Praha - Před šedesáti lety v téměř dokonalém utajení se chystali komunisté k rozhodujícímu upevnění své moci. Pět let po únorovém převratu, dva měsíce po smrti Klementa Gottwalda, s blížícím se koncem května roku 1953 začalo v komunistickém Československu ubývat zboží v obchodech.
Speciál měnová reforma 1953
Vážení čtenáři,
Aktuálně.cz pro vás připravilo seriál článků, jimiž připomínáme událost, která před 60 lety zacloumala Československem a vůbec poprvé i komunistickým režimem u nás.
Seriál přinese vedle svědeckých výpovědí i nová odhalení.
1. díl seriálu: Tajná akce českých komunistů sebrala zboží z obchodů
2. díl: Znemožni se, řekli komunisté prezidentovi. Ten poslechl
3. díl: Reforma komunistů: Bohatí levněji, chudí chléb za 64 Kč
4. díl: K čemu sloužila komunistům reforma? Expert vysvětluje
5. díl: Dětská propaganda po česku: Timur vymazal Tarzana
Pokud jste byli svědky událostí kolem měnové reformy, máte příběh, který byste chtěli sdílet, napište na adresu [email protected]. Děkujeme.
Zemí běžela šeptanda o měnové reformě, ale ve skutečnosti se už gigantická směna peněz blížila do finále. Režim se na ni chystal od poloviny roku 1952 a s blížícím se koncem května zemi křižovaly tajné transporty s bednami nových peněz.
Byly vytištěny v Sovětském svazu a českoslovenští experti, kteří se na akci organizačně i ekonomicky připravovali, pracovali v izolaci v Maďarsku. Ze Sovětského svazu přijížděly vlaky s bednami nových bankovek, které přechodně mizely ve vojenských meziskladech. Vojáci, kteří to zajišťovali, však neměli o ničem ani ponětí.
"Šlo o utajované vojenské železniční transporty, které směřovaly od československo-sovětských hranic do devatenácti armádních skladů po celém Československu. Vojákům řekli, že jde o sovětské zbraně, s upozorněním, že o jejich přepravě nesmí v žádném případě hovořit. V třiapadesátém roce, kdy byl svět po konfliktu v Koreji na pokraji třetí světové války, celkem logické vysvětlení," říká historik Eduard Stehlík.
Čím víc se blížil den D, nadešel 31. květen, okruh zasvěcených narůstal. Všichni byli až do vyhlášení reformy internováni v cizině či ve svých kancelářích a přísně střeženi.
K peněžní reformě přivedly zemi vážné ekonomické potíže plynoucí z Moskvou naordinované orientace na těžký - a zvláště zbrojní - průmysl. Dělníci sice vydělávali značné peníze, ale neměli je za co utratit, protože lehký průmysl, který vyráběl spotřební zboží, byl utlumen. Obrovskou vnitřní zadluženost československé ekonomiky řešil tudíž režim směnou starých peněz za nové v poměru 50 : 1. Vázané vklady jako akcie či životní pojistky pak lidem vůbec nevyplatil.
Kup si ty boty
Jedním z lidí, kteří o plánu reformy věděli s předstihem, ale nebylo jim to nic platné, byl štábní kapitán Bedřich Diviš z pražské vojenské posádky.
Několik dnů před koncem května byl povolán, aby organizoval rozvoz beden s novými penězi do směnných středisek a také do bank a na pošty. Spolu s dalšími důstojníky však kvůli tomu až do spuštění akce trávil dny uzamčen v kasárnách, aby nic neprozradil.
"Zamkli nás do zasedačky, odpojili telefon. Jídlo nám nosili z kuchyně a dokonce i na záchod nás doprovázel strážný. Snad abychom si neodskočili k telefonu a neporadili příbuzným, aby honem něco ještě nakoupili. Strážný se od nás nehnul na krok," vzpomínal Bedřich Diviš po letech na nejtajnější akci své vojenské kariéry.
Jak trávil čas v zamčené místnosti, před očima se mu opakovala skutečná scénka, jak stojí s manželkou před výkladní skříní obchodu s obuví. Ženin pohled se neustále stáčel ke krásným střevíčkům, které ale byly drahé, a tak je Divišovi nekoupili. "Seděl jsem v té zatracené zasedačce a neustále si v duchu opakoval: kup si ty boty, kup si ty boty... Jako bych jí mohl na dálku telepaticky svou myšlenku vnuknout."
Když se nevrátili...
Divišova manželka, stejně jako partnerky dalších stejně "internovaných" důstojníků, to ale měla horší, připomíná historik Eduard Stehlík.
Psal se rok 1953, žaláře a pracovní lágry byly plné politických vězňů. Když se tehdy někdo i neočekávaně nevrátil z práce domů, bylo příbuzným jasné, že se nejspíš octl ve vězení. S jistotou hraničily tyto situace v případech, kdy z úřadu přišlo úsečné oznámení, že dotyčný byl pověřen zvláštními úkoly.
"Také rodina štábního kapitána Diviše se domnívala, že byl zatčen. Nikdo nic konkrétního neřekl... Doma se důstojník zčistajasna objevil, až když bylo po všem," líčí vypjatou atmosféru dnů kolem peněžní reformy historik Stehlík.
Bossové režimu skupovali šperky
Zatímco řadoví úředníci trpěli kvůli reformě minimálně v odloučení od svých rodin, přísné utajení našlo mezeru mezi pohlaváry.
Prozradil to v roce 1968 Antonín Novotný (po Gottwaldově smrti první tajemník ÚV KSČ a pozdější prezident), když vypovídal o peněžní reformě před rehabilitační komisí. Svěřil jí, že do všech detailů akce byli zasvěceni krom něj tři lidé - prezident Antonín Zápotocký, předseda vlády Viliam Široký a ministr financí Jaromír Dolanský.
Podívejte se na vyprávění historika Eduarda Stehlíka:
Dokument s návrhem reformy dali předsednictvu vlády a politbyru, odkud informace o chystané směně peněz přece jen nakonec unikly. Novotný to uvedl hlavně proto, že se mu prý nelíbilo chování některých funkcionářů komunistické strany, kteří začali ještě před spuštěním reformy o překot skupovat šperky, zlato a jiné cennosti.
Aparátčík, který uvěřil
Navzdory tomu zůstali v nižších patrech komunistického establishmentu soudruzi, k nimž se nic konkrétního o reformě nedoneslo. A v archivech najdeme tragikomický příběh jednoho z regionálních komunistických bossů v Plzni, který byl reformou natolik překvapen a frustrován, že se na stranické schůzi zhroutil.
"Ještě včera jsem, soudruzi, manželku přesvědčoval, aby nebláznila a nevěřila propagandě imperialistů či různých domácích štváčů," přinášejí archivy jeho vystoupení na schůzi těsně po reformě. "A že těch devadesát tisíc, co jsme měli na věno pro dceru, je u nás doma v kredenci v naprostém bezpečí. Teď jsou ale dobré leda tak k otopu a já se kvůli tomu bojím jít domů. Věřil jsem linii strany, jenomže žena by mě za to teď asi nejraději zabila," hořekoval partajník.
Pro jeho rodinný bankrot však neměli spolustraníci pochopení. Na místě mu udělili stranickou důtku za to, že nevěří a zpochybňuje linii komunistické strany. Marné bylo funkcionářovo ujišťování, že nutnost reformy chápe, s politikou komunistické strany se ztotožňuje a na věno dcery si svědomitou prací opět vydělá.
Jedinou náplastí pro podvedené nižší komunisty bylo to, že mohli nové peníze směnit ve výhodnějším poměru než ostatní obyvatelé Československa.
