Co vše je ve skladech?
Třeba obiloviny, maso, masné výrobky, mléko, mléčné výrobky nebo cukr. Rádi bychom komodity rozšiřovali, třeba o luštěniny nebo čokoládu.
Proč máme krizové zásoby jídla na něco málo přes den?
Zatímco třeba u ropy musíme mít zásoby na tři měsíce, protože se tady žádná netěží, u potravin je to jiné. Jsou tu desítky zemědělských družstev a potravinářských firem, takže v produkci potravin je Česká republika soběstačná. Proto máme ve skladech pouze základní komodity, které by v případě krizového stavu zachránily první náraz nedostatku, než si trh najde svou cestu.
Jak se chcete dostat na vládou požadované tři dny?
Pomoc by nám k tomu mohlo například sušené mléko. Pokud se ho podaří vysoutěžit, tak se zásoby zvednou na dny. Mléko je správná komodita, která má dobrou funkci v krizových stavech. Naším cílem jsou tři tisíce tun. Zaměřit se chceme také na další potraviny, třeba čokoládu.
To ale vypadá i jako snaha pomoct zemědělcům v době, kdy mají problém s prodejem mléka.
Kdyby tomu tak bylo, tak jsme v prvním kole už tři tisíce tun měli na skladě. Nabízí se to, ale je to zkratkovitá představa. Samozřejmě že odčerpáme nějaké sušené mléko, ale na druhou stranu, tomu výrobci sušené mléko ze skladu nezmizí a nepřesune se k nám. Je to tak, že my mléko nakoupíme a náš partner ho musí obměňovat. To je něco jiného než intervence. Určitě je tady nějaká pomoc zemědělství, ale nepřeceňoval bych ji.
Některé zakázky musíte opakovat. Proč nemůžete najít firmy, které by vám dodávaly?
Myslím si, že ve firmách přetrvává pocit z minulosti, kdy měly pocit, že se správou obchodují jen některé firmy. Musí dojít ke změně všeobecného vnímání toho, že správa není uzavřená. Myslím si, že je to dané i tím, že jsme zpřísnili zakázky. Dneska prakticky neuzavíráme smlouvy na dobu neurčitou, ale na tři roky plus obce. Jaký to má smysl? Během té doby se může na trhu cokoliv stát a je dobře, když se to přesoutěží. Samozřejmě tradiční skupiny dodavatelů říkají, že si tendry musí rozmyslet, že správa už není tak benevolentní jako v minulosti.
Znamená to tedy, že potravinářské firmy v minulosti mohly z tehdejší spolupráce víc těžit?
Řekl bych, že když máte smlouvu na dobu neurčitou, tak nemusíte o klienta bojovat. Máte své jisté. Pro firmy je teď uspět daleko náročnější proces.
Kontrolujete, jestli množství potravin ve skladech odpovídá?
Máme plánované a neplánované kontroly - ty mohou být namátkové a firma má povinnost nás do skladu pustit. Většinu potravin neskladujeme sami, ale dělají to externí firmy. Skladů je několik a jsou po celé republice. Mapu ale nezveřejňujeme. Kontrolujeme také kvalitu skladovaných potravin, například na skladech nemůže být starší surovina. Firma si musí starší šarži vzít a vyměnit za čerstvou, abychom tam jako stát měli kvalitní produkt k okamžitému použití.
Takové kontroly dřív nebyly?
Rozhodně nebyly tak intenzivní a určitě byly spíš pravidelné. Jsem přesvědčený, že kdyby správa v minulosti dělala preciznější, důslednější, častější namátkové kontroly u firmy Viktoriagruppe, tak by kontroly správy našly to, že chybí x milionů litrů nafty. Jenomže kontroly probíhaly většinou na bázi předem naplánovaných a nekontrolovaly vše. Je jedno, jestli tento mechanismus nastavíte pro naftu nebo potraviny. Na kontrolách se dnes střídají i lidé, takže se tam nemohou navázat nějaké vztahy.
Říkáte, že by bylo ideální, aby část zásob masa byla v podobě živých stád. Jak by to fungovalo?
Myšlenka živého stáda je návrat k tradici. V minulosti si s sebou armády na tažení také braly živá zvířata. Živé stádo vychází ekonomicky lépe než mrazírny. Zarezervovali bychom si určitý počet zvířat u zemědělců. Ti by se o stáda starali a v případě krizového stavu by byla k dispozici. Problém je ale legislativa, která říká, že veškeré hmotné rezervy jsou majetkem státu. U zvířat to nedává smysl. My nechceme hospodařit. Třeba Británie to má jinak a může své zásoby rezervovat.
Jak jsou na tom okolní státy s potravinovou soběstačností?
Různě. Problém je ten, že i my jako správa se k údajům okolních zemí dostáváme těžce, protože je moc nezveřejňují. My se snažíme třeba v rámci visegrádské čtyřky monitorovat situaci v Polsku, Slovensku nebo Maďarsku. Tady jednoznačně platí, že nejdále je Polsko. Jejich systém je kvalitně nastavený a podle našich informací alokuje hodně financí do této oblasti. V Polsku třeba nezveřejňují množství nebo místa skladů, je to utajená část smlouvy. V loňském roce jsme se dostali k informacím o tom, jak to vypadá v Izraeli. Kvůli boji o vlastní bezpečnost má systém velmi pečlivě nastaven a můžeme se jím inspirovat. Také Německo má velmi dobře nastavený systém. Bezesporu by vydrželi déle než my.
Zaspali jsme tedy?
Je to spíš otázka finančních prostředků a toho, nakolik vláda chce, aby národ klidně spal. Krizových situací během roku u nás je hodně, není to jenom sucho a povodně. Zásahů pohotovostní techniky je hodně. Třeba před několika lety v pražské Divadelní ulici bouchl plyn a už se málo ví, že aby se to zvládlo, tak to byla velká elektrocentrála správy, která tam byla přistavená. Když se někde něco stane, tak nastoupíme. Zcela s přesvědčením, že všude je mír, klid, bezpečnost a přírodní katastrofy nehrozí, tak se do správy neinvestovalo.
Cítíte, že se vnímání bezpečnosti v Evropě mění?
Určitě. Když se bavíme na úrovni V4, tak se všichni vybavují, modernizují, vlády tomu dávají větší důraz než dřív. Situace se mění. Je potřeba se také připravit na stále častější klimatické výkyvy.
