Varujete před tím, aby byly děti, které často chybí ve škole, označovány za záškoláky líné se učit. Proč?
Víme ze zahraničí a částečně i z našich výzkumů, že učitelé mají tendenci hledat vysvětlení zameškaných hodin předně na straně rodiny nebo dítěte. Toto zjednodušení vede k tomu, že si nepoloží otázku, zda problém nemůže vznikat ve škole. Dítě se může například bát chodit do školy. Co když má psychické problémy plynoucí ze strachu z učitele nebo některého ze spolužáků? Nebo se bojí selhání ve výuce?
Samozřejmě že někteří žáci se "odpoutávají" od studia, například od oboru, který si nevhodně vybrali na střední škole. Za záškoláky bychom ale měli označovat především ty, kteří se kromě zanedbávání školní docházky dopouštějí dalších deliktů nebo experimentují s návykovými látkami. Škála podob a příčin vysokých absencí je ale mnohem širší.
Jak moc české děti chybí ve škole?
Již před epidemií covidu byla na základních školách průměrná celková absence přes 10 procent, a to ve všech ročnících. U deváťáků se blížila 15 procentům, ale tam jsou pro to specifické důvody. Nicméně takové hodnoty se v zahraničí považují už za velký problém.
Předběžná data naznačují, že v prvním školním roce po covidu se celkové absence dále o něco zvýšily u nás i ve světě, ale nemám zatím dost velký vzorek dat. Také nevíme moc o situaci na českých středních školách, kde se zkoumaly hlavně případy žáků s nejvyšší absencí na úkor ostatních.
Co si pamatuju ze základní i střední školy, učitelé řešili většinou jen neomluvené hodiny. Vyšší počet omluvených hodin je také problém?
Jistě. Neomluvené absence jsou indikátorem, který lze velmi snadno zkreslit. Posouzení toho, co je omluvená a neomluvená hodina, je subjektivní. Školy mají ve vztahu k absencím dost svázané ruce nebo mají pocit, že by stejně ničemu nepomohlo, kdyby se obrátily na jiné orgány, které se absencí mají zabývat. Potom raději omluví takřka všechno. Počet neomluvených hodin v Česku upozorňuje jenom na nejzávažnější případy, kdy rodina zcela selhává v péči o dítě. Ale jinak nám mnoho neříká.
Jaké má časté zmeškání výuky dopady na dítě?
Výzkumy z období covidu ukázaly, že školní výuka je do velké míry nenahraditelná. Proto by nás měly zajímat všechny děti, které nejsou ve škole, i když k tomu mají zdánlivě legitimní důvod. Pokud tedy věříme, že výuka má cenu, měli bychom se snažit, aby o ni nepřišly. Máme-li jako rodiče pocit, že je zbytečná, pak se možná dostáváme ke kořenům problému, proč děti často zameškávají.
Mám navíc podezření, že někdy školy rády tolerují, když určitý žák chybí. Žáci s některými poruchami chování je velmi zatěžují. Je možné je vzdělávat v běžné třídě jenom tehdy, když k tomu škola dostane intenzivní podporu, asistenty a odborníky. To ale každá škola nemá. Může pak panovat "tichá dohoda" mezi rodinou a školou, že to toleruje. Ale to jsou extrémní případy.
Liší se to, jak často chybí mladší žáci oproti středoškolákům?
Tam jsou jasné rozdíly. Na počátku školní docházky jsou absence vyšší, u dětí ve středním školním věku klesají a pak poměrně významně rostou na druhém stupni.
Specifická je devátá třída, kdy žáci zameškají hodně času v souvislosti s přípravou na volbu povolání. Chodí na dny otevřených dveří, přijímací zkoušky a někdy paradoxně i na soukromé doučování v době, kdy mají být ve škole. Rodiče nevěří, že je škola připraví na přijímací zkoušky na maturitní obory a posílají je raději na placené doučování a různé testy nanečisto. To je velmi kuriózní.
Školy nemají vůči rodičům silnou pozici
Když dítě často chybí, jaký to má vliv na jeho další vzdělávání či život obecně?
Zahraniční data jasně ukazují, že vysoké absence žáka poškodí krátkodobě i dlouhodobě. Když se zaměříme na středoškoláky, vidíme triádu jevů, které spolu souvisí a které bývají důsledkem špatné volby oboru. Žákovi začínají naskakovat vysoké absence, pak třeba mění obor, přechází na jinou školu a nakonec odchází úplně ze vzdělávání a nedokončí střední školu.
Má škola dostatečné možnosti, jak řešit vysoký počet omluvených absencí, které rodič stvrdí?
Je to dost závažný problém, protože škola nemá nástroj, který by jí umožnil zasáhnout tam, kde má nějaké podezření. Zároveň připomínám fenomén luxusních absencí. Jde o skryté záškoláctví, kdy rodiče berou děti na dovolenou v době školního roku. Pokud žák nemá vysloveně velké problémy ve studiu, tak školy nemají vůči rodičům silnou pozici. Mohou ale podmínit uzavření předmětu a známku na vysvědčení procentem přítomnosti na hodinách. To je jeden z nástrojů, který úspěšně používají.
Říkáte, že míra absencí, která je u nás průměrná, je v zahraničí považována za velký problém. Jaký podíl zameškaných hodin už má negativní dopady na kvalitu vzdělávání?
Když se žáci vrací po delší nepřítomnosti do školy, mají mezery, těžko se jim navazuje ve výuce. Na to někdy reagují tím, že začnou zlobit nebo se nudit. Tím pro učitele představují zátěž. Pak na to mnohdy doplácejí ostatní žáci, kterým se učitel nemůže tolik věnovat. Vysoké absence mají negativní vliv na žáka, učitele a nepřímo i na spolužáky.
V Anglii byly průměrné absence před covidem 4,3 procenta, v prvním covidovém roce vystoupaly na 7,2 procenta. Když to porovnám s mým odhadem desetiprocentní absence v Česku, je to velký skok.
Absence ale nemají stejný dopad na všechny žáky. Bohužel často se problémy kumulují. Žák, který má vysoké absence, je mnohdy zároveň z nepodnětného prostředí. Pro každého není fatální, když zamešká deset procent výuky. Když ale nemá doma nikoho, kdo by mu pomohl učivo doplnit, může být problém i nižší absence.
Jsou navíc citlivá období. Když dítě nasbírá vysoké absence kolem přechodu na druhý stupeň, může to mít větší důsledky na jeho adaptaci a neúspěch si pak může táhnout s sebou dál.
Neřešená šikana i nedůvěra rodičů
Proč čeští žáci oproti zahraničním víc vynechávají školu?
V některých zemích je mnohem přísnější legislativa, jsou nastaveny tvrdé sankce pro žáky i rodiče. Je složitější žáka ze školy omluvit. Nedoporučuju ale, abychom šli u nás cestou sankcí. Vede to někdy k paradoxním důsledkům, že například žák, který má neomluvené absence, je potrestán dočasným vyloučením ze školy. Pochybuju, jestli je to dobré řešení, ale ve výsledku je celkových absencí míň.
Anglická kolegyně mi teď vyprávěla, jak chtěla omluvit ve škole na jeden den své dítě, aby se mohli účastnit svatby sestřenice. Musela doložit, že jde opravdu o její příbuznou, a škola stejně váhala.
Vysoké absence nejsou jedinou zvláštností českého školství. Máme také vysoký počet odkladů školní docházky, roste počet soukromých základních škol, počet dětí vzdělávaných doma i zájem o soukromé doučování. Byť nemám zatím data, která by jasně ukazovala souvislost mezi všemi těmito jevy, je to indicie, která ukazuje, že tady může být problém. Může souviset se vztahem veřejnosti ke škole nebo může být problém v komunikaci mezi rodinou a veřejnou základní školou.
Jak moc může neřešená šikana souviset s tím, že děti nechodí do školy?
Bohužel vám neřeknu data, znám jen jednotlivé případy. Ale víme ze zahraničí, že existuje vztah mezi odmítáním školní docházky, strachem ze školy a šikanou. Mezi klimatem školy, pocitem bezpečí a absencí souvislost existuje v zahraničí. Takže předpokládám, že tomu tak bude i u nás.
Jaké důvody může mít nedůvěra rodičů v systém?
O tom bychom se potřebovali poradit i s odborníky z dalších profesí, například se sociology. Může to souviset se širší nedůvěrou v experty a instituce, která se třeba projevila v době pandemie. Řešení absencí vyžaduje spolupráci více profesí. Je potřeba psycholog či psychiatr, aby vyloučil, že se u dítěte třeba nerozvíjí porucha nebo nemoc.
Specifickou skupinou dětí s vysokou absencí jsou ty, které trpí některou chronickou somatickou nemocí. V zahraničí se dělá řada experimentů, aby jim bylo umožněno uchovat si kontakt se třídou. Například je ve třídě zastupují roboti, když musí být v nemocnici nebo dlouhodobě doma.
Bolest břicha může značit problém
Jak rodič pozná, že za nechutí chodit do školy je nějaký hlubší problém a nejde jen o lenost?
Pokud se dítě začne chovat nezvykle, začne se bát chodit do školy, začne mít ráno před cestou do školy nespecifické zdravotní problémy (typická je bolest břicha), může být nějaký problém. Je vždy lepší předpokládat, že může vzniknout problém, než ho zanedbat a nechat dojít do tragických důsledků. Absence je něco jako horečka. Může se jí navenek projevit spousta problémů a potíží. Často je to varovný signál, že se něco děje, a měli bychom se příčinami zabývat.
V rozhovoru pro EDUin jste říkal, že v českých školách byla míra absence v první polovině minulého století nižší než dnes. Čím to je?
Může to být tím, jak byly nastaveny sankce. Dříve se účast prostě vyžadovala a systém fungoval jinak. Celkově společnost asi byla více disciplinovaná. Bylo by hezké zjistit podrobněji, jak to fungovalo. Systém evidence absencí byl z dnešního pohledu poměrně moderní. Čísla jsou možná přehlednější, než máme dnes, navzdory tomu, že se vše evidovalo ručně.
Jsou nějaké pozitivní příklady ze zahraničí, jak předcházet tomu, aby žáci ve škole chyběli?
Jsou i u nás, ale nejdřív musíme rozumět příčinám, abychom mohli zvolit efektivní odpovědi. Zaprvé pracovat na prevenci, tedy spíše než řešit absenci podporovat docházku. Aby děti chodily do školy rády, aby si jí vážily, aby je zajímalo učivo. Druhý krok je zaměřit se na podporu rizikových skupin a problémů, které mohou být třeba ve vyloučených lokalitách.
Třetí krok je práce s těmi, kteří mají vysoké absence. Mám bohužel zkušenost, že i pro odborníka je řešení chronických absencí vždycky běh na dlouhou trať. Podle příčiny je potřeba spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí, s pediatry a psychiatry nebo i policií.
Nemohlo by být součástí řešení i snížení časové náročnosti výuky?
Počet hodin, které děti tráví ve škole, u nás není nijak extrémní, takže tohle si úplně nemyslím. V zahraničí funguje praxe celodenní výuky, kdy se během školního dne více střídá intenzivní práce v hodině s oddechovými aktivitami. Ale to je v zemích, kde jsou děti běžně ve škole i do pěti hodin odpoledne.
Skončily letní prázdniny. Vypadávají děti z výuky hned na začátku nového školního roku? Nemají problém se vrátit do běžného režimu?
Někdy ano. Jsou země, které mají více kratších prázdnin a častěji, ale ne tak dlouhé volno v létě jako u nás, aby přerušení nebylo tak dlouhé. Počet školních dnů mají stejný, ale prázdniny mají rozloženy do několika období během roku. Mají třeba delší velikonoční nebo podzimní prázdniny.
