Všechny úkoly jsme splnili, Libanonci díky nám mohli domů, říká šéf českého USAR týmu

Radek Dragoun Radek Dragoun
13. 8. 2020 6:24
Velitel speciálního záchranného týmu USAR Jiří Čmakal je společně se svými 35 kolegy, kteří pomáhali v Libanonu po velkém výbuchu, v preventivní karanténě kvůli pandemii covid-19. Z ní však po telefonu v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, že jeho tým v Bejrútu uspěl, i když žádného přeživšího v sutích nenašli. Několik Libanonců se však díky nim mohlo vrátit do svého obydlí.
Velitel USAR týmu Jiří Čmakal
Velitel USAR týmu Jiří Čmakal | Foto: Hasičský záchranný sbor

Do Bejrútu jste přiletěli ve středu, k vašemu nasazení ale došlo až ve čtvrtek kvůli průtahům na libanonské straně. 

Tady v Česku se o tom mluví jako o průtazích, ale v místě takové události je to celkem normální. Navíc je třeba si uvědomit, že tamní struktura záchranných složek je trošku jiná než u nás. Libanonská armáda měla na starosti provádění záchranných akcí, zároveň v zemi už od loňského října probíhají demonstrace proti vládě, takže armáda zajišťovala jak bezpečnost a klid ve městě, tak koordinovala provádění záchranných prací, takže byla přetížená.

Navíc začlenění našeho týmu do jejich struktury nějaký čas trvá, to je prostě normální. Zdálky to sice vypadá jako prodleva a čas je samozřejmě jeden z rozhodujících faktorů, ale ani my bychom se nepustili do žádné bezhlavé nekoordinované akce. Takhle se to nedělá.

Během nasazení vás armáda dvakrát ve dvou dnech vyzvala, ať se stáhnete, protože nemohla ručit za vaši bezpečnost kvůli chystaným protivládním demonstracím. Jak to ovlivnilo chod týmu?

Museli jsme výzvy zvážit a přijmout nějaká opatření. Vyhodnotili jsme to tak, že pro nás bylo bezpečnější zůstat raději na základně než v místě našeho nasazení, které bylo asi pět kilometrů od ní.

Byly však týmy, které klidně pokračovaly, protože například polský tým bydlel přímo v místě nasazení, respektive na vojenské základně v přístavu. Z místa nasazení to tedy měli na základnu asi půl kilometru, takže byli za ochrannou bariérou, protože armáda celý přístav uzavřela. Byli tak ve vnitřním perimetru a mohli neustále pracovat. My však museli zvažovat bezpečnostní situaci, která by nastala při našem přesunu na základnu.

Na druhou stranu naše základna byla v bezpečné lokalitě. Poláci nám říkali, že když byla demonstrace, tak k nim zavála vlna slzného plynu, který armáda použila na protestující, takže ho měli všichni v očích.

Jak vůbec armáda pečovala o vaši bezpečnost?

Snažili jsme se, aby nás co nejčastěji vozila armáda. Jenže ne vždycky to bylo možné. Bylo tam nasazeno 10 USAR týmů a 20 ostatních týmů, mezi kterými byly například zdravotnické týmy nebo týmy na detekci chemických a nebezpečných látek, takže se na nás vždycky nedostalo. Zajišťovali jsme si tak dopravu prostřednictvím libanonské přepravní společnosti.

Co se týče základny, tak ta byla v bezprostřední blízkosti vojenské základny. Přístav, kde jsme byli nasazeni, byl zase celý uzavřen. Na všech přístupových komunikacích měla armáda check-pointy, takže se tam nikdo nedostal.

Dolehla na vás nějak atmosféra protestů? Jaká byla nálada místních?

Nálada místních vůči nám byla přátelská. Oni nás vnímali jako pomoc zvenku, která se přijela vypořádat s katastrofou. Takže všechny reakce místních obyvatel byly příznivé, přestože žijí ve městě, které postihl velký výbuch. V zemi nefunguje běžně pojištění, jako to známe u nás. Lidé se s následky exploze musí vyrovnat ve větší míře sami. Takže byli rádi za každou pomoc.

Exploze v Bejrútu se podle dostupných záběrů asi jen těžko s něčím srovnává, dají se alespoň srovnat její následky třeba s městem, které zažije větší zemětřesení?

Je to hodně podobné. Zemětřesení má trošku jiný efekt, domy při něm padají kolmo k zemi. Tady tlaková vlna působila ze strany, takže trosky byly rozhozené jiným způsobem. Jinak je to ale velmi podobné. Destrukce budov je ve finále víceméně stejná.

Vám svěřili sektor v přístavišti. Byli jste s ním spokojeni?

Vybrali nám ho na základě toho, kolik jsme měli lidí, jaké máme schopnosti a technické vybavení. Na základě toho se vyhodnocuje, kde budou jaké týmy nasazené. My si nevybíráme, děláme tam, kde musíme.

Můžete popsat sektor, který jste nakonec dostali?

Bylo to pro nás trochu těžší, protože šlo o relativně velký prostor, asi 85 tisíc čtverečných metrů bez nějaké jistoty, jestli tam někdo je. Pořád jsme pracovali s tím, že můžeme někoho najít. Byly tam různé budovy - skladovací budovy, prostory, kde se opravovaly lodě, autoservis, parkoviště plné desítek nových aut, která byla tlakovou vlnou rozházená a zničená, staré ubytovny nebo budova staré celnice, takže šlo o široké spektrum budov. V tomhle to bylo trochu napínavé.

Během své práce jste nikoho zavaleného nenašli. Takhle to zní možná trochu nudně, že jste procházeli ruiny a nikoho nenašli…

Nuda to rozhodně nebyla. Říkáte procházet, tak to sice je, ale místo musíte rozdělit na další podsektory tak, abyste nic nevynechal. První se nasazují psi, protože jejich efektivita při prohledávání je mnohem vyšší, než kdyby procházeli lidé v řadě za sebou. Pes je samozřejmě mnohem citlivější na pachy, takže je při prohledávání rychlejší.

Dále se musí nasadit lezecká technika. Pracovali jsme ve výšce, kde byly zřícené konstrukce, po kterých by se pes nedostal. Tam jsme se museli dostat a prohlédnout to. Je to mravenčí práce. Nechci říct, že jsme místo prohledávali centimetr po centimetru, zase tak úplně se v tom nepřehrabujeme, ale musela se vyloučit všechna možná místa, kde by někdo mohl být uvězněný, abychom měli skutečně jistotu, že tam nikdo nezůstal.

Byli jste i vzhledem k bezpečnostní situaci nasazení nonstop, nebo jste měli i nějaký čas na odpočinek?

První nasazení bylo na šest a šest hodin, protože tým se dokáže rozdělit na dvě půlky. Jinak jsme připraveni pracovat nepřetržitě 24 hodin denně. Ale i samotná armáda řekla, že může ručit za bezpečnost jenom do setmění. To platilo pro první dny, pak se to dokonce zkrátilo na 16. hodinu. Takže jsme ze začátku pracovali po šesti a šesti hodinách, pak se týmy střídaly po kratší době.

Pracovali jste jenom ve vyhrazeném sektoru, nebo jste se dostali i jinam?

Náš sektor jsme prohledali za dva dny. Další dva dny jsme se věnovali hodnocení statiky budov. Přesunuli jsme se z průmyslové části přístavu do obytné části Bejrútu, kde jsme procházeli ulici po ulici, dům po domu a ve spolupráci s místními autoritami ze stavebního úřadu jsme objekty vyznačovali. Hodnotili jsme je a říkali lidem, zda jsou obyvatelné a v jakém rozsahu.

Člen USAR týmu Karel Šplíchal se psem Jerrym
Člen USAR týmu Karel Šplíchal se psem Jerrym | Foto: Archiv IZSCR

Ve starém městě Libanonu nejsou domy nijak typizované, takže část mohla být úplně zničená a část se mohla v pohodě dál používat. Jenom první den jsme prošli 62 budov a dvanáct jich označili jako neobyvatelné. Z toho jedna byla kulturní památka, takže tam jsme se zdrželi, protože nám řekli, že ta se určitě opravovat bude.

Tohle byla příležitost, jak přijít do styku s místními. A od obyvatel jsme měli velmi pozitivní reakci, protože byli rádi, že jsme jim řekli, že jejich dům je bezpečný a oni se mohou vrátit zpátky. Předtím byli logicky vystrašení a zůstávali na ulici. Takže informace o statice jejich domu pro ně byla strašně důležitá, protože se díky ní mohli vrátit domů.

Od vašich kynologů z Bejrútu zaznělo, že klimatické podmínky byly pro psy velmi těžké. Byly těžké jen pro psy, nebo i pro vás jako hasiče?

Samozřejmě zejména pro psy, ale těžké podmínky to byly určitě i pro hasiče. Teploty tam byly podobné jako v Česku, pohybovaly se mezi 32 a 34 stupni Celsia. Jenže v Bejrútu je vyšší vlhkost. Museli jsme to zohledňovat při plánování délky nasazení. Když pracujete intenzivně velký počet hodin, tak samozřejmě výkonnost klesá a zvyšuje se riziko úrazu.

K úrazům nakonec došlo, zranili se psi, byť jen lehce. Jak obvyklé je, že si při podobných akcích pes pořeže nohu?

Může se to stát, ačkoliv se tomu snažíme vyvarovat. Po výbuchu tam zůstalo velké množství střepů. Shodli jsme se, že nikdy jsme jich tolik neviděli, ale to je dáno charakterem události. Tlaková vlna všechno rozbila. V okolí se zřítily skladové haly, které sice měly betonové obvodové stěny, ale střešní konstrukce byly kovové. Na místě tedy bylo velké množství ostrých plechových hran, které byly příčinou zranění.

Ještě před vaším odletem bylo tématem to, že jste neletěli armádním speciálem, ale letadlem Smartwings. Jak jste to vnímal vy?

Jako hasičský záchranný sbor máme na přepravu dohodu se Swartwings. Cesta tam byla v tomhle ohledu normální. Takhle je to prostě nastavené.

Váš let se ale zpozdil, protože bylo nutné přeskládat náklad. Jak k tomu došlo?

Naše vybavení není na standardizovaných přepravních paletách, jako jsou běžně náklady do letadel. Takže se každá bedna musí individuálně posoudit a naložit. Takže proto došlo ke zdržení. Kdybychom měli letadlo jako holandský nebo řecký tým, tak se bavíme o něčem jiném.

Jak hodnotíte vaše nasazení v Bejrútu? Byla to velká zkušenost?

Je asi ještě brzy to hodnotit, ono nám to začne asi teprve docházet. Zní to hrozně divně, ale jsme rádi za tu příležitost, protože nasazení je potvrzení toho, že jsme schopní a umíme. Všechny úkoly, které jsme tam dostali, jsme splnili. Dokonce jsme poskytli pomoc jiným týmům, za to jsem bez pochyby rád, i když to zní divně. Samozřejmě kdyby k výbuchu nedošlo, tak jsme všichni mnohem radši.

Psovod po návratu z Bejrútu

Od Libanonců byla cítit velká vděčnost. Vojáci nám nosili ovoce a pořád děkovali. Byl to příjemný pocit, že jsme pomohli, říká Václav Vančura. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 5 hodinami

Lille ukončilo letitou nadvládu PSG v Superpoháru

Fotbalisté Lille ukončili letitou nadvládu Paris St. Germain ve francouzském Superpoháru. V dnešním utkání hraném v Tel Avivu zvítězil mistrovský celek 1:0 brankou portugalského záložníka Xeky ze závěru prvního poločasu.

Paris St. Germain vyhrál předchozích osm ročníků Superpoháru včetně toho předchozího, který se kvůli pandemii koronaviru hrál až letos v lednu. Pařížané v minulé sezoně po třech letech nevyhráli ligu, ale uspěli alespoň v domácím poháru po vítězství 2:0 nad Monakem.

O Superpohár hráli svěřenci Mauricia Pochettina bez hvězdného Kyliana Mbappého. V posledních 20 minutách si odbyl soutěžní premiéru po příchodu z Liverpoolu kapitán nizozemské reprezentace Georginio Wijnaldum.

Francouzský fotbalový Superpohár v Tel Avivu:

Lille - Paris St. Germain 1:0 (1:0)

Branka: 45. Xeka.

Lille vyhrálo Superpohár poprvé v historii a ukončilo osm ročníků trvající nadvládu PSG.

před 6 hodinami

Nevládní organizace zachránily za poslední den ze Středozemního moře 500 migrantů

Lodě nevládních organizací v neděli poskytly pomoc a přijaly na palubu zhruba 500 migrantů, které vylovily ve střední části Středozemního moře, mezi Libyí, Tuniskem, Itálií a Maltou. Oznámila to francouzská organizace SOS Méditerranée. Její loď v sobotu zachránila dalších 200 osob a na palubě má v současnosti na 550 migrantů, uvedla agentura AFP.

Nejvýznamnější zásah byl v noci na neděli nedaleko libyjských břehů. "Záchranná akce v mezinárodních vodách byla velice nebezpečná, velké plavidlo postavené ze dřeva s více než 400 osobami na palubě začalo nabírat vodu," uvedla francouzská organizace. Záchranné akce se účastnily i lodě Sea Watch 3 a Nadir německých organizací Sea Watch a ResQship. Při dalším zásahu nedaleko Malty loď Ocean Viking přijala na palubu dalších 100 migrantů.

Za posledních 48 hodin lodě zachránily zhruba 700 migrantů, kterým poskytly základní pomoc.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z Afriky do Evropy připlulo letos dosud po Středozemním moři zhruba 45 000 lidí. To je výrazně více než za stejné období v loňském roce. Více než polovina tohoto počtu připadá na trasu z Libye a Tuniska do Itálie a na Maltu. S růstem pokusů dostat se do Evropské unie se ale zvyšuje i počet úmrtí na moři. Mezinárodní organizace pro migraci uvedla, že v první polovině letošního roku zemřelo ve Středozemním moři přes 1100 migrantů, což je také více než vloni.

Zdroj: ČTK
Další zprávy