Anna Aljeksjejevová žije v Praze třetím týdnem. Přijet sem bylo okamžité rozhodnutí, které dopředu neplánovala. Stejně jako miliony dalších lidí přišla 24. února, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu, zničehonic o bezpečné místo k žití, práci i všechno, na co byla do té doby zvyklá.
Doma v Mykolajivu na jihu Ukrajiny vyráběla marmelády na zakázku. Ráda vytvářela nové kombinace, třeba džem s příchutí kávy nebo meruňku s levandulí. A když se blížil nějaký svátek, jako třeba Vánoce nebo Velikonoce, chystala i speciální balíčky s ručně psaným věnováním. "Byl to takový mikrobyznys. Všechno jsem dělala sama, od výroby marmelády po marketing, focení, chystání a posílání zásilek," popisuje.
Marmelády nejdřív vyráběla jen pro rodinu. Jednoho dne jí ale kamarádka poradila, že by je měla zkusit prodávat, a z vášně se stala práce na plný úvazek. Své výrobky prodávala přes Instagram, který se na Ukrajině hodně využívá k menšímu obchodování, podobně jako v Česku Facebook.
"Nejdříve jsem měla jen několik objednávek, ale po revoluci v roce 2014 se lidé snažili více podporovat lokální produkty a já toho začala prodávat mnohem víc," vzpomíná. Odhaduje, že vyřídila zhruba tisíc objednávek za rok.
Vyráběla i marmelády s věnováním, při příležitosti různých svátků chystala vždy nové příchutě. "My Ukrajinci milujeme svátky, pořád něco slavíme. A lidé při té příležitosti chtějí obdarovávat. Takže když jsou svátky, mám strašně moc práce, mohla bych pracovat 24 hodin denně, ani nespím," vysvětluje Aljeksjejevová. V únoru chystala džemy na blížící se Mezinárodní den žen, který se připomíná 8. března.
Víš, že začala válka?
Jenže svět se přes noc změnil. "Vzbudila jsem se a chtěla začít pracovat, bylo to běžné ráno. Jenže mi najednou zavolala máma a zeptala se mě: Víš, že začala válka? Zkontrolovala jsem mobil a nemohla tomu uvěřit," vzpomíná.
Její sestra s přítelem se hned rozhodli opustit zemi a odjeli do Estonska. Anna, která bydlela v nájmu, chtěla nejdříve vyklidit byt a věci převézt ke své matce, která stejně jako ona bydlela v Mykolajivu a která se rozhodla v zemi zůstat.
"Když jsem pak s pomocí souseda stěhovala věci z bytu do auta, spustily se sirény. A najednou jsem slyšela bomby. Dávali jsme lednici do auta a za námi létaly bomby. Neviděla jsem je, ale nemohlo to být daleko," líčí. Rychle potom odjeli k domu její matky, který se celý třásl.
Aljeksjejevová pak strávila tři dny v úkrytu v suterénu domu. Nemohla spát, nejedla. A čekala na vhodný okamžik, až bude moct Mykolajiv opustit. "Z města vedou mosty přes řeku, které byly zvednuté, aby Rusové nemohli do města. Nemohla jsem tedy odjet a musela počkat, až se mosty sklopí," vypráví.
Mezitím oslovovala různé lidi, na Instagram napsala prosbu, aby jí někdo pomohl opustit Mykolajiv. Chtěla se dostat kamkoliv do bezpečí. Nakonec získala kontakt na Červený kříž, dobrovolníci ji naložili do auta a odvezli do Oděsy. Na cestu si vzala kočku a jeden kufr.
Z Oděsy jela do Lvova humanitárním vlakem plným lidí. Bylo v něm vedro, kočku polévala vodou, aby cestu přežila. Do Lvova dorazila brzy ráno a setkala se tam s přáteli. Dala si snídani, pár hodin se prospala a vrátila se na nástupiště, tentokrát nasedla na vlak do polské Přemyšle a odtamtud dojela do Prahy.
"Na cestě jsem byla celkem čtyři dny, moc jsem nejedla, nespala, bylo to náročné i proto, že jsem vezla kočku," popisuje. Nejdéle trvala jízda ze Lvova do Přemyšle, místo běžných dvou hodin zabrala celý den. "Díkybohu za dobrovolníky, kteří nám rozdávali vodu a jídlo," říká Aljeksjejevová.
"Čekám, kdy se probudím"
Dopředu neplánovala, že pojede zrovna do Prahy. Ještě když se chystala na odjezd z Ukrajiny, její sestra, která už tou dobou byla v Estonsku, hledala, kde by Anna mohla složit hlavu. Na sociálních sítích narazila na kontakt na ženu, která slibovala, že se s Annou sejde v Praze a pomůže jí v začátcích. Proto zamířila do české metropole. U ženy z Facebooku zůstala pár dní, pak se přesunula do bytu v Praze 5, kde může bydlet jeden měsíc zdarma.
Zatím nemá stálé bydlení ani práci, musí začít od nuly. Ráda by časem začala pracovat v kavárně nebo pekárně, teď prý ale bude ráda za jakoukoliv práci. Také se chce co nejdřív naučit česky. "Až si seženu práci a dlouhodobější bydlení, pak se uklidním. Pak zase třeba časem začnu myslet na marmelády," říká. Ty, co nachystala na Mezinárodní den žen, musela nechat v Mykolajivu. "Všechno tam zůstalo. Nechala jsem to mámě, může je sníst nebo je rozdat."
Čas teď tráví sháněním práce a obcházením úřadů, ale také neustále kontroluje, jaká je situace doma. "Nikdy nevíme, co se stane další den. Na Ukrajině zůstala moje máma i bratr s manželkou a dvěma dětmi. Mají to těžké i s prací, protože je tam všechno zavřené. Situace je složitá. V obchodech není mnoho jídla, lidé potřebují i léky. Když vypadne elektřina, lidé si nemohou ani nabít mobil. To se pak mohu zbláznit, když se s nimi nemohu spojit," popisuje.
Během řeči se několikrát zarazí, to když kolem proletí vrtulník nebo nedaleko začne křičet dítě. Pořád se prý bojí hlasitých zvuků. "Jsme tu a jsme moc vděčni za pomoc. Všichni se ale cítíme provinile, že jsme odešli a naši příbuzní zůstali na Ukrajině. Pro mě je teď každý den nová výzva. Žiju ze dne na den. Je to jako noční můra a já čekám, kdy se z ní probudím," dodává Anna Aljeksjejevová.
