Praha – Po promoci na medicíně si Markéta Horská řekla, že ještě než nastoupí jako lékařka do nemocnice, chce se podívat do světa. O tom, kam se vydá, bylo rozhodnuto velice rychle.
"V září mi zavolala kamarádka, že jede pomáhat uprchlíkům na chorvatsko-slovinskou hranici a jestli chci jet taky, za hodinu je sraz na Smíchově. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, zabalila jsem léky a zdravotnický materiál a vyrazila," říká dnes šestadvacetiletá žena, kterou lákalo, že se setká s lidmi na útěku a udělá si vlastní obrázek o situaci, o níž slyšela jen z médií.
"Říkala jsem si, že těm lidem pomohu, pokud to bude v mých silách. Ale nevěřila jsem, že budeme schopní jako dobrovolníci, neprofesionálové, pomoct významně. Skutečnost mě pak překvapila, na mnoha místech nebyl nikdo jiný než dobrovolníci," říká žena, která během následujícího roku a půl odjela poskytovat lékařskou péči lidem na útěku na různá místa ještě pětkrát.
Patří k více než třem tisícům českých dobrovolníků, kteří se přes organizaci Pomáháme lidem na útěku vydali loni nebo předloni ve svém volném čase nebo o dovolené k hrancím, kde se soustřeďovali lidé ze Sýrie, Iráku nebo například Afghánistánu, kteří přišli žít do Evropy.
"Vzpomínám si na opravdu kritické momenty, třeba když na ostrov Lesbos připlul člun s třistašedesáti lidmi na palubě, bylo špatně počasí a vůbec nebylo snadné přistát. Na břehu stáli jen dobrovolníci a panoval neskutečný chaos," popisuje mladá lékařka s tím, že lidé na člunu byli dezorientovaní, křičeli a děti plakaly.
"Nakonec vše dobře dopadlo, ale takových momentů, kdy vše viselo na dobrovolnících, bylo mnoho," říká žena, která se připojovala v táborech ke zdravotnickým týmům, jezdila s pojízdnými ambulancemi dobrovolných lékařů, navštěvovala pacienty ve stanech nebo organizovala sklad léků a zdravotnického materiálu.
Překvapilo ji, jak vážně nemocní, hendikepovaní nebo zranění lidé se mnohdy na cestu vydávali. "Ve stanech jsme třeba našli kurdskou babičku se zhoubným nádorem, která se potřebovala dostat do Německa, kde by jí příbuzní zaplatili operaci. Takže jsme to řešili s právníky a lékaři," popisuje Markéta Horská.
Nejraději vzpomíná právě na drobné, lidské okamžiky, které ji v táborech potkaly. Zrovna zmíněná stará žena, o niž pečovala, jí jednou vyhubovala za to, že nosí roztrhané ponožky.
"Sundala mi je, zahodila a vnutila mi nové, které dostala od dobrovolníků. Úplně jako by to byla moje babička," směje se mladá lékařka. Nebo připomíná moment, kdy se jí udělalo špatně, pršelo, a přišel jedenáctiletý jezídský chlapec, který se k ní mlčky postavil, aby jí přidržel nad hlavou deštník.
I když už není o uprchlických táborech v Evropě tolik slyšet, dodnes v nich přežívají tisíce lidí. Situace se ale proměnila. Zatímco před rokem se u hranic víceméně živelně soustředily tisíce lidí a pomoc nebyla příliš organizovaná, dnes mají tábory na povel vlády nebo kraje, a nepouštějí do nich všechny dobrovolníky, kteří chtějí pomáhat.
Czech team mezi posledními dobrovolníky
Ti čeští, rozpoznatelní podle oranžových vest s nápisem Czech team, jsou spíš výjimkou, a na některých místech už zůstali mezi posledními, kteří se o lidi na útěku starají a poskytují jim hygienické pomůcky, starají se o chod nebo úklid táborů.
"Dnes tam jsou lidé, kteří ve velkokapacitních, festivalových stanech přebývají třeba šest sedm měsíců a čekají na svou šanci," popisuje další z dobrovolníků, Milan Votypka, který pomoc v organizaci Pomáháme lidem na útěku koordinuje.
Do Srbska jezdí vystudovaný sociální antropolog opakovaně. Vzpomíná na začátky, kdy dobrovolnická práce spočívala hlavně ve vysvětlování zmateným běžencům, kde se zrovna nachází a co s nimi bude, a v řešení několika krizových stituací zároveň – lidé kolabovali, měli zdravotní potíže, chybělo jim oblečení nebo hygienické pomůcky.
"Lidé pořád potřebují pomoc. Dnes jsou na místě delší dobu a my se snažíme, aby se co nejvíc zapojovali do péče o své okolí. Takže důležitější než vozit pořád nové oblečení je zajistit nějakou údržbu. Proto provozujeme v srbských táborech prádelnu," popisuje s tím, že jsou dobrovolníci nyní schopní pokrýt distribuci hygieny – rozdávají prací prášky, toaletní papíry nebo holítka.
Nyní sbírají knížky v arabštině, fársí nebo jiných cizích jazycích, aby mohl na místě zřídit pro uprchlíky malou knihovnu. "Taky jsme uvažovali o tom, že bychom tam zavedli jazykové kurzy, ale narážíme na nedostatek dobrovolníků, kteří by to mohli kontinuálně provozovat," říká Votypka.
Stejně jako Markéta Horská má o důvodu, proč je třeba pomáhat lidem na útěku, jasno. "Nevím, jestli budou žít šťastný život, vlastně ani to, jestli by měli být v Evropě. Ale nechci být ten, který by rozhodoval, jestli mají ti lidé právo tady žít. Já jim podávám deku, když jim je zima, nejsem ten, kdo kontroluje na hranicích, jestli je někdo nebezpečný, ani nerozhoduji o udělování azylu," říká Votypka s tím, že pomoct lidem v nouzi je potřeba.
"To je podobné, jako bych byl doktor, ošetřoval někomu ruku a přemýšlel, jestli tou rukou něco neukradne," dodává. Předpokládá také, že část uprchlíků bude z Evropy zklamaná, protože má o Evropě zkreslené představy.
V momentech, kdy viděl obrázky z rozbombardovaného Aleppa, si byl jistý, že má jeho dobrovolnická práce smysl. "Uvědomil jsem si kolik lidí, kteří okolo nás prošli, odtud bylo," vysvětluje.
