Osm let přežíval Jiří v dřevěné boudě ve zbraslavském lese. Málokdy sehnal k jídlu něco jiného než polévku od Armády spásy nebo chleba s marmeládou od loretánských mnichů. "Neměl jsem peníze ani odvahu žít normálním uspořádaným životem," vypráví tiše vousatý muž v Centru duševního zdraví v pražských Bohnicích.
V roce 2008 se propadl do stavu, kdy nebyl schopný žít, řešit praktické úkoly, jít si nakoupit, komunikovat s lidmi. "Měl jsem pocit, že jsem na vše sám, že mě nikdo nemůže pochopit. Věřil jsem na náhodu, že někoho potkám a pomůže mi najít přístřeší," popisuje.
Jiřího opakovaně hospitalizovali v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde si také našel přítelkyni, u které pak deset let žil. "Byla laskavá, pomohla mi vrátit se do normálního života. Letos jsme se rozešli a hodní lidé, kteří tady pracují, mi pomohli najít místo na ubytovně."
S chudobou máme víc starostí než s diagnózou
Všechno začalo před dvaceti lety. Vystudovaný psycholog Jiří měl vlastní praxi, živil se jako psychoterapeut. V roce 1999 u něj propukla psychóza, načež jej hospitalizovali. Pak šlo vše ráz naráz. "Rozvedla se se mnou manželka, a jelikož byl byt napsaný na ni, ocitl jsem se, jak říkám, v bezdomoví," vzpomíná na začátek svých potíží šedesátiletý muž.
Životy lidí s touto diagnózou se v mnoha rysech podobají. Jak upozorňuje čerstvá studie odborníků z Národního ústavu duševního zdraví v pražských Klecanech, která vyšla před měsícem v odborném časopise Česká a slovenská psychiatrie, křehké duševní zdraví doprovází hrozba chudoby.
Lidé s psychotickým onemocněním patří ve společnosti mezi skupiny vůbec nejohroženější nezaměstnaností, chudobou a problémy s bydlením. Po propuštění z psychiatrické léčebny skončí přes 82 procent lidí nezaměstnaných. Víc než čtvrtina klientů docházejících do komunitních center nedosáhne na vyšší příjem než 12 750 korun měsíčně. Většinu z jejich příjmu přitom tvoří invalidní důchod.
"Pokud někdo bere víc než třináct tisíc korun, mají ho ostatní klienti pomalu za boháče, který je za vodou," říká Lenka Škvorová, šéfka týmu sociálních pracovníků bohnického centra, kam dochází asi sto osmdesát klientů. Je to jedno z pěti psychiatrických zařízení moderního střihu, která ve vybraných místech v Česku pomáhají lidem s duševní poruchou žít běžný život a spojují v sobě zdravotní i sociální péči.
Co jsou to komunitní centra
Komunitních center pomáhajících duševně nemocným má v tuzemsku v následujících letech vyrůst v rámci startující reformy psychiatrické péče asi třicet a mají být alternativou k životu za zdmi psychiatrické léčebny. Lidé do nich totiž pouze docházejí, nebo je odborníci navštěvují doma, případně jim pomáhají v "terénu" - třeba na úřadech, u lékaře. Například v Bohnicích pracuje asi dvacet zaměstnanců různých profesí, včetně pracovní poradkyně nebo takzvané peer konzultantky, která se sama léčila s duševním onemocněním a lidem tak může předat vlastní zkušenosti.
Mnoha klientům však posudkový lékař a úředníci České správy sociálního zabezpečení invalidní důchod nepřiznali. Třeba proto, že duševně nemocní lidé několik let nepracovali. "To je potom katastrofa. Žijí jen z dávek v hmotné nouzi, tedy z životního minima tři a půl tisíce korun," líčí Škvorová a upozorňuje, že duševně nemocní přitom dlouhé roky nechodili do práce právě kvůli své nemoci, která je vyřadila z běžného života.
"Když se pak člověk dostane do péče odborníků, jeho život se dost často nachází v troskách. Mnoho klientů teď žije s vyhlídkou, že budou s pár tisícikorunami měsíčně hospodařit po zbytek života, pokud se neuzdraví natolik, že by mohli jít do práce," říká Škvorová.
A přiznává, že s nouzí svých klientů se potýkají snad ještě více než s jejich zdravotním stavem. Chudoba už tak dost chatrné duševní zdraví ještě rozviklává. Nemocní lidé se také často uchylují k rozhodnutím, která by zdraví neudělali. "Měli jsme tady například jednu klientku s milionovým dluhem. Ten si vytvořila v době, kdy se u ní projevila mánie. Napůjčovala si peníze a rozdala je na charitu. S dluhem pak žila celý život," popisuje šéfka bohnického týmu.
Když před třemi lety udělala nezisková organizace Fokus pomáhající duševně nemocným průzkum mezi 471 klienty, vyšlo najevo, že 300 z nich žije pod hranicí chudoby a 128 se potýká s dluhy a exekucemi.
V Centru duševního zdraví se snaží klienty z chudoby a dluhů vytáhnout a pomoct jim vrátit se zpátky do zaměstnání. I když se to podaří, vykonávají tito lidé často práci hluboko pod úrovní jejich vzdělání i dosavadních pracovních zkušeností.
Jiří si třeba v posledních letech k důchodu přivydělával jako noční hlídač nebo skladník. "Měl jsem se dobře, vydělal jsem si i kolem deseti tisíc korun. Teď ale nejsem schopen pracovat, protože mám nemohoucí ruku, spadlo mi na ni nešťastně sklo a přeseklo mi nervy," zvedá levačkou nehybné pravé předloktí.
Dnes dostává každý měsíc devítitisícový důchod, z toho čtyři tisíce padnou na nájem na ubytovně. "Na jídlo mám asi stovku na den, z toho se dá spolehlivě vyžít. Vadí mi ale, že nemám na dárky pro lidi, které mám rád. Moje dcera má zítra promoci, rád bych zaplatil slavnostní oběd," povzdechne si Jiří, který sedí nad rozpustnou kávou v šusťákovce a kalhotách s pečlivě vyžehlenými puky.
Teď už askezi a poustevnictví přijal za životní styl. Často se modlí, letní dny tráví v lese. Novou práci teď nehledá - kvůli vysokému věku i zdravotním komplikacím.
Zato sedmadvacetiletá Zuzana, které diagnostikovali schizofrenii před pěti lety, by se do společnosti a do plnohodnotné práce zapojila ráda. Bývalá studentka dvou vysokých škol, včetně medicíny, má uznaný třetí stupeň invalidity a k desetitisícovému důchodu si přivydělává brigádou v restauraci. "Ráda bych pracovala víc než jen na poloviční úvazek, ale bojí se dát mi víc práce," říká.
Nepružný trh práce
Jak potvrzuje i jeden z autorů výše zmíněné studie, přední český sociální psychiatr Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví, za chudobou duševně nemocných lidí stojí do velké míry skutečnost, že pracovní trh dnes neumí tyto lidi začlenit. Ne ovšem do chráněných dílen, kde pracují v uzavřených komunitách s ostatními nemocnými a za zvláštních podmínek, ale do běžné práce. Třeba i na půl úvazku.
"Přitom jsou velmi schopni práce na otevřeném trhu. Jen potřebují větší flexibilitu, což se váže na organizaci práce. Potřebují konkrétní pracovní místa a na nich patřičnou podporu. U zaměstnavatelů se také odrážejí populační postoje k lidem s duševním onemocněním. Mají předsudky, podle toho se chovají a to vše ztěžuje lidem s duševním onemocněním fungování na otevřeném trhu práce," popisuje Winkler.
Lidé proto často psychiatrickou diagnózu před svými zaměstnavateli tají. "Bojí se reakce okolí. A oprávněně. Je to ale podobné, jako kdyby se lidé na vozíčku báli ucházet o zaměstnání, protože nechtějí přiznat, že nebudou moct vyjít do schodů," podotýká Winkler a uozorňuje, že předsudky panují dokonce i u posudkových lékařů, kteří rozhodují o přiznání invalidního důchodu.
"Často se stane, že člověku je tak špatně, že nevstane z postele a pro posudek si nepřijde. Pak člověk dorazí, když je mu lépe, a doktor si řekne, že na tom není zas tak špatně, a odpovídající invalidní důchod mu nepřizná," popisuje výzkumník.
Duševní onemocnění přitom v Česku postihne podle údajů Národního ústavu duševního zdraví každoročně přibližně pětinu lidí. Většina se však neléčí a někteří pak sklouznou k pití alkoholu nebo užívání drog, což zdravotní obtíže ještě prohlubuje.
Dobrou praxi představují podle Winklera a dalších odborníků razících psychiatrickou reformu některé sociální firmy, například kavárny nebo cateringové společnosti, které stojí na půl cesty mezi otevřeným a "alternativním" pracovním trhem a dávají plnohodnotnou práci lidem s hendikepem.
V Česku se také pomalu experimentuje s takzvaným podporovaným zaměstnáním, které se osvědčilo v zahraničí. Manažeři pomáhají lidem najít na otevřeném trhu práci v oboru, který si sami vyberou. Tomu by měla pomoct i plánovaná centra duševního zdraví. Jejich rozjezd zatím brzdí mimo jiné potíže s hledáním zaměstnanců mimo velká města, hlavně u zdravotnických profesí.
Aby však byla péče o duševně nemocné v Česku dostatečně pokrytá, plánovaných třicet nových center podle Petra Winklera nestačí. Bylo by jich potřeba až sto, navíc by musely vzniknout i speciální služby pro děti a dospívající nebo seniory.
Plánovaná centra nejsou samospásná, dodává i Lenka Škvorová z bohnického centra: "Je potřeba zlepšit systém vyplácení dávek a invalidních důchodů a dát lidem možnost bydlet v sociálních bytech."
