Kostelec nad Orlicí – Mezi skupinkou obyvatel východočeského Kostelce nad Orlicí postává na autobusové zastávce na náměstí trojice černochů. V šestitisícovém městečku v podhůří Orlických hor už je znají, všichni tři jsou z místního pobytového střediska pro uprchlíky.
Do autobusu nastoupí pouze dva, třetí se "domů" vydává pěšky. Představí se jako Olalekan Olufemi Akintola a ochotně se dá do řeči. Sedmačtyřicetiletý Nigerijec je v Česku už devátý měsíc a stále čeká, zda mu úředníci udělí azyl.
Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí
Zařízení je pro azylanty druhým ze tří stupňů, kterými musí projít a kde čekají na samotné vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Zatímco přijímací středisko nesmí opustit, zde je režim volnější. Azylanti mohou na dobu kratší než 24 hodin odejít bez ohlášení, v případě, že chtějí být mimo zařízení déle, musí si vyplnit zvláštní formulář.
Maximální kapacita kosteleckého střediska je 275 uprchlíků, v současnosti se jejich počet pohybuje okolo 160. Nejvíce žadatelů o azyl v centru pochází z Ukrajiny, Sýrie a Kuby.
Do tuzemska přicestoval z Jihoafrické republiky, kde pracoval. "Můj šéf byl ale vojenský boss a chtěl mě využít, aby přes moji firmu financoval založení buňky Boko Haram v Jihoafrické republice, což jsem dělat nechtěl," popisuje emotivními gesty Akintola. Rozhodl se využít nejbližší příležitosti, a když pracovně letěl do Česka, rovnou tu požádal o azyl.
Jak sám zdůrazňuje, v žádném případě do Evropy nešel kvůli penězům. Do Evropy totiž pravidelně létal už od roku 2003. "Německo, Velká Británie, Švýcarsko, Maďarsko… Kdybych chtěl jít za lepším, mohl jsem tu zůstat kdykoliv předtím," odmítavě kroutí hlavou.
Ministrovi jsem poslal kopie víz do Evropy
V Kostelci mu prý v zásadě nic nechybí, s projevy nenávisti se zatím nesetkal. Podle něj ale mají lidé z uprchlíků, zejména z černochů, zbytečný strach.
"Myslí si, že jsme všichni muslimové. Přitom většina z nás ani nepřišla z muslimských zemí. A i kdyby, přišli jsme žádat o ochranu, ne dělat problémy," popisuje Akintola atmosféru ve městě, kde uprchlické centrum funguje už od roku 2001.
Vadí mu tak jen protahující se řízení o mezinárodní ochranu. Žádost by měla být běžně vyřízena do tří měsíců, Akintola nicméně nemá v ruce žádné rozhodnutí – tedy ani zamítnutí žádosti. Už se dokonce dvakrát obrátil přímo na ministra vnitra Milana Chovance, naposledy minulý týden.
"Přeposlal jsem mu 25 víz do různých evropských zemí, aby viděl, že jsem tu skutečně kvůli tomu, že hledám ochranu," popisuje více než dvoumetrový muž, který se v Africe živil účetnictvím, které i studuje.
Na první mail, který Chovancovi poslal v květnu, mu prý odpověděla vedoucí oddělení mezinárodní ochrany Kateřina Stehlíková. Přislíbila, že jeho případ prověří, od té doby se ale prý nic nestalo.
Olalekan Akintola kvůli tomu dokonce v pobytovém středisku na protest přestal chodit na hodiny češtiny. "Osobně mě to uráží. Například uprchlíci z Kuby dostanou humanitární vízum během dvou tří měsíců, ale češtinu se většinou neučí. Přitom tím, že chodíme na lekce, dáváme najevo, že tu chceme zůstat, zařadit se, k čemuž musíme umět jazyk," neskrývá rozčarování.
Pokud azyl získá, z Česka odejít nechce. "Co bych z toho měl? Jde mi o ochranu, o nic jiného," říká. Získání azylu je pro něj důležité i z jiného důvodu. V Jihoafrické republice totiž zůstala jeho rodina, která je tam podle něj v nebezpečí. Pozvat by ji ale mohl pouze tehdy, kdyby měl oficiální status uprchlíka.
