Chov pstruhů ve velkém si zpravidla spojujeme se soustavou průtočných jezírek napájených horskou bystřinou. V Kořenově v údolí Jizery zahájil v roce 2015 Martin Junek se společníkem Rudolfem Benešem inovativní produkci lososovitých ryb v opuštěných budovách továrny na výrobu umělých střev Cutisin.
V recirkulačních nádržích o objemu až 350 metrů krychlových chová tisíce ryb, od plůdku až po tržní velikost, pstruhy a siveny arktické tržní hmotnosti okolo 300 gramů živé váhy a více. Jejich společnost Pstruhařství Jizerské hory má dnes deset zaměstnanců.
"Tento typ chovu má oproti klasickému tu výhodu, že můžeme ryby dodávat po celý rok," říká Junek. "V klasických nádržích pod širým nebem, které přes zimu navíc zamrzají, pstruh pět měsíců v roce v podstatě odpočívá a na váze nabírá minimálně. Tržní hmotnosti tak dosáhne až v druhém roce."
První provoz spustila jeho firma už v roce 2011 v Rokytnu u Pardubic, kde využívá hospodářské budovy bývalého zemědělského družstva. Tam vedle lososovitých ryb chová také candáty a sumce.
"Pstruhovi se nejlépe daří při teplotách 14-16 stupňů Celsia," uvádí Junek. "Proto jsme potřebovali spustit druhý provoz výše v horách a Kořenov byl ideálním místem."
Vedle pstruha duhového chová u Jizery sivena arktického. A také jesetera sibiřského, který likviduje kal usazující se u dna nádrží.
"Při chovu lososovitých ryb je nejdůležitější dbát co nejvíce o čistotu vody," říká padesátiletý chovatel, když v holínkách obchází nádrže, v nichž se mrskají ryby. "Pstruzi musí mít taky dostatek kyslíku, takže nádrže je třeba řádně provzdušňovat, hlavně v létě. Vodu máme studniční, doplňujeme půl až jedno procento denně."
Začátky chovu v Kořenově přitom nebyly jednoduché.
"Museli jsme správně nastavit dávkování krmiva, vypočítat plochu biofiltru, nastavit recirkulaci tak, aby náležitě fungovala," zdůrazňuje Junek. "Byla v tom spousta práce, hlavně na vývoji celého systému. Trvá rok dva, než si celá věc sedne."
Sto kilogramů živé váhy na kubík vody
Junek dodává ryby do restaurací a penzionů v okolí, část jde na export, hlavně na Slovensko, do Polska a Německa. Drobným chovatelům pak prodává pstruží násadu.
"Tahle technologie je známa už desítky let, ale v minulosti se provozy potýkaly s velkými problémy a často končily," vzpomíná kořenovský farmář. "Náklady na provoz tak byly vysoké a totéž platí i pro úhyn ryb. My teď máme mortalitu asi půl procenta."
Jednou za čtyři týdny si nechává dovézt čtvrt milionu jiker. Za devět až deset měsíců dosahují ryby tržní hmotnosti a mohou jít na stůl.
"Letos bychom chtěli produkci navýšit na 400 až 450 tun," prozrazuje Junek. "A v příštím roce dosáhnout 800 tun. Snažíme se přitom nepřekročit sto kilogramů živé váhy ryb na jeden kubík vody."
Češi za rok zkonzumují na dva tisíce tun pstruhovitých ryb, většinu přitom z dovozu. Junek se tak může stát nejvýznamnějším producentem v zemi. Recirkulační nádrže nechává nyní stavět také v dalším patře budovy.
Konzumace ryb v ČR za zbytkem Evropy výrazně pokulhává a pro pstruhy to platí zvlášť. Zatímco Češi snědí přibližně pět a půl kilogramu ryb ročně na hlavu, z toho pouze půldruhého kilogramu ryb sladkovodních, s naprostou dominancí kapra, unijní průměr činí jedenáct kilogramů.
Zčerstvování ryb
Pstruzi se do ČR dovážejí z Dánska, Francie a Itálie, které jsou v rámci Evropské unie také největšími producenty. Všechny unijní exportéry však přebíjí Turecko, které za rok vyprodukuje 150 až 200 tisíc tun pstruhovitých ryb, což je přibližně polovina celounijní produkce.
"Turecké dovozy mají ale jednu zásadní vadu," upozorňuje Junek. "Nemalý podíl představují tzv. zčerstvované ryby. Dováženy jsou kvůli velké vzdálenosti zmrazené, prodávány jsou ale jako chlazené, což je samozřejmě špatně."
Vyvážet pstruhy živé je spojeno se značnými náklady a vyplatí se, pouze pokud se jedná o sousední země.
"Snažíme se proto upřednostňovat české odběratele," zdůrazňuje kořenovský chovatel. "V zahraničí vás snadno vymění za jiného dodavatele."
Nízkoobjemový sektor
Ačkoliv poptávka po pstruhovitých rybách postupně roste, zůstává sektor v ČR stále nízkoobjemovým a tomu odpovídá i objem dotací, ať již státních, či unijních.
"Operační program Rybářství je jeden z nejmenších," přiznává Junek. "Ostatní státy ho mají mnohem rozsáhlejší. Souvisí to i s postupným utlumováním námořního rybolovu a částečným přechodem na chov v recirkulačních systémech.
Celková finanční alokace OP Rybářství v rámci Společné zemědělské politiky EU (CAP) činila pro ČR v letech 2014-2020 41 milionů eur. Jedenatřicet milionů eur byl příspěvek z Evropského námořního a rybářského fondu (ENRF).
K říjnu 2017 bylo přijato přes 500 žádostí o finanční podporu ve výši přes tři čtvrtě miliardy korun, na polovinu z nich bylo vydáno rozhodnutí o dotaci, příjemcům bylo nakonec ale vyplaceno jen 71 milionů Kč.
Dotace přitom podle Junka nejsou nejlepším řešením, protože pokřivují trh. Státní podpora totiž není ve všech zemích stejná, některé podporují vlastní farmáře vyššími částkami a konkurenci tak znevýhodňují.
"Nejhorší na celém systému dotací jsou však audity," zdůrazňuje kořenovský chovatel. "Auditoři se nevěnují tomu, co je důležité, tedy využití prostředků k zvýšení produkce ryb a kontrole dodržování zákonů a pravidel pro čerpání."
"Běžně se stává, že argumentují v rozporu se zákony fyziky," dodává. "Vzpomínám si, jak mi jeden auditor tvrdil, že tlak vody se zvyšuje se vzdáleností od čerpadla, což je naprostá pitomost."
V minulosti si požádal o dotace právě do technologií. Počáteční investice do jednoho recirkulačního okruhu okolo 100 kubíků chovné vody je přitom podle něj okolo tří milionů korun.
"Napříště už o dotace nebudeme žádat," říká. "Poradíme si sami a investovat budeme z vlastních zdrojů. Té byrokracie je trochu moc. Navíc mám pocit, že se ministerstvo financí při auditech dotací z ministerstva zemědělství zaměřuje trochu moc na oblast rybářství."
