reklama
 
 

StB shromažďovala informace o intimním životě disidentů. Číst by je měli jen vědci, říká Rychetský

13. 1. 2017
Spisy z dob obou totalit zůstanou přístupné. Ústavní soud ve středu rozhodl, že archivnický zákon neobsahuje protiústavní bod. Vše začalo před třemi lety, kdy chtěl Nejvyšší soud po tom Ústavním posoudit, zda je v pořádku, že pro zpřístupňování svazků vzniklých z činnosti StB neplatí ochrana osobních údajů. Soudci se shodli, že se zákon nezmění, pro částečné omezení přístupu k údajům jich ale bylo sedm, v čele s předsedou Pavlem Rychetským. Podle něj i část ústavních soudců podlehla pohledu, že jde v případu o střet práva na informace s právem na ochranu soukromí. "Zdůrazňuji, že celé patnáctičlenné plénum soudců se jednomyslně shodlo na tom, že toto ustanovení není protiústavní," říká.
Hlavní zprávy

Na ústavnosti posuzovaného bodu jste se všichni shodli, jak tedy vysvětlujete rozpor mezi soudci?

Rozpor, který vedl k disentnímu stanovisku sedmi soudců včetně mne, se týká výlučně odůvodnění našeho výroku. Většina osmi soudců, která nás přehlasovala, dospěla k závěru, že není-li toto ustanovení protiústavní, platí, že přístup a nahlížení do svazků Státní bezpečnosti je neomezený a na jejich obsah se žádná ochrana citlivých osobních údajů neuplatní, protože právo na informace musí mít s ohledem na potřebu "poznání naší minulosti" přednost před právem pronásledovaných osob na ochranu jejich lidské důstojnosti cti. Podotýkám, že právo na ochranu osobních údajů je součástí práva na ochranu lidské důstojnosti, které je zakotveno v mezinárodních dokumentech o lidských právech, které mají podle naší Ústavy aplikační přednost před vnitrostátním právem.

Jakou roli hrál v projednávání ještě zákon o zpřístupnění svazků StB?

Ten mimo jiné upravuje ochranu osobních údajů při zpřístupňování těchto svazků. Platil před přijetím archivního zákona a platí dosud. Skupina sedmi disentujících soudců (těch, kteří zastali odlišné stanovisko, včetně Rychetského – pozn. red.) tedy primárně vycházela z toho, že výjimka z ochrany osobních údajů obsažená v archivním zákoně není protiústavní, když ochrana podle zákona o zpřístupnění svazků StB je dostatečná. Přitom ta nebyla Nejvyšším soudem napadena, a nemohla tedy být ani předmětem našeho přezkumu.

Dělali jste si rešerši, jak je to s přístupností údajů represivních složek v ostatních posttotalitních zemích, jako je třeba Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Maďarsko či Španělsko. Co z ní vyplývá?

Nikde nahlížení do archivů z dob totality bez ochrany osobních údajů není možné. Buď je podmíněno předchozím souhlasem dotčených osob, nebo je povinnost správce archivu před zpřístupněním citlivé osobní údaje znečitelnit. Případně je přístup k dokumentům vyhrazen jen vybraným osobám, které předem doloží oprávněný zájem na zpřístupnění anebo jde o profesionální historiky. Podle našeho zákona o zpřístupnění svazků pořízených bývalou StB má právo nahlížet do nich každý občan starší 18 let.

Proč má podle vás v tomto případě přednost právo na ochranu soukromí před právem na informace?

Netvrdím, že právo na ochranu soukromí má vždy přednost, ale v případě zločinným způsobem vyfabrikovaných a difamujících údajů o sledovaných osobách či odposleších ze soukromých bytů rozhodně nemohu se zpřístupněním těchto údajů, které si nedovolila ani samotná StB, souhlasit. Máte představu o tom, jaké údaje StB na sledované osoby shromažďovala, nebo dokonce vytvářela a do svazků ukládala? Nikoli doklady o své zločinné činnosti, ale difamující informace o intimním sexuálním životě sledovaných "nepřátel režimu", o jejich zdravotním stavu, rodinných záležitostech včetně vnitřních hádek či sporů, o jejich náboženském přesvědčení, osobních poměrech, sexuální orientaci, majetkových nebo jiných potížích.

Varujete před tím, že hrozí zneužívání osobních a citlivých informací, které se objevují ve spisech. Existují nějaké podklady, z nichž to vychází? Tedy došlo k něčemu podobnému dříve?

Pokud se nemýlím, tak na podzim minulého roku deník Blesk uveřejňoval údaje o sexuálních stycích sportovkyně Bosákové či Waldemara Matušky, a dokonce uvedl, že je čerpal z archivu svazků.

V nálezu zmiňujete, že dostupnost informací ze svazků StB je popřením práva dotyčných lidí na informační sebeurčení. Můžete to objasnit?

Právo na informační sebeurčení je zakotveno v mezinárodních paktech a konvencích o lidských právech a svobodách a stručně řečeno limituje, kdy, v jakém rozsahu a za jakých podmínek může stát shromažďovat údaje o svých občanech a jak je povinen s nimi nakládat, přičemž prakticky vše je podmíněno souhlasem či rozhodnutím dotčené osoby.

Do jaké míry ovlivnily rozhodování vaše politické postoje a politické postoje ostatních soudců?

Celý proces rozhodování této kauzy jsem vnímal jako problém interpretace ústavních kautel (podmínek – pozn. red.). Nechce se mi věřit, že by většina osmi soudců, která nás přehlasovala, fandila estébákům a jejich činnosti a preferovala je před lidskou důstojností lidí, kteří měli odvahu se zločinnému režimu postavit.

A jak se do rozhodování promítla vaše osobní zkušenost, kdy byli někteří lidé z vašeho okolí v minulosti napojeni na StB?

Nepochybně jsem proti všem svým kolegyním a kolegům na soudě měl výhodu, že jsem byl celou řadu let sledován Státní bezpečností stejně jako řada mých přátel z disentu.

Co říkáte na argumenty historiků a archivářů, že kdyby prošlo opačné stanovisko, ztížilo by jim to zásadně práci, v některých případech by ji to dokonce paralyzovalo?

V průběhu projednávání opakovaně zněly hlasy, že anonymizace údajů ve spisech by byla drahá a v Ústavu pro studium totalitních režimů na to nemají dost pracovníků. Ale i chudší státy uvolnily finanční prostředky na dodržování lidských práv a svobod. Nehledě na to, že jak jsem již dříve naznačil, není anonymizace jediný model dodržování ochrany citlivých údajů. Stačilo by otevřený přístup ke svazkům StB umožnit pouze v rámci vědeckého výzkumu.

Vědci argumentují, že s údaji pracují citlivě a nejde ani tak o ně, jako o popsání metod minulého režimu. Co na to říkáte?

Většina mých kolegů se však ve svém nálezu přihlásila k naprosto neomezenému přístupu kohokoli i k těm nejcitlivějším osobním údajům o pronásledovaných osobách a alibisticky zaujala stanovisko, že seznámit se s nimi může každý, jenom by to neměl dál šířit.

A jak reagujete na argument, že poté, co byly archivy plně otevřené víc než deset let, nemá smysl je nyní omezovat, protože by se materiály, které už jsou "venku", stejně šířily jinými cestami?

Podle po celou dobu platné právní úpravy nesměly nikdy být archivní svazky bývalé StB "plně otevřené", jak ve své otázce tvrdíte. Od počátku až dosud platí zákon o zpřístupnění svazků StB, ve kterém je ustanovení o ochraně osobních údajů. To, že ÚSTR zákon nedodržoval, bylo jeho riziko, a z našeho disentu zjistíte, že nejméně jednou byl odsouzen a musel zaplatit pokutu – a to dokonce šlo o nezákonné zpřístupnění údajů o nějakém příslušníkovi StB.

Nezastáváte příliš pozitivní postoj ani k samotné existenci Ústavu pro studium totalitních režimů, pod nějž Archiv bezpečnostních složek spadá. Jak se tedy máme podle vás důstojně vyrovnat s minulostí?

Skutečně vědecké bádání náleží nezávislým vědeckým akademickým pracovištím, nikoli instituci vytvářené politickým tělesem a hlasováním politiků. Skutečně nezávislé a vědecké zkoumání historie nemá být za žádné situace svěřeno momentální politické většině.

Jak informovat o předlistopadové éře českých dějin? Je antikomunismus nedemokratický? A zajímají českou společnost takové otázky? Debata člena Rady ÚSTR Michala Uhla a Mikuláše Kroupy z Post Bellum. | Video: DVTV |  15:50

autor: Adéla Skoupá

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama