Začal mu nový život. Už nikdy se nebude muset vrátit do ústavu.
"Chci, aby můj syn žil normálně a důstojně," říká matka Ondry mezi dveřmi statku v Nové Dědině u moravského Uničova.
Marie Sobkuljaková se jako jedna z prvních rozhodla využít nového zákona a vzala si svého syna s mentálním postižením domů. Po dvaceti třech letech se společně pokusí začít znovu.
"Trápilo mě, co tam Ondra musel zažívat, a co jsme tam vídali," říká paní Sobkuljaková. "Když byl u nás na vánoce šestnáct dní a neměl žádný záchvat, poradila jsem se s doktorem a rozhodla se ho odtamtud vzít."
Jako s dobytkem
Ondra žil v ústavu sociální péče v nedalekém Šternberku od svých sedmi let. "Špatně mluvil a prodělal zánět mozkových blan, doktoři mi řekli, ať ho dám do ústavu, že to pro něj bude lepší," vzpomíná paní Sobkuljaková. "Nechci na ústav ale házet špínu."
Během rozhovoru se však vzpomínkám na život v ústavu vyhnout nešlo. "Zacházeli s ním nedůstojně," říká Ondrova matka. "Přivazovali ho k lavici, když zlobil, dávali ho do klece. Není divu, že zuřil. Jednali s ním, jako s dobytkem, uvázali a pak se divili, že zuří."
Paní Sobkuljaková si na zacházení se synem stěžovala vedení zařízení, vždy se jí ale dostalo jediné odpovědi: "Tak se o něj starejte sama."
Zpočátku si syna brával domů na víkendy, pak i na prázdniny a svátky. Klec ani provazy nikdy nepotřebovala. "Jediné, co můj syn potřebuje je hodně citu a trpělivost," říká paní Sobkuljaková.
"I doma míval záchvaty, ale vždy jsme to zvládli. V noci u něj spal syn, přes den, když dostal záchvat, tak jsme ho chytli za ruce a chodili s ním po dvorku, až to přešlo," říká paní Sobkuljaková. "Nejčastěji se ale rozzuřil, když měl jet zpátky do ústavu."
Pracovníci ústavu novináře od návštěvy Sobkuljakových odrazovali a odmítli zprostředkovat setkání. Poté, co jsme je sami vyhledali a vyslechli příběh této rodiny, vedení ústavu připustilo, že Ondru skutečně dávali na noc do klecového lůžka, kritiku však odmítají.
"Neslyšel jsem nikdy žádnou stížnost od paní Sobkuljakové," říká ředitel ústavu ve Šternberku Karel Ryjáček. "Naopak chtěla, aby její syn mohl být v kleci, protože se tam cítí bezpečně."
To ale paní Sobkuljaková odmítá.
Užít si a být šťastný
Pobyt v kleci by už Ondra neměl nikdy zažít. Jeho nejstarší bratr Antonín dal v práci výpověď a rozhodl se o něj společně s matkou starat. "Jsem na něj pyšná," říká paní Sobkuljaková.
Antonín s Ondrou pomalu přichází k vratům, byli společně krmit dobytek a teď se jdou podívat, kdo to přišel na návštěvu.
"Chci, aby si užil života a byl šťastný," paní Sobkuljaková bere syna za ruku a do očí se jí hrnou slzy. "Ondrášku, neboj se návštěvy, neboj."
Ondra netrpělivě přešlapuje a slabě hýká. "Chceme na něj hodně mluvit, chodit s ním na procházky," říká paní Sobkuljaková. "V ústavu s ním nechodili, byli by nejradši, kdyby byl na vozíčku a mohli na něj dostávat nejvyšší příspěvek."
Podle nového zákona o sociálních službách bude Ondra dostávat od státu 8 tisíc korun. Zatímco dříve šly peníze přímo do ústavu, nyní mají lidé s postižením či jejich příbuzní možnost s ním hospodařit a nakupovat za ně služby, které potřebují.
"Vzali bychom si ho i bez příspěvku, ale díky němu si syn mohl dovolit odejít z práce. Sama bych to nezvládla," říká paní Sobkuljaková. "Budeme s ním muset neustále být, ale nepotřebuje nic speciálního, jen jídlo, pleny a cit a lásku."
Paradoxy zákona
Nový zákon na jedné straně otevřel této rodině nové možnosti. Přinesl však i paradoxy, na které mohou narazit nejen Sobkuljakovi.
Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž letos při rozdělování dotací pro organizace poskytující sociální služby myslelo spíše na ústavní zařízení než na terénní služby. Některé nedostaly ani korunu a hrozí jim zánik.
Pokud by Sobkuljakovi potřebovali s péčí o syna pomoci, měli ještě loni možnost. Město Uničov, ležící jen pár kilometrů od vesnice, totiž provozuje pečovatelskou službu. Od státu však letos nedostalo na její provoz ani korunu.
Podobně dopadla i místní Charita, která pomáhá seniorům a lidem s postižením v domácím prostředí. Na tuto službu dostala od státu jen třetinu potřebných peněz. "Budeme muset propustit dva zaměstnance a začít odmítat klienty," říká ředitelka oblastní Charity Marcela Dražanová.
V současné době pečuje tato organizcae o zhruba dvě stě lidí. Stejný počet klientů má i ústav sociální péče ve Šternberku, ve kterém žil i Ondra Sobkuljak.
Na rozdíl od Charity a města Uničova však ústav dostal od státu přes 32 milionů korun.
"Je to diskriminace sociálních služeb, které jsou kvalitní a jdou novým směrem," říká ředitelka Charity Dražanová. "Je to špatně. Ministerstvo paradoxně podporuje služby, které jdou proti tomuto trendu. Pokud se to nezmění klientům zanikne možnost volby a budou odkázáni opět pouze na ústavy."
