Praha - Česká republika přišla o jednoho ze svých nejoblíbenějších zpěváků. Ve věku 76 let zemřela ve středu legenda country, popu a rock and rollu Pavel Bobek, který se do srdcí posluchačů zapsal hity jako "Lásko, mně ubývá sil", "Pojď stoupat jak dým", "S tím bláznem si nic nezačínej" či "Muž na konci světa".
"Stalo se tak po již mnohokrát vyhraném a urputném boji s těžkou chorobou," oznámila agentuře ČTK jeho dcera Klára Mixová.
Bobek měl nemocné srdce, před dvěma lety podstoupil operaci srdeční chlopně, od léta jej nadto trápily velké bolesti nohou. Hvězda 60. let se se zdravotními problémy potýkala od roku 2006, kdy náhle těžce onemocněla. Dva týdny byl v umělém spánku, místo nefunkčních plic za něj dýchaly přístroje, lékaři mu nedávali velkou naději. Později v pořadu České televize 13. komnata prozradil, že skutečně už "byl na druhém břehu, ale ještě dostal šanci".
Na natáčení ostatně přistoupil proto, že chtěl lidem předat své poselství. "Chci lidem ukázat, že se člověk nemá vzdávat. Že se má snažit. Dokud je tady," uvedl zpěvák, kterému nemoc poškodila i hlasivky.
Od architektury k hudbě
Bobek promoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, odkud jej pojilo celoživotní přátelství s architektem Janem Kaplickým. Autorem slavného a nikdy nepostaveného blobu - Národní knihovny na Letné.
Bobek ale architekturu odvrhl a vrhl se na hudební kariéru. I když - vždycky tvrdil, že obě profese mají mnoho společného: "Strašně moc - hloubky a výšky, harmonii a disharmonii, linie, kontrapunkty, barvy," vyjmenovával.
První sólové album Big Beat vyšlo v roce 1974, další Veď mě dál, cesto má v roce 1975. Poslední s názvem "Kruhy" před rokem.
Za svůj velký vzor považoval Johnnyho Cashe, v roce 1978 si s ním v Praze zazpíval. Měl rád americkou hudbu, kterou z velké části přebíral. V rozhovorech, které poskytoval, se často svěřoval s tím, jak v mládí své idoly vlastně vůbec neznal. Neměl představu, jak vypadají.
"V dnešní době to je legrační, ale my (s Janem Kaplickým, pozn. red.) to vážně dlouho nevěděli, i když jsme se pídili po jakýchkoliv materiálech. Nebylo třeba jak zjistit, jak se správně píše Presley. I texty jsme ze začátku chytali jen na ucho z rádia a až později, když se nám do ruky dostala tištěná podoba, jsme si mohli ověřit, že jsme téměř vše odposlouchali dobře, což byl zázrak," řekl v rozhovoru pro časopis Infokompas.
Začal se skupinou Olympic v první polovině šedesátých let, od roku 1967 byl členem legendárního souboru divadla Semafor.
Připomeňte si ve fotografiích Pavla Bobka:
V Semaforu také přestal zpívat anglicky, což do té doby preferoval.
"Mohl za to vlastně Jirka Grossmann. Nejdříve jsem začínal s rock'n'rollovými písničkami v angličtině, jejichž texty jsou jednoduché až infantilní, tím ale neříkám, že špatné. Mnohdy je ale ani přeložit nejde. Pak rock'n'roll ukradli Beatles, znectili ho, vložili do něj prvky, které s původním rock'n'rollem neměly nic společného. Všichni mí velikáni, které jsem tak miloval, byli utopeni mořem Beatles a dalších Britů a začali trochu živořit. A tak se většinou vrhli na to, z čeho rock'n'roll vznikl, což je country. Tahle muzika je ale mnohem víc posazená na příbězích. Já se tím směrem taky obrátil, a tak než jsem nějakou píseň zazpíval, divákům jsem předtím krátce řekl, o co jde. Že on přijel na koni, ona tam byla, pak ho opustila a on ji zastřelil. Jirka Grossmann nad tím kroutil hlavou a říkal, že je nemožný, když lidem nejdřív patnáct minut vyprávím, o čem ta písnička je, a pak ji dvě minuty zpívám. Napsal prvních pár českých textů a hned druhá píseň 'Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát' se stala hitem, který jsem zpíval naposledy před pár dny a budu ji zpívat i pozítří, protože lidi mě bez ní nepustí," svěřil se v již citovaném rozhovoru Bobek.
Server ČSFD uvádí, že od roku 1982 jezdil s koncertním programem Pár přátel mít se skupinou Groš a potom koncertně a studiově spolupracoval s pianistou Milošem Nopem a jeho manželkou Lídou Nopovou.
Z webových stránek P.B:
- Dnes nás Pavel opustil po mnohokrát vyhraném a marném boji. Děkujeme za Vaši přízeň a Vaši podporu. Pavel s námi navždy zůstane ve svých písních. I nadále se budeme snažit udržovat jeho odkaz.
Kterou mám nejradši? Neřeknu
O Pavlu Bobkovi se dá říct, že měl vždy dobrou ruku na výběr písní. Těžko byste v jeho obsáhlé diskografii našli nějakou špatnou: Uměl své posluchače potěšit, jindy vzít za srdce.
Sám Bobek se bránil říct, který song má osobně nejraději. "Na to není lehká odpověď. Všechny písničky jsem si vybíral sám a zcela dobrovolně a mám je pořád rád," řekl před časem v rozhovoru pro server Kultura21.
Bobek zkoušel neúspěšně štěstí v politice, v roce 1996 kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou alianci ve Svitavách. Mezi politiky ovšem měl přátele - na politickou a posléze diplomatickou dráhu se vydal třeba jeho někdejší textař Michael Žantovský (Zkus se životu dál smát?)
S manželkou Martou žil na Břevnově v domě, kde vyrůstal a který si jako správný architekt upravil k obrazu svému. Společně vychovali dceru a syna. Dcera vystudovala novinařinu, syn sociální vědy.
O konci hudební dráhy nechtěl Bobek i přes pokročilý věk ani slyšet: "Mě zpívání strašně baví a navíc lidi moje písně chtějí slyšet. Kdyby nechtěli, nekupovali by si desky a nechodili na koncerty. Až přestanou, skončím i já..." Před tuto volbu ale postaven nikdy nemusel být.
