Červen 1942 mají Češi spojený zejména s hrdinským bojem výsadkářů se stonásobnou přesilou Němců v kryptě dnešního pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V těch letech však také vznikaly vize, jak by se změnila Praha, kdyby hitlerovské Německo ve válce uspělo. Některé se později postavily. Téma jako první zpracoval historik Miloš Hořejš, jenž se mu dlouhodobě věnuje. V roce 2013 vydal u nakladatelství Mladá fronta publikaci Protektorátní Praha jako německé město: Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu.
Nacistické úřady chtěly hlavní město protektorátu přestavět zejména v souvislosti právě se zamýšleným germanizačním a osidlovacím procesem, jak ostatně dokazují slova předsedy Plánovací komise, německého architekta Reinholda Niemeyera, která pronesl přesně dva roky po okupaci 15. března 1941.
"V několika letech bude pro každého návštěvníka tvář Prahy čistě německá, přestože v milionovém městě bydlí jen 21 tisíc Němců." Nacisté měli v úmyslu vytvořit pro Němce rasově homogenní uzavřené sídelní komplexy, kde by se - nacistickou terminologií řečeno - nemísili se Slovany a dalšími "méněcennými" národy.
Přednostně chtěli koncentrovat německé obyvatelstvo do čtvrtí s početnější německou přítomností nebo do poměrně hygienicky nejkvalitnějších částí města na západě a severu města. Vybrali si Dejvice, Střešovice, Bubeneč, Petřín, Babu či Holešovice.
Metro, magistrála, konec Obecního domu
Velké plány měly okupační úřady s územím, jež dnes ohraničuje stanice metra Vltavská, přes nádraží Bubny až po dnešní sídliště Bohnice, kde měla vzniknout rozsáhlá městská zástavba. Obdobně se pak uvažovalo o výstavbě sídlišť na východním a jihovýchodním okraji Prahy.
Nacističtí inženýři zároveň předpokládali rozvoj automobilové i veřejné dopravy. Čili připravovali plány na široké dopravní bulváry i na podzemní rychlodráhu. Zajímavé je, že návrh z roku 1942 počítal u podzemky s přestupními stanicemi na Můstku, Muzeu a Florenci, které dnes skutečně existují, byť se pražské metro začalo budovat až o tři desetiletí později.
Historik Miloš Hořejš, který dnes působí v Národním technickém muzeu, před časem autora tohoto textu upozornil, že protektorátní plánovači zároveň počítali se stavbou velkého mostu přes Nuselské údolí a dopravní tepnou, která na vinohradské straně vedla dnešní Sokolskou ulicí k Národnímu muzeu, kolem hlavního nádraží a přímo přes bubenské nádraží, kde mělo vzniknout nové německé administrativní a kulturní centrum, až do Troji. De facto ve stejné trase stojí dnešní severojižní magistrála, byť ta obsadila v jednom směru i Legerovu ulici.
Ideologicky zatížené vize architektů té doby by výrazně proměnily i okolí dnešního náměstí Republiky. Secesní Obecní dům měl být, jako symbol Slovanů, zbourán. Jeho okázalá zdobnost s mnoha propracovanými detaily navíc byla v rozporu s účelovou strohostí nacistické architektury. Kulturním centrem se na náměstí měla stát budova Opery.
Nacisté, zahleděni do monumentální architektury čerpající ze staveb dávných civilizací, tu plánovali mohutné budovy, rozsáhlé náměstí a široké třídy. Ta ústřední měla zhruba v trase dnešní ulice V Celnici protnout město od Opery po úpatí kopce Vítkov, kde mělo vzniknout velké náměstí Pod Žižkovem.
Této ploše, jež by se rozkládala poblíž dnešní stanice metra Florenc, mělo podle jednoho z návrhů vévodit gigantické nádraží, oblouková brána připomínající Braniborskou bránu v Berlíně a mrakodrap, jenž se svým charakterem pro změnu odkazoval k jednomu ze sedmi divů světa - majáku na ostrově Faros v egyptské Alexandrii. Celý prostor měl zkrátka působit okázale, což zdůrazňovaly právě rozmístěné dominanty a panoramatické průhledy.
Část Staroměstské radnice chtěli zbourat, pak vyhořela
Další velké změny se zamýšlely v samém centru Prahy, na Staroměstském náměstí a jeho okolí. Plánovací komise, v níž působili Němci i Češi, dokonce zadala studii na přestavbu Staroměstské radnice, přesněji jejího novogotického křídla, které se nacistům zdálo příliš kýčovité. Měla ho nahradit strohá budova ve stylu severské gotiky či klasicizujícího slohu. Paradoxem dějin je, že právě toto novogotické radniční křídlo na sklonku války okupanti při bojích Pražského povstání zapálili a po válce muselo být strženo.
Podle historika Miloše Hořejše se proměna chystala i v případě Střeleckého ostrova, který se měl stát velkorysým útočištěm Hitlerjugend s reprezentativními budovami, internátem či sportovištěm. A třeba na Petříně pak měl vzniknout nový německý univerzitní kampus.
Na závěr je třeba připomenout, že některé vize architektů v Plánovací komisi částečně navazovaly na architektonické a urbanistické koncepty předválečné Prahy. A přestože se zejména německé představy míjely s měřítkem i charakterem pražské zástavby, některé návrhy českých architektů se později skutečně realizovaly.
