Středa 26. srpna 1942, cela smrti, berlínská čtvrť Charlottenburg.
"Drazí! Tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně… Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat… Jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…
Vaše milující Irena."
Robustní budovy z oranžových cihel z druhé poloviny 19. století, úzké štěrbiny oken, mříže, popravčí domek s gilotinou, šest metrů vysoká zeď obepínající šestadvacetihektarový vězeňský areál. V blízkosti kanály napájené vodami řeky Sprévy, přístav, nadohled malebné ledovcové jezero Plötzensee.
Plötzensee. Výraz spojený se smrtí. Nese ho i místní věznice, v níž během okupace Československa nacisté gilotinou či na šibenici zavraždili téměř sedm set českých vlastenců. Mezi nimi i Irenu Bernáškovou, Inku, po níž se zachoval dopis na rozloučenou. Vězniteli cenzurovaný.
Do odbojové činnosti se Inka, spolu se svým otcem Vojtěchem Preissigem - rovněž pozoruhodnou osobností, o níž ještě bude řeč -, zapojila hned po obsazení zbytku Československa německými armádami. Neohroženě převáděla čs. vojáky za hranice, s otcem vydávala známý ilegální časopis V boj. Přímo pod jejím vedením vyšlo 37 čísel.
Časopis provokativně posílala i na gestapo usídlené v Petschkově paláci. V létě 1939 dostal několik výtisků dokonce státní tajemník úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank. Inka zkrátka podřídila odboji vše. Byla mimořádně aktivní. A nacisté zuřili. Její zatčení bylo úkolem zadaným z nejvyšších míst, ani tak se jim ji dlouho nedařilo dopadnout. Několikrát z gestapáckých sítí vyklouzla jen tak tak. Nakonec byla zatčena až v sobotu 21. září 1940 při tajné schůzce v pražské ulici Na Poříčí.
Svou statečností při nesmírně brutálních výsleších, kdy veškerou vinu vzala na sebe, zachránila několik svých spolupracovníků z odboje. "Sem tam nějaká ta facka gestapáckého klacka, ta mně vadit nemůže. Radost mám jen z jeho zlosti, když neřeknu mu dosti, že víc zvědět nemůže," recitovala vzpurně.
Ovšem vlastní rodinu před systematickým zlem ochránit nedokázala. Zatčen byl její otec, sestra Yvona i bývalý manžel Eduard Bernášek. Inčino zapírání se alespoň promítlo do výše jejich trestů. Vojtěch Preissig byl odsouzen jen k necelým třem rokům káznice, Eduard ke dvěma rokům a třem měsícům. Ovšem nacistům stejně neunikli. Otec v roce 1944 zemřel na tyfus v koncentračním táboře Dachau, manžel byl v témže roce umučen v buchenwaldském koncentráku.
Divadlo u nacistického soudu
Vojtěch Preissig, grafik, typograf, malíř a ilustrátor, se během první světové války angažoval v československém zahraničním odboji, v té době působil v americkém Bostonu. Od roku 1917 pracoval pro odbočku Československé národní rady v New Yorku. Vytvářel propagační plakáty či pohlednice a organizoval nábor českých a slovenských dobrovolníků do československé zahraniční armády ve Francii. Po vstupu Spojených států do první světové války se podílel i na propagační kampani americké armády.
Do vlasti se vrátil až zkraje 30. let minulého století. Jeho dcery do Československa přišly o desetiletí dříve. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se Vojtěch Preissig aktivně zapojil do ilegálního protiněmeckého odboje. A působil v něm až do svého zatčení.
Irenu Bernáškovou-Preissigovou odsoudil v březnu 1942 berlínský lidový soud k trestu smrti. Bylo to nechutné divadlo. "Hitler vás vede do zkázy. Vaše říše dříve či později bude sražena na kolena. Československá republika žije a bude žít," vzkázala nezlomně Inka předsedovi soudu Ottu Georgu Thierackovi, budoucímu německému ministrovi spravedlnosti. Onu středu, 26. srpna 1942, byla v Berlíně sťata gilotinou. Stala se tak vůbec první Češkou, kterou nacisté v Berlíně popravili. Bylo jí 38 let.
Originály dopisů na rozloučenou
Vojtěcha Preissiga a Inku Bernáškovou připomíná Památník odboje Žamberk, který v tomto městě v podhůří Orlických hor vznikl koncem června 2022. Muzeum, které sídlí v unikátní secesní vile architekta Zdeňka Havlíčka, se jinak primárně věnuje jedné z nejúspěšnějších paraskupin vyslaných za druhé světové války z Velké Británie označené krycím názvem Barium.
"Zejména pomocí dobových grafik a dokumentů představujeme jednotlivé etapy pozoruhodného života Vojtěcha Preissiga i jeho dcery. Od krajanské činnosti v USA, zapojení Čechů a Slováků do války po působení v protinacistickém odboji," popisuje Jiří Charfreitag z Československé obce legionářské, která žamberské muzeum provozuje.
"K dispozici máme Preissigovo fotografické či malířské náčiní a také rodinnou korespondenci včetně dopisů z koncentračního tábora či od Inky, která psala před smrtí svým milovaným domů," upřesňuje Charfreitag. Cenné dokumenty poskytla Nadace Vojtěcha Preissiga.
Tragický příběh hrdinství ilustruje rovněž zpověď ženy, která přišla o milovanou dceru i svého manžela. "Mám nepřekonatelně velkou bolest, ale jsem na moji zlatou Inku hrdá, protože položila život svůj za naši drahou vlast - a také že zachránila svojí hlavou mnoho jiných vlastenců. A právě tak jsem hrdá na mého drahého, těmi bestiemi umučeného chotě."
VIDEO: Němci se poučili z temné minulosti, Rusko své zločiny nikdy nereflektovalo, říká historik Padevět
