K čemu armády potřebují vojenské simulace?
Představte si to třeba v kontextu aktuální politické situace - ruská armáda organizuje prakticky kousek za našimi hranicemi rozsáhlá vojenská cvičení, která určitě plní tu zastrašující funkci, ale kromě toho jsou taky neskutečně drahá. Jen to, že z garáže vyjede tank, nasednou do něj tři vojáci, vyjedou na cvičiště a vystřelí na cvičný cíl, stojí desítky tisíc dolarů.
Co je na výjezdu jednoho tanku tak drahé?
Nafta, údržba tanku, munice, jeho opětovné zakonzervování, když dojede zpátky. Vojáci zase neudělají za celý den nic jiného, než že nasednou a párkrát vystřelí - v lepším případě, pokud třeba cestou na střelnici špatně neodbočí a cvičení se nemusí opakovat. Náklady jsou pak opravdu vysoké. V simulaci si vojáci celé tohle cvičení mohou vyzkoušet nanečisto a mnohem levněji.
Jak takové cvičení v simulaci vlastně vypadá?
Například jako klasická střílečka z pohledu první osoby. Vojáci vedle sebe sedí ve třídě, mají sluchátka, myš a hrají. Někdy se trénuje i tak, že třeba tým čtyř vojáků sedí dva a dva za sebou jako v autě, aby to budilo dojem reálné akce. Komunikovat mohou přes interkom přímo v simulaci, ale je možné využít i reálné kusy vojenské techniky, třeba hardwarové zašifrované rádio, které se tak učí ovládat. V simulaci pozorují dalekohledem, a když uvidí siluetu nepřátelského tanku, zapíšou ho do papírové mapy a přes rádio dají vědět dělostřelcům.
Časopis Studenta
Článek byl převzat z magazínu Studenta.
Kompletní digitální vydání tohoto čísla magazínu Studenta najdete zde.
Další články ze Studenty čtěte zde:
Vypadá to, že se učí hlavně komunikační protokoly, tzn. co komu kdy a jakou cestou sdělit.
Učí se komunikaci, ale i takovou tu situation awareness - aby si dokázali dobře všímat okolí, zaregistrovat nepřítele, vybrat správné místo k útoku na konvoj atd. Záleží ale samozřejmě na tom, pro koho je konkrétní simulace určena. Generála nebudete cvičit v poli, ale spolu se štábem důstojníků a na dost komplexnější úrovni s desítkami jednotek o stovkách a tisících vojáků.
A ti všichni jsou připojeni a simulují s ním?
Jde to. K simulaci, která běží na centrálním serveru, mohou přistupovat jednotky odkudkoliv. Třeba vojáci v Afghánistánu vědí, že zítra budou útočit na hnízdo teroristů, tak si tu operaci den předtím desetkrát až dvacetkrát zkusí, než skutečně vyrazí do terénu. V případě zmíněného generála může být část jednotek simulována umělou inteligencí. To taky umíme.
Jak tady v Karlíně víte, na co budou zítra útočit vojáci v Afghánistánu?
To my samozřejmě nevíme. Nevymýšlíme konkrétní mise, poskytujeme zákazníkům jen rozhraní, kde je mohou realizovat. Takový sandbox, který jim umožňuje nadesignovat si misi podle toho, co potřebují. Doplní si satelitní fotky přesného místa, vyberou, kolik a jakých jednotek se jí zúčastní, jaké mají vybavení, kolik a jakých nepřátel mohou očekávat. Za těch skoro dvacet let, co existujeme, jsme dali dohromady tak rozsáhlou databázi veškeré armádní techniky i různých s armádou nesouvisejících objektů, že nás konkurence těžko dohání.
Kdo jsou vaši zákazníci, pokud to není tajné?
Nic, co děláme, není tajné. Záměrně na tajných věcech nepracujeme, protože je to moc drahé. Podstatnou část našich zákazníků tvoří země NATO, dlouhodobé spolupráce ale udržujeme se všemi nejdůležitějšími armádami světa, tedy těmi, které jsou NATO friendly. Paradoxně česká armáda, pokud vím, si od nás nikdy nic nekoupila. Ti čeští vojáci, kteří na naší simulaci cvičí, se k ní dostali přes programy NATO.
Jak se simulace liší od klasických her, které si večer lidé hrají třeba na PlayStationu?
Jsme trochu ošklivější, ale umíme toho více než hry, což je dáno tím, že u hry se chcete bavit, zatímco simulace musí člověka správně připravit na realitu a být edukativní. Z hlediska programování je to velmi podobné, dost se liší ta designérská složka, což si spousta lidí, co k nám nastupuje, na úvod neuvědomuje a pak jsou docela překvapení.
Vy jste byl také překvapený?
Já jsem vystudoval novinařinu, takže jsem byl připravený na všechno. (smích)
Jak jste se z novinařiny dostal k designu her?
Ve volném čase jsem programoval hru a souběžně s novinařinou jsem ještě studoval matfyz, kde jsem chtěl pokračovat na magistra. Jenže mi tady ve firmě dali příležitost podílet se na vývoji umělé inteligence vlastně na zelené louce, což byla příležitost, která se neopakuje, a tak jsem se rozhodl navýšit úvazek a ukončit studium.
Byl jste tu už při škole jako stážista. Jak to tu s nimi funguje?
I ten poslední stážista tady může svými nápady směrovat celou společnost, což se jinde moc nevidí. Nikdo mi neříkal, co mohu a co ne, měl jsem nějakou vizi, tu jsem realizoval a ostatní mě podporovali. Myslím, že obecně, když přijde člověk, který něco umí a má drive, může tu leccos ovlivnit. Když bude zažraný do virtuální reality, můžeme víc dělat právě ji, poptávka po tom určitě je. V simulačním průmyslu teď vznikají celá malá odvětví a stává se, že se hobby projekty mých kolegů překlopí do produktu, který je pak ve svém oboru na špičce. To je na tom tady asi nejzajímavější.
Na co lákáte uchazeče, čím se lišíte třeba od designového studia?
Já to vnímám tak, že jsme tu vlastně součástí hybridní války proti rozpínavým mocnostem a zachraňujeme životy. Sice nepřímo, ale je to tak. Každá chyba, kterou voják v ostré akci neudělá, protože si ji předem vyzkoušel v simulaci, se počítá. Děláme něco, co má obrovský smysl a co je důležité. To podle mě dneska může říct v oboru jen málokdo.
Petr Mácha
Petr sice původně vystudoval žurnalistiku, v posledních pěti letech se ale intenzivně věnuje vývoji tréninkových simulací pro armádu. Ve společnosti Bohemia Interactive Simulations začínal jako stážista a teď vede celý tým, zaměřený zejména na vývoj umělé inteligence. S kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty UK vede kurz umělé inteligence.
…
