Není to tak, že by od sebe přímo opisovali, nicméně, byl to přece sám Picasso, který řekl, že dobří umělci kopírují a ti nejlepší kradou, což byl mimochodem také oblíbený citát Steva Jobse. Každopádně těch, kteří trendy tvoří, musí být logicky poměrově méně než těch, kteří je následují. Kde je ale hranice mezi inspirací a kopírováním, nebo chcete-li rovnou krádeží? A je absolutní původnost vůbec to, o co by se měli designéři snažit? Ožehavé téma, o kterém se moc nemluví.
"Povinná" a zároveň jedna z nejhorších otázek, na kterou designér musí často odpovídat, je: Kde berete inspiraci? Zažil jsem už mnoho rozhovorů, ale odpověď většinou nebyla nijak překvapivá.
Architektura, umění, hudba, všechno okolo… Ještě ale nikdo nikdy neřekl: dívám se na auta mých kolegů, snažím se z nich vzít to nejlepší a vytvořit něco nového. Přitom by to byla asi nejčestnější, a navíc ještě originální odpověď, což se od kreativních designérů tak nějak očekává. Je přece přirozené, že v rámci své práce designéři sledují konkurenci a snaží poučit z jejich chyb, a naopak případně rozvinout silné stránky.
Na druhou stranu často slýchám nářky kritiků veřejných designérských soutěží, podle kterých by se mohlo zdát, že jejich hlavním účelem je levné získání nápadů. Není tomu tak. Designérská centra opravdu nejsou plná vyhořelých lidí, kteří by zoufale čekali na nápady studentů nebo nadšených amatérů.
Účelem soutěží je v drtivé většině PR, v lepším případě hledání a podpora nových talentů. Firma jako celek se tím navíc vydává na tenký led, kde vždy hrozí, že zneuznaný umělec v některém z budoucích modelů objeví svůj domnělý nápad a pak je velmi složité prokazovat, kde je pravda.
Abyste se cizím nápadem mohli nechat inspirovat, musí být v první řadě opravdu dobrý, a to se vší úctou, 90 % všeho, co se objevuje nejen ve studentských nebo amatérských soutěžích, není. Navíc v tak komplexním oboru, jakým automobilový design je, by i upřímná snaha o přesnou kopii 1:1 pravděpodobně dříve nebo později v důsledku technických, finančních nebo jakýchkoliv dalších omezení neměla šanci. Stačí si vzpomenout, jak začínaly některé čínské automobilky, a asi uznáte, že i dobře kopírovat může být svým způsobem umění.
Kdo jsou tedy ti, kteří trendy tvoří a kde berou inspiraci? Nejčastěji přicházejí z prémiového segmentu, kde je pro inovace největší prostor, finance i odhodlání. Navíc jedině silné značky mají šanci pohnout celým segmentem a vytvořit něco, co lze později nazvat trendem.
Jedním z nejvýraznějších příkladů z minulosti může být třeba "flame surfacing", kterým kdysi Chris Bangle způsobil revoluci v BMW a následně pak u některých značek vyvolal skoro fóbii z čistých a jednoduchých povrchů, které se oproti výrazně třídimenzionálním křivkám začaly najednou zdát nudné. Podobný efekt měl i "singleframe grill", který pro Audi vytvořil Walter de Silva a nejen mainstream jej hromadně následoval.
Pak jsou tu samozřejmě všeobecné trendy hnané technickými inovacemi, které ale o to víc prostupují celým odvětvím automobilového designu. Takovým prvkem dnes jsou například nové technologie svícení, které můžeme vidět na autech v podobě různých světelných linií propojujících zadní a často i přední světla.
Dále také nové způsoby tvarování, jaké ukazuje například Mazda a přidávají se k ní další asijští výrobci. Uvnitř jsou to pak ekologické a veganské materiály a celkový přístup k interiéru jako obýváku. Specifické požadavky jsou kladeny na uživatelská rozhraní, a proto se displeje a další prvky, jimiž auto komunikuje s člověkem, neustále rozvíjí a zvětšují.
Kdo chce být úspěšný, tyto trendy pečlivě studuje místo toho, aby je jen prostě opisoval. Snažit se úplně odstřihnout od trendů v domnění, že jedině tak lze vytvořit něco originálního, by bylo naivní a pak asi také značně frustrující. Cílem je vybrat si jen ty perspektivní, spojit je s dalšími a pokusit se je dále rozvinout.
