní řetězec Tesco.

Zásadní překážku pro rozšíření čárového kódu v tuzemsku představoval fakt, že zdejší obchody nedisponovaly technickým vybavením pro automatický sběr dat. První vlaštovkou se v roce 1985 stal pražský Dům elegance, jenž měl být vzorem pro ostatní státy RVHP.

Ještě koncem roku 1991 bylo čárovým kódem označeno jen 10 až 15 procent zboží v československém vnitřním obchodě. Situace se však postupně měnila, na čemž měl podstatnou zásluhu příchod západních prodejních řetězců. V roce 1998 používalo nejrozšířenější čárový kód EAN už kolem 4500 firem a zhruba 3000 obchodních organizací.

Inspirace v Morseově abecedě

Historie čárového kódu se začala psát v roce 1949 na jedné z pláží floridského města Miami. Mezi slunícími se lidmi ležel ani ne třicetiletý inženýr Norman Joseph Woodland, jenž si už nějakou dobu lámal hlavu s vymýšlením metody, která by urychlila odbavování zákazníků u pokladen.

Woodlandovi bylo jasné, že je potřeba zavést nějaký druh kódu, jenž by jednoznačně určoval každý druh zboží. Coby někdejšímu skautovi mu na mysli vytanula Morseova abeceda, a tak začal prsty do písku kreslit zprávu složenou z teček a čárek. V jednu chvíli bezděky přitáhl ruku k sobě, takže se z teček staly dlouhé tenké linky. Tak se podle Woodlandova vyprávění zrodil nápad, jenž způsobil revoluci v nakupování.

Původně bílé na černém

Se svým kolegou z Drexelova technologického institutu Bernardem Silverem začal Woodland myšlenku rozvíjet. Na základě optického systému, který sloužil v kinech k synchronizaci zvuku a obrazu, vyvinuli čtečku čárového kódu a spolu s kódem samotným si jej nechali v roce 1952 patentovat. Není bez zajímavosti, že podle tohoto původního návrhu měl kód podobu bílých linek na černém podkladě, tedy opačně, než je tomu dnes.

Kromě klasické lineární podoby čárového kódu byla součástí patentu také varianta založená na různě širokých soustředných kružnicích. Obrazec podobný lukostřeleckému terči měl tu výhodu, že mohl být nasnímán z jakéhokoliv úhlu.

Z hlediska maloobchodu slibovaly čárové kódy rychlejší odbavení zákazníků při současném snížení počtu zaměstnanců. Přes tyto zjevné výhody obchodníci se zaváděním novinky dlouho váhali. K prvnímu komerčnímu nasazení čárového kódu v obchodě došlo až 26. června 1974 v městečku Troy v americkém Ohiu. Historicky prvním prodaným zbožím byla sada deseti balíčků žvýkaček za 67 centů.

První tři čísla označují stát

Ani poté ale žádný z velkých obchodníků nechtěl do nové technologie investovat, a všichni vyčkávali, jak zareaguje konkurence. Svým způsobem to celé věci prospělo, protože bylo dost času na vytvoření jednotných standardů a vylepšení čteček. K masovějšímu nasazení čárového kódu v obchodech tak došlo až v 80. letech.

V současnosti existuje celá řada druhů čárových kódů, z nichž některé se používají například jen v průmyslu, jiné v maloobchodu a další v knihovnách či při třídění pošty. Evropský spotřebitel přijde v obchodech do styku zejména s čárovým kódem EAN-13. První tři číslice vždy označují autorizovaného národního registrátora kódu, jímž je v Česku společnost GS1 Czech Republic (má přidělen identifikátor 859). Samotný výrobek nicméně nemusí pocházet ze země, kde je kód zaregistrován.