Bystřice pod Hostýnem, Detroit - Jistý mimozemšťan se koncem sedmdesátých let připravoval na svou poznávací výpravu. Aby se nepozorovaně vmísil do většinové populace planety Země, zvolil si krycí jméno Ford Prefect - značku levného lidového auta, které se v Británii vyrábělo od padesátých let.
Ve své slavné sci-fi si tak Douglas Adams už před třiceti lety rýpnul do toho, kolik prostoru auta "pozemšťanům" zabírají.
Zhruba ve stejné době natočili britští Monty Python skeč Killer Cars, ve kterém vzala skupina fanatických aut právo do svých rukou, aby zachránila město od dopravních zácp přemnožených chodců (viz video na konci textu).
Od té doby se prodaly miliony aut a někdejší starosta Londýna, "Rudý" Ken Livingstone, veřejně nazval řidiče velkých vozů idioty, kteří zabírají ve městě místo. Ford i s celou slavnou "detroitskou trojkou" teď bojuje o přežití.
Jinak se ale mnoho nezměnilo: auto dál dělá z člověka schizofrenika, který mu ochotně strká krk do chomoutu. Sám autor těchto řádek byl svého času hrdým majitelem Fordu Thunderbird z roku 1979, jehož neuvěřitelně žíznivý motor o objemu 5,6 litrů ho ulicemi Chicaga denně vozil do práce.
Auto: okovaná svoboda
"Auto je totální svoboda," neváhá Tomáš "Madruga" Hradil z Bystřice pod Hostýnem. "Věř mi, bez auta se budeš cítit svobodnější než s ním," ujišťuje naopak jistý Brad novinářku z kanadského deníku National Post Vanessu Farquharsonovou.
Tomáš je kytarista punkové kapely Los Perdidos, která písněmi jako Viva Zapata! obdivuje osvobozenecký boj jihoamerických indiánů. Nejprve projel skoro celou Evropu autostopem, aby ji později skoro celou objel svým Audi z roku 1989. V několika zemích přitom několik let žil. Autem vyráží večer na zkoušky a koncerty, přes den jím jezdí jeho přítelkyně do práce.
Vanessa naopak na svém blogu oznámila, že se během roční mise za ekologicky zodpovědnějším životem definitivně zbavila svého tmavomodrého "Brouka" ročník 2004. Do práce začala jezdit na kole a v zimě autobusem. Brad, který jí dodal odvahy, žije bez auta dobrovolně už několik let.
Svou pravdu mají Tomáš i Brad. Krize ale odhalila, že tu něco nehraje.
Desítky miliard na záchranu západních automobilek jsou totiž mimo jiné i účetní zprávou o tom, že na dosavadním způsobu výroby aut tratili v jistém ohledu všichni - automobilky, planeta Země i její obyvatelé - daňoví poplatníci.
Slouží tedy ještě auto nám, nebo už se rovnice otočila? A dá se s tím něco dělat?
Nové lidské právo
"Jsou to prostě velcí zaměstnavatelé, vytvářejí celé lokální ekonomiky," shrnuje ekonom Poštovní spořitelny Jan Bureš, proč automobilky na západě poslední dobou vyrábějí víc aut, než lidé kupují. "Teď ale narážejí na problém 'nadkapacity', která se tu vytvořila během posledních let. S tím jsou spojeny obavy politiků z reakce voličů na případné masové propouštění."
Politici však se slabostí pro auta nejsou sami.
"Lidé považují mobilitu a vlastnictví auta za své právo," upozorňuje například Martin Skalský z občanského sdružení Auto*Mat, které dlouhodobě upozorňuje na fakt, že auta ubírají ve městech stále více místa přirozenému a zdravějšímu způsobu dopravy - chůzi a cyklistům.
Své právo na auto přitom už brzy uplatní stovky milionů lidí v Číně, Indii ale i Rusku.
"Ve Spojených státech to došlo nejdál. Jeden čas se tam rušily chodníky, lidé měli pocit, že veřejný prostor není potřeba," tvrdí Skalský. V západních městech se ale podle něj situace mění. Naposledy na to upozornila newyorská radnice, která nejrušnější křižovatku na Times Square proměnila v pěší zónu.
V některých městech ve Velké Británii, Německu, USA, Nizozemí, Švédsku či Austrálii se zase zkouší projekt SharedSpace neboli sdílený prostor. Z křižovatek tam mizí dopravní značky, ruší se semafory, přechody pro chodce i chodníky. Pravidla silničního provozu tak úspěšně nahrazuje přirozená opatrnost všech bez rozdílu.
"Je to jako s cigárama"
Ani SharedSpace nebo naděje vkládané do alternativního pohonu ale podle Skalského invazi aut do prostoru lidí nezastaví. Podle kytaristy Hradila nepřetrhne podivný svazek vzájemné závislosti člověka a auta ani krize nebo znovu zdražující ropa.
"To je jako s cigárama," hledá hudebník příměr ve spotřebě zboží, která je spolu s autonehodami a obezitou z nedostatku pohybu jednou z nejčastějších příčin úmrtí v západním světě. "Kdysi byly za 30 korun, teď stojí 70, a furt se hulí. I v letech, kdy byl benzín nejdražší, se ve dvou vyplatilo jezdit."
"Na tohle zatím asi žádná odpověď není. Nikdo ji aspoň zatím nenašel," uvažuje Skalský. Způsob, jak lidem jejich prostor zaručit a aspoň částečně vrátit, podle něj přesto existuje.
"Je potřeba hodně investovat do veřejné dopravy a kvalitního veřejného prostoru, aby lidé rádi chodili pěšky nebo jezdili na kole. A bohužel také zakázat vjezd aut do nejcennějších částí měst. Řada měst už ví, že auta jsou problém, a dělá to."
U nás se jde ale spíš opačným směrem. Rozvíjejí se satelitní městečka, která silnice zatěžují stále víc. A do lokálních železnic, které by silnicím odlehčily, se peníze neinvestují.
"Chce to politickou odvahu, a ta tady chybí. Přetrvává tu totiž neoprávněná obava, že kdo sáhne na auta, je nevolitelný," vrací se Skalský k domácím reáliím. "Pokud se politika nedělá komplexně, lidé ani jinou možnost než jezdit autem nemají."
