S označováním dopravních prostředků bylo možné setkat se už na konci 18. století ve Francii. Konkrétně v Paříži bylo podle nařízení krále Ludvíka XVI. nutné, aby kočáry obsahovaly tabulku s adresou a jménem kočího. Nešlo tedy o systém registračních značek v dnešním slova smyslu, nicméně určitý řád do provozu tato skutečnost vnášela. Konec konců Francie by se klidně dala považovat za jednoho z průkopníků registračních značek. V roce 1893 byla, opět v Paříži, vydána pravděpodobně první registrační značka pro motorová vozidla.
V roce 1894 se povinné značky pro motorová vozidla objevily ve švýcarském kantonu Basilej-město, o dva roky později poprvé v Německu a v dalším roce s nimi přišla Itálie povinně pro velocipedy. Jednotný národní systém registračních značek se poprvé objevil v roce 1898 v Nizozemsku. Ta úplně první měla zkrátka jen číslo "1" a patřila prvnímu nizozemskému autu značky Groninger Motor-Rijtuigen Fabriek. Ve stejném roce byla povinnost označovat auta registrační značkou zavedena v Miláně, kde na tabulce muselo být jméno majitele a číslo přidělené městem.
Celostátní alfanumerické registrační značení zavedlo v roce 1900 jako první Španělsko, přičemž první značka měla podobu "PM-1" a vydána byla na ostrově Mallorca. Již zmíněná Francie zavedla celostátní poznávací značky 11. září 1901, přičemž se jednalo o ikonické spojení černé tabulky a bílých (a později stříbrných) písmen a číslic. To se používalo až do roku 1992. Ještě o něco dříve, 25. dubna 1901 se objevily registrační značky v USA.
Jako první povinnost registrace zavedl stát New York, kde musela značka obsahovat iniciály majitele automobilu či motocyklu. Za výrobu byl zodpovědný přímo majitel, přičemž také volba materiálu byla na něm. Objevovaly se třeba tabulky ze dřeva nebo kůže, někteří si značku malovali přímo na auto. Značka musela být jen vzadu a už v roce 1903 přešel New York na přidělování vlastních značek - objevovalo se zkrátka moc majitelů se stejnými iniciálami. Výroba ale byla pořád na majiteli vozidla. Naproti tomu stát Massachusetts byl v roce 1903 prvním, který značky nejen přiděloval, ale také vydával.
V roce 1901 byla povinnost označovat auta registračními značkami zavedena také v Itálii. Na kovové tabulce, kterou si však každý majitel vyráběl sám, muselo být jméno regionu původu majitele a číselný kód. Jednotná podoba značek byla zavedena v roce 1905, majitelé si jí ale opět vyráběli sami. Každá značka tak obsahovala červený číselný kód pro konkrétní provincii majitele. Na dalším velkém evropském trhu, ve Velké Británii, se registrační značky objevují od roku 1904.
Značky v Česku
Na území dnešní České republiky se registrační značky začaly objevovat koncem 19. století, jednotný systém byl však v rakouské části monarchie zaveden až s rozvojem dopravy v roce 1906. Tehdy tedy ještě nešlo o samostatný stát, ale součást Rakouska-Uherska. Značka měla písmeno, které označovalo zemi či velké město (N - Praha, O - Čechy, P - Morava a R - Slezsko), a arabské pořadové číslo od 1 do 999 podle okresu. Po vyčerpání přidělených pořadových čísel byla za písmeno doplněna římská číslice. Tabulka byla bílá, znaky černé.
Rakouský systém značek se zachoval i po vzniku samostatného Československa, časem se s ním sjednotily i Slovensko (kde se ale vycházelo z uherského systému s červeným P) a Podkarpatská Rus s počátečními písmeny PR.
Celý systém se kvůli délkám římských čísel změnil 30. června 1932. Od té doby měly značky černou tabulku, bílé znaky a formát s písmenem, označujícím zemi či město (Č - Čechy, M - Morava a Slezsko, S - Slovensko, R - Podkarpatská Rus, P - Praha), a číslem od 1 do 99.999 - ano, včetně tečky - odděleným od písmene pomlčkou. Pokud se číselná řada vyčerpala, přidávala se za písmeno ještě římská číslice. Tento systém se změnil mezi lety 1938 a 1945, což koresponduje s postupným obsazením Německem, vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava a druhou světovou válku. Nepřekvapí, že se začala používat říšská podoba značek s černými znaky a orámováním a bílou tabulkou. Značka samotná opět obsahovala alfanumerický kód podle oblasti v protektorátu.
V roce 1945 se podoba značek měnila znovu, tentokrát s písmenem podle země (Č - Čechy, M - Morava, S - Slovensko), pomlčkou, kódem okresu a číslem. Bílá tabulka s černými písmeny a číslicemi zůstala. V roce 1953 se začaly používat značky, které odpovídaly kategorii, kam dané vozidlo patřilo. Jiná písmena tak měly osobní vozy, jiná nákladní automobily a jiná třeba motocykly. Osobní auta dostala bílou tabulku a černé písmo, ovšem třeba nákladní vozy nebo traktory měly tabulku žlutou. Poprvé se také značky vyráběly od roku 1953 centrálně.
V první polovině 60. let se opět začaly vydávat nové značky, u nichž první dvě písmena odpovídala už jen okresu, v němž byla značka vydána. Postupně se, vzhledem k velkému množství automobilů, přidalo i třetí písmeno. Za písmeny následovaly dvě dvojice číslic oddělených pomlčkou. Od té doby se až do začátku nového tisíciletí značky v Česku měnily spíše v detailech - zmizela třeba pomlčka mezi písmeny a číslicemi, došlo také k mírné úpravě fontu nebo přidání plaketek o provedení technické kontroly a emisích. Žlutá tabulka s černými znaky pak označovala auto užitkové či nákladní, pracovní stroj nebo autobus, modrá tabulka se žlutým písmem odhalila cizí státní příslušníky.
Výraznější změny se značky dočkaly v roce 2002, kdy vstoupila v platnost jejich současná podoba, vycházející z nového územněsprávního členění na kraje. Značka má pět až sedm znaků a obsahuje písmena i číslice. První číslo patří výrobní sérii značky, následuje písmeno patřící k jednomu ze čtrnácti krajů (včetně Prahy) a další číslice či písmeno. V pravé části značky je potom její pořadové číslo. Od roku 2004 nově vydané značky zdobí ještě modrý pruh s hvězdami Evropské unie a kódem "CZ" pro Českou republiku. Tento pruh s hvězdami a kódem mají na svých značkách všechny členské státy EU.
Vedle klasických značek s bílým pozadím a černými znaky se v Česku vydávají i značky speciální - například pro veterány, závodní auta, vojenské automobily, diplomaty nebo žluté třeba pro zemědělské stroje. Od ledna 2016 si zájemci mohou také za 10 tisíc korun pořídit značku na přání. Ta má u aut osm znaků, z nichž alespoň jeden musí být číslo. Na rozdíl od klasické značky je pak ta na přání spojená s řidičem, a ne automobilem, je tedy přenosná. Novinkou vydávanou od dubna 2019 jsou pak značky "EL" pro nízkoemisní automobily.
Za zmínku stojí rovněž situace na Slovensku. Tam od března 1997 vydávají značky odlišné od těch původně československých. Kód okresu sice zůstal, následují po něm ale tři číslice a dvě písmena. Původní poznávací značky zároveň platily jen do konce roku 2004, v Česku přitom platí dodnes i jejich starší podoba.
Proč má Velká Británie žluté tabulky?
Jako se v průběhu času měnila podoba registračních značek v Česku a na Slovensku, měnila se i v dalších nejen evropských zemích. Například zmíněné Španělsko používá od roku 1900 již třetí systém tvorby registračních značek. Ten aktuální platí od roku 2000 a využívá čtyři číslice a tři písmena, přičemž ale jde jen o souhlásky. Španělé tak chtějí předejít výskytu nežádoucích nebo sprostých slov. A třeba královská rodina používá značku s královskou korunou na sjednoceném pozadí.
Ve Francii platí současný systém od roku 2009, a jestliže dříve odpovídala značka regionu či departmentu, momentálně už to tak není. Používá se kombinace dvou písmen, tří číslic a dvou písmen, která už nijak nesouvisejí s regiony ani departmenty (ty zastupují znak a číslo v pravém modrém pruhu). Dohromady je pak v tomto systému možné vymyslet téměř 280 milionů různých kombinací. Podobný systém se dvěma písmeny, třemi číslicemi a dvěma písmeny používá už od roku 1994 také Itálie, která od roku 1999 přidala dva modré pruhy - jeden kvůli EU, druhý může volitelně obsahovat rok registrace auta a kód provincie registrace.
A když byla řeč o Francii, která se proslavila černým pozadím značek, nelze nezmínit Velkou Británii. I tam totiž dlouhou dobu auta měla značky s černým pozadím a bílým nebo stříbrným písmem. Až v roce 1973 se přešlo na povinný (dříve byl volitelný) systém s bílou tabulkou vpředu a žlutou vzadu. Je to kvůli zákonu z roku 1927, podle něhož nesmí zadní světla nebo odrazky svítit bíle. A protože značky jsou v Británii reflexní, přistoupilo se právě ke žluté variantě, která stále ostře kontrastuje s černým písmem.
Současný systém, podle něhož lze identifikovat oblast i podoblast registrace auta, se používá od roku 2001 (třeba vozidla britské královny ale žádnou značku nemají), existuje také možnost pořídit si značku na přání. Zvolit lze přitom jen ze značek, které už byly ve Velké Británii někdy vydány - starší se zkrátka přeprodávají dále. Úřady prodávají nezadané značky, majitelé mohou dražit značky, které vlastní. A některé vycházejí na desítky milionů korun - například F1, RR1 (kterou koupil milovník Rolls-Royců) nebo nejdražší britská značka 25 O, kterou si koupil majitel Ferrari 250 SWB za více než půl milionu liber.
Ostatně značky na přání jsou mnohdy velmi cenným artiklem. V březnu letošního roku se totiž v Americe objevilo ojeté Volvo V70 za 20 milionů dolarů. Proč? Protože má údajně jedinou legální značku s nápisem "New York", kterou si jeden muž koupil koncem 70. let. A jeho syn ji prodával spolu s autem. Na hodně peněz, konkrétně 14,2 milionu dolarů, vyšla v roce 2008 nového majitele registrační značka v Abú Dhabí, kde je pouze číslo 1.
V Číně loterie nebo aukce
Z evropských zemí jsou řidiči zvyklí mít auto s registrační značkou vpředu i vzadu. Například v Americe však mnoho států požaduje umístění značky jen vzadu. Podle státu se v USA také odlišuje provedení a podoba značky, byť její velikost je standardizovaná. Alfanumerická kombinace však záleží na pravidlech nastavených státem, který značku vydává. Řada států má na ní také různé obrázky, slogany nebo přezdívky spojené s daným místem. Jako první s tím údajně přišel stát Idaho v roce 1928, když do značky přidal spojení "Idaho potatoes", které propagovalo brambory jako typický produkt dané oblasti.
Kolem registračních značek v různých zemích světa je i řada zajímavostí. Třeba ve Švýcarsku se stejný systém pro jejich tvorbu používá od roku 1933, v Lichtenštejnsku i dnes narazíte na značky s černým pozadím a bílými znaky a třeba v Japonsku mají populární a daňově zvýhodněná městská auta třídy kei vlastní značky. Osobní mají žluté pozadí a černé písmo, užitkové mají naopak černé pozadí a žluté písmo. Ostatní osobní vozy mají zelené písmo na bílém pozadí a užitkové vozy bílé písmo na zeleném pozadí.
V jiné asijské zemi, Číně, musíte o značky ve velkých městech soutěžit, čímž se uměle snižuje počet aut na silnicích. V Šanghaji se tak děje už od roku 1994, každý rok se v aukci dostane ale jen na zlomek žadatelů a ceny značek jsou tím šroubovány směrem vzhůru. V Pekingu naproti tomu pořádají od roku 2011 o značky veřejné loterie, další velká města pak kombinují loterii s aukcí. Naopak nízkoemisní modely mají například v Šanghaji značku zadarmo, což může být pro zájemce o nový vůz také jeden z argumentů k jejich pořízení. Značky jsou mimochodem v Číně doživotně spojené s majitelem.
