"Naučili jsme se s elektromobily žít a naše plány jsme přehodnotili," říká Jiří Huml, vedoucí oddělení sdílených služeb v Monetě. Firma podle něj zjistila, že v jejím případě je lepší nabíjet auta na wallboxech ve vlastních garážích, případně přímo u zaměstnanců doma. Veřejné dobíjecí stanice, které mohly být službou pro elektromobilní veřejnost, nakonec tolik potřebovat nebude. I proto, že se ukázalo, že jejich povolení je běh na velice dlouhou trať.
Moneta se spojila se společností Olife Energy, ta měla stanice u poboček banky vybudovat a provozovat, finanční ústav měl pomoci s vyřízením stavebního povolení. "Udělali jsme si takový odhad, že nám to od podání žádosti ke spuštění nabíjecí stanice zabere osmnáct měsíců," vysvětluje Huml.
Pak se ale plány potkaly s realitou. "Není vůbec jasné, kdo má takovou stavbu povolovat a jaké podklady je k tomu potřeba mít. V každém městě jsme dostali úplně jiné požadavky, co k tomu musíme doložit. Správní lhůty a termíny k jednotlivým vyjádřením jsou velice nejasné a vymáhání jejich dodržování také není snadné nebo možné. Nakonec to ale všechno musí schválit rada města a ta nemá žádnou správní lhůtu. Takže my máme někde všechny požadované vyjádření, ale nemáme souhlas rady města, projekt stojí a stojí," popisuje Huml skutečnost. Doba od prvotní žádosti po postavenou nabíječku se nedostala pod dva roky.
Huml přiznává, že Moneta nakonec na projekt podpory veřejných stanic rezignovala. Do konce roku by se mělo do realizace dotáhnout dalších patnáct veřejných nabíječek. "Zjistili jsme, že je pro nás schůdnější sehnat si parkovací místo v soukromé garáži, kam si nainstalujeme vlastní wallbox," vysvětluje.
Pro veřejně nepřístupný wallbox v současnosti a ani do budoucna nebude nutné žádné povolení, žádná komunikace s úřady, nejvýše s distributorem elektrické energie. Tam, kde nejde nainstalovat ani ten, nakonec Huml pošle starší naftová auta, která bance ve flotile ještě zbývají (nové kupuje již jen elektromobily, koncem letošního roku jich chce mít 69 z celkových 217 aut). Příkladem podobně problematického města má být Děčín.
Ministerstvo pro místní rozvoj má od května roku 2019 na svém webu metodickou příručku pro stavební úřady, jak při povolování veřejné dobíjecí stanice postupovat. Pro typickou nezastřešenou nabíječku s jedním stojanem (rychlou i pomalou) má "zpravidla stačit územní souhlas". To znamená, že si stačí nechat úřadem schválit umístění dobíjecí stanice a můžete stavět. Stavební povolení ani kolaudace nejsou zapotřebí. Nemusí to ale být vždy, ba naopak.
"Územní souhlas stačí většinou jen v případě jednoduchých stanic. Problém zpravidla není v samotné dobíjecí stanici, ale v potřebě přivedení výkonu a případně dalších souvisejících technologií, jako je například trafostanice. Pracnější je i situace, kdy v místě současně budujeme také parkovací stání," popisuje situaci z druhé strany Tomáš Chmelík, manažer útvaru čisté technologie společnosti ČEZ, která v Česku provozuje na dvě stě dobíječek. Proces územního řízení a následné kolaudace celý postup o poznání prodlouží. Někdy tak trvá pár týdnů, jindy více než rok.
Problémem je i to, že není jasně stanoven výčet potřebných stanovisek "dotčených orgánů", která firma budující stanice musí doložit. "Stejně jako v případě jiných staveb je nezbytné posuzovat potřebnost závazného stanoviska pro účely řízení a postup v každém případě jednotlivě. Proto se může stát, že stavební úřady mohou k povolení stavby požadovat doložení vyjádření či stanoviska od odlišných dotčených orgánů, a to z důvodů chránění konkrétního území," vysvětluje mluvčí ministerstva pro místní rozvoj Vilém Frček.
Prakticky to však podle Chmelíka vypadá tak, že zatímco některé úřady k celé věci přistupují pragmaticky a vyžadují jen nezbytné minimum vyjádření, jiné požadují šedesát či více dobrozdání. Administrativně komplikovanější je i výstavba stanic ve veřejném prostoru, tedy na chodníku, u běžných parkovacích míst. Je nutné vyřešit pronájem, na některých místech lidem vadí třeba to, že přijdou o část klasických parkovacích míst, jak na jednom případě ukázal nedávno Svět motorů. I proto většina dobíječek nevzniká "na ulici", ale v obchodních centrech nebo u kancelářských komplexů.
"Většina měst se k rozvoji elektromobility staví pozitivně, vytváří si strategie pro rozvoj elektromobility. Praktická realizace je ale komplikovanější. Zásadním problémem jsou parkovací místa, často i nejrůznější inženýrské sítě," doplňuje Chmelík.
Částečné zjednodušení výstavby nabíjecích stanic slibuje Vilém Frček z ministerstva pro místní rozvoj od připravovaného nového stavebního zákona. Běžná dobíjecí stanice by se měla stát "jednoduchou stavbou" a měla by podléhat jen jednomu stavebnímu řízení a mít zjednodušené podmínky pro realizaci a kolaudaci.
Nový stavební zákon by s sebou ale měl přinést ještě jednu novinku. V procesu je totiž "překlopení" evropské směrnice 2018/844. Ta se zabývá energetickou náročností budov a ve svém článku osm předepisuje minimální požadavky na počet dobíječek a příprav pro ně u parkovacích stání.
Například u kancelářských budov, které u sebe mají více než deset parkovacích míst, musí být povinně nainstalována jedna dobíjecí stanice a každé parkovací stání připraveno na její instalaci. V případě obytných budov (opět s 10 a více místy k parkování) musí být kabely připraveny dokonce u každého parkovacího místa. Povinnost má platit pro všechny stavby a rekonstrukce, u nichž bylo zažádáno o stavební povolení po 10. březnu 2021.
Podle Jiřího Humla z Monety by podobné nařízení výrazně pomohlo rozvoji elektromobility v Česku. "Stát, kdyby chtěl, tak může s nulovými náklady elektromobilům výrazně pomoci, ale my jsme si nevšimli, že by něco takového dělal. Tady kolem nás na pražské Brumlovce je celá řada moderních administrativních budov, business center, kolik tady je wallboxů, dobíjecích stanic?" ptá se.
Zmiňovaná evropská směrnice měla být zakomponována do českých zákonů do 10. března 2020. Stále není, byť o ní zodpovědné ministerstvo průmyslu a obchodu ví od čtvrtého července 2018. Podle mluvčího ministerstva Davida Hluštíka byla většina směrnice projednána v lednu legislativní radou vlády, v legislativním systému eKlep o tom však není záznam.
V případě článku osm se podle Hluštíka čeká na sladění s chystaným novým stavebním zákonem, který připravuje ministerstvo pro místní rozvoj. Podobné váhání pochopitelně vystavuje do nejistoty i samotné stavebníky, kteří nemusí jasně vědět, co od nich stát po 10. březnu 2021 bude vyžadovat. Počty povinně instalovaných dobíjecích stanic se při přenesení do českého právního řádu mohou měnit.
V listopadu 2019 u nás bylo podle serveru fdrive.cz 450 dobíjecích stanic, ČEZ v současné době v Česku provozuje na 200 dobíječek, z toho 140 je rychlých o výkonu minimálně 50 kW. Velké elektrárenské společnosti plánují na letošek zprovoznění dalších stanic. E.ON by chtěl postavit na 40 rychlodobíječek převážně v Jihočeském kraji, PRE chce v Praze postavit 80 pomalejších nabíječek na střídavý proud a na páteřní dálniční síti 50 stejnosměrných rychlých.
"Lze předpokládat, že v roce 2020 bude v Česku na 1300 dobíjecích bodů," tvrdí David Hluštík z ministerstva průmyslu a obchodu, osmdesát procent dobíjení by podle něj mělo probíhat na domácích nebo veřejných pomalých stanicích o výkonu do 22 kW. V roce 2030 by všech typů dobíječek podle Národního plánu čisté mobility mělo být cca 19 000, ekologická organizace Transport & Environment dokonce doporučuje pro Česko přibližně 25 000 stanic a v roce 2025 lehce přes deset tisíc.
Výstavbu chce ministerstvo průmyslu a obchodu podpořit dotačními programy. Jiří Huml z Monety ale o účelnosti takového postupu pochybuje. "Vláda deklaruje vstřícnost k elektromobilitě, když ale slyším pana ministra Havlíčka, jak mluví o plánech vlády ve věci rozvoje infrastruktury a rozvoje veřejných dobíječek, a na druhé straně vidím reálnou situaci, tak je to zásadní rozdíl," tvrdí. Vláda by podle něj předně měla zapracovat na jednotném postupu při povolení nabíječky a implementaci povinného počtu nabíječek u parkovišť. Pomohlo by to spíše než dotace.
