Devětatřicetiletá Tereza Čápová se před čtrnácti lety přestěhovala do obce Chýně v okrese Praha-západ. Tehdy šlo o klasickou vesnici se 600 obyvateli a starou malotřídní školou zhruba pro padesát žáků prvního stupně. Jenže pak se začalo stavět, a to tak mohutně, že se Chýně v roce 2013 stala nejrychleji rostoucí obcí a jednou z deseti obcí s nejnižším věkovým průměrem v Česku.
Dnes má Chýně zhruba 3500 obyvatel, až se dokončí rozestavěné projekty, bude jich tu žít kolem 5000. Na takový růst musela s předstihem reagovat i škola a její zřizovatel. Rozhodlo se o výstavbě nové velké budovy s kapacitou 450 žáků pro devítiletou základní školu. A hlavně, mělo jít i o komunitní centrum obce, která jiné místo setkávání dosud neměla.
Školu stavěli "Chýňští sobě" a její komunitní ráz se projevuje v Česku unikátním úzkým partnerským vztahem mezi jejím vedením a rodiči. Ti mají ve škole velmi silný hlas, ostatně Tereza Čápová, maminka dvou zdejších žáků, je tu už šest let předsedkyní školské rady.
Spolupracuje s ředitelem školy Jaroslavem Novákem, mladým vizionářem, jenž do výuky zavádí spoustu moderních a inovativních metod od Hejného matematiky přes aktivní žákovskou participaci, blokovou výuku až po používání digitálních aplikací. Také se tu nezvoní, škola začíná v 8:15 a přestala známkovat. Místo toho používá slovní hodnocení. Ač se vesnice i škola téměř zdesetinásobily, komunitní charakter se zachoval.
Aktuálně.cz: Kde se vzalo silné partnerství rodičů a školy?
Tereza Čápová: I přes rychlý růst obce se tu pořád ještě známe, mnozí učitelé jsou naši známí, kamarádi, sousedi. Když bylo potřeba vypomoci při pořádání větších školních akcí nebo výletů, vždy se našli nějací aktivní rodiče, kteří nabídli svou pomoc. Tak vzniklo původní jádro a neformální spolek rodičů.
Byli jsme i součástí interiérové komise, a když se škola dostavovala, po večerech jsme seděli doma u počítačů a každý navrhoval jednu z budoucích učeben - jak by mohla vypadat, jak by mohla být vybavena, jakou barvu budou mít stěny. Takže i my na ní máme svůj podíl, dá se říct, že jsme ji pomáhali "stavět" pro naše děti. A po dostavbě jsme vlastnoručně stěhovali spolu s učiteli vybavení ze staré školy do nové.
Tohle bude znít mnohým rodičům jako sci-fi. Jsou zvyklí, že si je škola dvakrát ročně pozve na třídní schůzky, a nahlásí-li se na nějakou konzultaci s učitelem, nebo dokonce s ředitelem, už jsou trošku podezřelí. Jak se rodiče dostali až takto blízko k vedení školy, že mohou navrhovat vybavení učeben či jejich vzhled?
Nejen škola, ale i obec je v tomto velmi otevřená, a kdo se chce angažovat, tomu dveře nezavře. Mnoho rodičů bylo aktivních a angažovaných, už když se výstavba nové školy řešila. Chodili na jednání zastupitelstva a zajímali se o budoucí podobu školy a její uspořádání. Obec je brala jako velký bonus a zapojila je. Jelikož mělo jít o komunitní centrum určené všem, je dobré, když se na něm občané sami podílejí, mají pak k tomu úplně jiný vztah. Je to zkrátka naše škola.
To, že se nám chýňským rodičům podařilo nastavit takovéto fungující partnerství, je do značné míry souhra těch nejpříznivějších okolností, že se v danou dobu na daném místě sešlo tolik aktivních a tvůrčích lidí, kterým není jedno, jak vypadá škola jejich dětí. Ale je za tím také dlouhodobá, intenzivní a tvrdá práce, často po večerech po zaměstnání.
A jak se stane, že vy jako maminka dvou žáků a vzápětí předsedkyně školní rady jste takto respektovaným partnerem pro vedení školy?
Aktivní jsem již od nástupu mé dcerky do školy, tedy sedm let. Tehdy mi nabídli kandidaturu do školské rady, rodiče mě do ní zvolili a po roce jsem se stala předsedkyní. V době, kdy padala zásadní rozhodnutí o nové škole, došlo k výměně ve vedení školy. Byl vyhlášen konkurz na nového ředitele a z něj vyšel vítězně se svou koncepcí náš současný ředitel.
Neměl manažerské zkušenosti, ale měl vizi, nápady, odvahu a nadšení. Byl tady nový, začínal od nuly, navíc měl před sebou transformaci z malotřídní do velké školy. Já jsem na rozdíl od něj lépe znala zdejší prostředí, tak jsem mu nabídla pomoc svou i školské rady a on ji přijal. Díky tomu jsme se postupem času stali platným a důležitým mezičlánkem mezi ním a rodiči a mezi rodiči a zřizovatelem. Tlumočíme názory obou stran a zkoušíme zlepšit, když něco drhne a vázne.
