Putinova propaganda

S invazí na Ukrajinu většina Rusů souhlasí, alespoň podle tamních médií, která ji vykreslují jako nutný krok. Proč je propaganda tak úspěšná?

Vladimir Putin se médiím věnuje od chvíle, kdy se stal v roce 2000 poprvé prezidentem. Postupně podřídil státní kontrole hlavní kanály, především televize, internet teprve začínal. Právě tažení proti médiím charakterizuje první etapu jeho vlády, kdy ještě nedocházelo k masovým represím. Do té doby patřila média oligarchům, jako byli Vladimir Gusinskij a Boris Berezovskij. Proti nim režim vyrazil, jejich kanály převzal a na televizích od té doby nešetří.

Propagandu dělá chytře. Na rozdíl od té sovětské ji nestaví na jediné správné ideologii, vytváří naopak dojem, že žádná pravda není. Propaganda všechno zpochybňuje. Nenutí stát lidi v jednom šiku, soustředí se na znevažování odlišných názorů a Západ karikuje.

Foto: Jakub Plíhal

Marek Příhoda (46)

Rusista, historik a vysokoškolský pedagog je zástupcem ředitele Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 2011 až 2017 ústav vedl. Zároveň je na fakultě ředitelem Akademického centra Borise Němcova pro výzkum Ruska.

Specializuje se na dějiny a písemnictví východní a jihovýchodní Evropy, zvláště na období středověku a raného novověku. Je odborníkem na vývoj ruské mentality a její kořeny v Moskevské Rusi.

Narodil se ve Vlašimi, vystudoval politologii, rusistiku a historii na Filozofické fakultě UK.

To je klíč, na který slyší obyčejní Rusové?

Při cestách do Ruska jsem téměř nenarazil na to, že by někdo z místních vyprávěl, jak rád tam žije. Převažovaly stížnosti. Na druhé straně ale Rusové vidí Západ, kde jsou sice vyšší platy a životní úroveň, zároveň ale podle nich hluboké vnitřní problémy, rozklad za vnějším pozlátkem. Rusko není ideální, ale je to náš svět, kde jsme si jisti. Když začínala pandemie koronaviru, jeden z vrchních propagandistů Dmitrij Kiseljov říkal, že proti Evropě tonoucí v nákaze je Rusko bezpečný přístav. To je klíčový termín. Západ má problémy, ale my jsme bezpečný přístav.

Propaganda jde ale ještě dál. Na Západě, v Evropě, se rozmáhá rusofobie, nemají nás rádi, tvrdí. Mají nás za barbary. To jsem v Rusku slyšel mnohokrát. Zdůrazňují se a zveličují domnělé věci. Hlavně obraz nepřátelského Západu.

Opravdu se současná situace zásadně liší od sovětské ideologie a vlády prezidenta Borise Jelcina v 90. letech?

Přirovnal bych to k pozdnímu komunistickému režimu v Československu. Spousta lidí mu už nevěřila, nepřijímala proto propagandu ani ideologii. Tady je to chytřejší, není tu ideologie, místo ní nastoupilo zpochybňování. V základech našeho evropského myšlení je, že ke svobodě je potřeba kvalitní společenská diskuse. Státem kontrolované kanály jdou proti tomu.

Za Borise Jelcina, v médiích kontrolovaných oligarchy, se také nedalo mluvit o úplné otevřenosti, protože oligarchové sledovali své cíle. Nebyli ale jedna parta, jejich zájmy se křížily a z toho plynula možnost diskuse. S Putinem to padlo.

Do parlamentních a prezidentských voleb v letech 2011 a 2012 se mnoho vzdělanějších a mladších lidí přesunulo od televize k internetu. Proto teď vidíme úder proti online médiím, které režim původně podcenil. Mají velký vliv, i když třeba nejsou úplně opoziční.

Imperiální světonázor

Často se mluví o tom, že Rusko není stát, ale impérium. Co to pro jeho mentalitu znamená?

V užším slova smyslu se za impérium označují dva typy státních útvarů. V prvním vládne imperátor, klasický model je starověká římská říše. Ve druhém mateřská země připojuje kulturně, historicky i etnicky odlišná teritoria. Příkladem je francouzská a britská říše, mateřská země s koloniemi na jiných kontinentech. Rusko bylo impériem v prvním významu od roku 1721 do roku 1917, od Petra Velikého do pádu carského režimu.

Když mluvíme o Rusku a Sovětském svazu jako o impériu, narážíme především na silnou moc v centru ovládající prostor složený z odlišných zemí. Na expanzivní a agresivní politiku. Na to, že je Rusko nebezpečné pro své sousedy. Navíc tu nejsou jasné hranice mateřské země, na rozdíl od Velké Británie a Francie.

Regiony, které Moskva během expanze připojila, především Sibiř, jsou dnes klíčovými zdroji surovin. Připustit jejich odtržení je v ruské představě nemožné i kvůli obavě z dominové reakce. Kde se to zastaví, když není jasné, kde je náš národní prostor?

Imperiální ruský světonázor tedy vzniká až v 18. století? Nejde o dědictví středověku?

Středověká Moskevská Rus se od ruského impéria zásadně liší. Politické myšlení v ní nevytvořilo ideu o národním státu jako v západní Evropě. Postavené bylo na identitě náboženské, šlo o pravoslaví, o pravou víru. O uspořádání světských věcí se moc nepřemýšlelo.

Po Petrovi Velikém se ale zformovala nová idea. Už nešlo o jednotu víry, ale o impérium složené z různých národů, náboženství a kultur. Myšlení pozdní Moskevské Rusi mělo problém s přijetím území, která nemají nic společného s pravoslavím. Když jsme spojeni jednou vírou, jak můžeme například integrovat území bývalých tatarských chanátů, muslimskou Kazaň a Astrachaň?

Co se tedy v roce 1721 změnilo?

Vítězstvím tehdy skončila dvě dekády trvající válka se Švédskem. Přirovnal bych to k Římu a jeho vítězství nad Kartágem. Rusko poráží jednu z nejsilnějších evropských zemí, soupeře, který z jeho pohledu brání dalšímu rozvoji. Tehdejší tvůrce státní ideje Feofan Prokopovič - mimochodem, původem Ukrajinec - chápe vítězství jako potvrzení petrovských reforem, jako počátek nové etapy.

Formuluje se teze, že Rusko potřebuje silnou panovnickou moc. Kvůli tomu, jak různorodé má obyvatelstvo a jaké má sousedy. Připomíná se, že pokaždé, když začalo experimentovat s jinými formami moci, s aristokracií nebo s demokracií, dopadlo to vnitřním chaosem a útokem ze zahraničí. To je představa mnoha lidí i dnes - Rusko potřebuje silnou centrální moc, zosobněnou prezidentem Putinem.

Mají pravdu ti, kdo mluví o předurčení Ruska k imperiálnímu samoděržaví?

Nesouhlasím s tím, že se v dávné historii rozhodlo o předurčení a teď jsme otroci tehdejšího dějinného momentu. Často se zmiňuje středověká idea Moskvy jako třetího Říma. Když ale jdeme k pramenům, vidíme, že tato myšlenka má jen málo společného s politickou ideou. Je to idea očekávání konce světa ve středověkém kontextu.

Je to podobné jako s českým husitstvím. To se také později označovalo za sociální hnutí a třídní boj - s opomenutím dobového kontextu. Moskva jako třetí Řím je myšlenka duchovní mise, nikoli impéria. Klíčový text, který ji poprvé formuluje, optimismus nevyvolává. Není tam nic o tom, že Rusko má být veliké a vládnout světu. To je až pozdější interpretace.

Role tatarské nadvlády

Nakolik se na dnešním Rusku podepsala středověká tatarská nadvláda?

Když sleduji ukrajinské zpravodajství, vidím, jak přirovnává Rusko k tatarské hordě, aby ho dehonestovalo. Jenže tatarská nadvláda v Rusku začala ve 13. století a skončila v roce 1480, což je doba Jagellonců v Čechách. Co dnes víme o Jagelloncích v Čechách? Jak ovlivňují naše dnešní myšlení?

Je to podobné, jako bychom na některé státy nahlíželi skrz to, že byly součástí Osmanské říše. Maďarsko do konce 17. století, Bulharsko získalo autonomii až koncem 19. století. Nadvláda Osmanů tam trvala 500 let. Ta země ale prodělala vývoj, stejně jako Rusko. Nevím, proč se v případě Ruska s takovou oblibou sahá ke kořenům v dávné minulosti.

Ano, mělo to následky, ale ruská kultura navázala na předchozí kyjevskou dobu a hlásila se k Evropě skrze křesťanství. Moskevská Rus sáhla do Evropy, přišla s ideou, že ruští panovníci jsou potomky římských císařů. Kdyby na ruskou společnost tolik zapůsobila tatarská nadvláda, neměla by kulturu v té podobě, jakou známe. Nic asijského v ní není.

Nezačíná ale právě v tatarské době pocit ohrožení, který Rusové mají?

Ano, ale postupně se mění. Jde o myšlenku zvláštní mise Ruska, které se okolní svět protiví. V případě Moskevské Rusi to byla představa carství, které hájí pravou víru a je v neustálé konfrontaci s jejími nepřáteli. V případě Sovětského svazu budování komunistické společnosti, která má nepřátele v kapitalistických zemích.

Dnešní situaci bych přirovnal k obklíčené pevnosti. Už tu není velká idea, kterou Rusko nese celému světu. Obrana pravé víry i komunistická idea takový rozměr měly. Jak vypadá státní znak Sovětského svazu? V centru je zeměkoule, symbol bez hranic, nad ní srp a kladivo, tedy globální mise. Dnešní propaganda pracuje s obavami a předsudky. Rusko vede elita, jejíž pohled je dědictvím studené války, s představou o konfrontaci velkých hráčů.

Jde tedy o dědictví sovětské doby?

Ani to se nedá říct. Z ruského pohledu je to tak, že máme nepřátele, proti kterým je potřeba se bránit. Táhne se to celá staletí. Zároveň je tu představa o rozděleném světě dvou soupeřících táborů. A je tu i dědictví 90. let, kdy měli Rusové představu, že Západu jde o ruské suroviny a zdroje. Představa, že nás Západ chce zabrat a zničit.

Obrana útočnými válkami

A tak se Rusko brání. Třeba pomocí útočných válek, jako nyní na Ukrajině.

V Rusku se pravidelně a v různých podobách objevuje teze, že se celá historie vlastní zahraniční politiky dá vykládat jako obrana před nepřáteli. Jenže, pokud jsme se jen bránili, jak je možné, že se na mapě objevilo největší impérium světa? Války, které Rusko zahájilo, bere jako preventivní obranu svých zájmů. Stejně jako dnes, kdy útok není útokem, ale speciální vojenskou operací, která znamená obranu.

Příhoda: Rusko chce být globálním hráčem, ale už jím není. Rusové mají strach ze změn

Vypíchl bych dva symboly minulosti. Za prvé smutu, hlubokou krizi, období zmatků a samozvanců z počátku 17. století. Dnes se její konec slaví jako státní svátek 4. listopadu, Den národní jednoty. Připomíná události z roku 1612, kdy Rusové vyhnali z Moskvy polské okupanty. Je to symbol vítězství celé země v boji proti nepřátelům. Těžko ale říct, kolik Rusů by správně odpovědělo, co se vlastně 4. listopadu stalo.

Druhý symbol je Velká vlastenecká válka, jak Rusové označují druhou světovou válku. Je vítězstvím nad agresorem a je tam i ta mise - spasení světa. Když bylo v roce 2005 kulaté výročí jejího konce, na tribuně v Moskvě stáli společně s Putinem světoví státníci. Putin řekl, že nemáme dělit vítězství na naše a vaše, že je společné. Dnes se ale účast západních států pomíjí. Den vítězství je pro Rusko integrující prvek.

Za druhé světové války se Rusko nacistickému Německu bránilo, jenže na Ukrajinu teď útočí.

Putinův režim byl schopný přesvědčit veřejnost, že Ukrajina plánovala napadnout Rusko. Pokud bychom nezakročili, budou bombardovat naše města. Chystali proti nám chemické a biologické zbraně. Představitelé Ruska přitom nejsou konzistentní v tom, proč válka začala. Jednou je to obrana Donbasu, odplata za údajný ukrajinský teror. Nebo je to obrana ruských zájmů, toho, aby Rusko bylo silné.

V takovém případě už protivníkem není Ukrajina, ale Západ.

Protivníkem jsou Spojené státy. Kdybychom se podívali do hlavy prezidenta Putina, což je velká výzva, uvidíme, že chápe svět v kontextu tří mocenských center - Číny, Spojených států a Ruska. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry je dnes Rusko globální velmocí a nakolik je možné, aby se k této roli vrátilo. Ale takhle uvažuje Putin.

Na Ukrajině vidí ruku Washingtonu, která chce oslabit Rusko. Nevidí tam přirozené procesy a přání ukrajinského národa, který ani za národ nepovažuje. Vidí pikle Američanů. Stejným způsobem nahlíží i na západní Evropu. Vidí v ní satelity podřízené Spojeným státům.