František Lízna se narodil roku 1941 v silně věřící rodině podkarpatské Ukrajinky a zemědělce z Jevíčka. Za aktivity proti komunismu byl několikrát odsouzen a uvězněn. Poprvé roku 1960 za zničení sovětské vlajky, roku 1964 za pokus o opuštění republiky, na konci 70. let a znovu mezi lety 1981-1983 za šíření samizdatu, až nakonec roku 1988 za tisk letáků o politických vězních.
Od roku 1968 pracoval jako sociální pracovník na Velehradě, kde také vstoupil do jezuitského řádu. Po studiu teologie byl vysvěcen na kněze, avšak nedostal státní souhlas k vykonávání duchovní činnosti. Mezi pobyty ve vězení pracoval na různých místech republiky v sociálních a zdravotních službách, zatímco se věnoval disidentským aktivitám kolem Charty 77.
Po sametové revoluci se stal rektorem kostela "u jezuitů" v Brně, kde působil do roku 1995. Staral se o nemocné, o Romy - ze solidarity si dal do občanského průkazu zapsat romskou národnost -, vězně a bezdomovce. Poté požádal řádové představené o přeložení na faru ve Vyšehorkách nedaleko věznice Mírov. Tam pokračoval v duchovní péči o vězně a lidi na okraji společnosti.
V roce 2001 bylo Františku Líznovi propůjčeno prezidentem Václavem Havlem druhé nejvyšší státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv. Za práci ve vězeňství dostal v roce 2003 společně s dalším vězeňským kaplanem Tomášem Vlasákem Cenu Františka Kriegla, udělovanou Nadací Charty 77. Roku 2017 se stal také laureátem Ceny Paměti národa, kterou každoročně uděluje společnost Post Bellum. Ta také zachytila Líznovy vzpomínky.
VIDEO: František Lízna o Václavu Havlovi.
