Městečko Roztoky se rozkládá severně od Prahy, z jedné strany ho omývá voda Vltavy, z druhé přiléhá k romantickému údolí Únětického potoka se starými mlýny a divoce rozeklanými skalisky. Odtud i název centrální ulice - Tiché údolí -, která se vine zdejší pověstnou vilovou čtvrtí.
Rezidenční letovisko vzniklo dříve než Dobřichovice či Černošice, které jsme si představili v minulých dílech tohoto seriálu. Stavebníky byli pražští obchodníci, právníci, továrníci či univerzitní profesoři. Nedávno byl pod omítkou jednoho z domů objeven "ztracený" výtvor jednoho z nejslavnějších tuzemských architektů. Středočeské muzeum v Roztokách o historických stavbách vytvořilo průvodce.
Hned první vila na trase je spojena s nositelem velmi slavného jména v oblasti stavitelství a architektury (na mapě: 1). Pozdně funkcionalistický rodinný dům na adrese Tiché údolí č. 108 totiž do prudkého svahu situoval absolvent pražské techniky a syn uznávaného architekta Josefa Gočára (1880-1945) Jiří (1913-1979). Dům, který tento poválečný šéf ateliéru Stavoprojekt navrhl, byl postaven v roce 1938 na místě starší letní vilky.
V sousedství je poněkud zvláštní stavení, které zaujme na první pohled svým netradičním vzhledem (na mapě: 2). Jako bychom byli někde na Dálném východě. Původní dům si v roce 1925 nechal přestavět spisovatel a japanolog Joe Hloucha. Vila č. 81, nazývaná Malá Sakura, i drobné stavby v zahradě nesou typické znaky japonské architektury - například projmuté střechy či dřevěné štíty s motivy draků a ornamenty rostlin. Za přestavbou stojí architekt Antonín Landa. Původně byl dům mnohem zdobnější.
Hlouchova vila inspirovala jejího nového majitele, podnikatele Josefa Jirouška, aby na sousední parcele pod č. 376 nechal v roce 1928 místním stavitelem Františkem Illichem vybudovat mohutný "japonský" hotel a luxusní restauraci Sakura (na mapě: 3). Bylo to terno, mezi návštěvníky byl podnik nesmírně populární.
Slavnou éru ukončil až příchod německých okupantů, v domě byl zřízen penzionát pro dívky z prominentních německých rodin, na sklonku války pak ubytovna pro Hitlerjugend. Později zde vznikla nemocnice. V 70. letech minulého století se dům dočkal necitlivé přestavby. Z původní orientální zdobnosti nezůstalo skoro nic.
Vlevo od někdejšího hotelu stojí ve stínu vzrostlých jehličnanů zajímavá klasicizující vila č. 192 s prvky geometrické secese (na mapě: 4). "Původní letní vilu postavenou po roce 1871 nechal roku 1913 přestavět architektem Maxem Spielmannem (1881-1970) Julius Sonnenschein, obchodník s chmelem a plodinami, sladem, ječmenem a smolou. Vila nese jméno Alice po manželce majitele," praví průvodce muzea.
Kniha: Pražské vilové čtvrti
Dvanáct vycházek po čtvrtích v Praze vyšlo knižně v nakladatelství Čas.
Německy hovořící židovský architekt Spielmann je podepsán například pod projektem bankovního domu na Novém Městě v Praze - takzvaného Petschkova paláce - či návrhem vily Friedricha Petschka v pražské Bubenči, která dnes slouží jako ruské velvyslanectví.
Dále ve svahu, ukrytá za stromy, je vila č. 79, původním jménem Mia, zřejmě nejstarší letní nájemní vila v Tichém údolí (na mapě: 5). Postavena byla již před rokem 1850.
"Stylově byla ovlivněna neorománským tvaroslovím. Majitelé pocházeli z vrstev významných pražských obchodníků a továrníků, např. Josef Schubert, obchodník se zbožím materiálním a kořením, ovocem jižním, lahůdkami a vínem, nebo Carl Werfel, jednatel obchodu s moukou a firmy Keramo-Elfenitfabrik," připomíná průvodce. Ve vile roku 1857 pobýval po návratu ze švédského Göteborgu hudební skladatel Bedřich Smetana. Od počátku 20. let 20. století vilu vlastnil statkář Karel Vocílka, který ji přejmenoval podle své manželky - Laura.
Infotabule v Roztokách líčí osud sousedního malebného domku č. 60 (na mapě: 6) s prosklenou verandou: "Původně viniční grunt dal přestavět po roce 1888 stavitelem Ferdinandem Víškem do alpského stylu císařský rada Josef Gottwald, prokurista firmy Ignatz Gottwald, obchod s vlněným a bavlněným zbožím, dřevěným a železným nábytkem. Fasáda je členěná štukovou bosáží a rustikou, zachovalé jsou dřevěné podstřešní kříže."
V rozlehlé zahradě hned vedle roste statný třicetimetrový buk. A výše ve svahu stojí dvojice pozoruhodných vil, za jejichž vznikem stojí majitelé továrního skladu Kosmonoských kartounů Theresia a Sigmund Haurowitzovi. Vilu vpravo č. 110 (na mapě: 7), švýcarského typu s dřevěnou verandou, vyprojektoval roku 1882 František Pavíkovský. Čerstvě opravenou neorenesanční vilu vlevo č. 125 (na mapě: 8), postavenou o patnáct let později, navrhl pro rodinu Haurowitzových Josef Blecha (1841-1900), autor novoklasicistního evangelického kostela v Kladně či Nymburce.
Naproti přes ulici stojí letní vila č. 119 z 90. let 19. století, která byla v roce 1924 upravena ve stylu umírněného klasicismu. Podle muzea v Roztokách ji od roku 1897 do 1942 vlastnila manželka obchodníka Anna Menzelová (na mapě: 9).
Objevený Jan Kotěra…
Zahrada zhruba o 150 metrů dále, ležící opět po pravé straně silnice, skrývá mimořádně zajímavý příběh. Ještě před několika lety tu s č. 16 stál tuctový vesnický domek se sedlovou střechou (na mapě: 10). Manželé, kteří stavení v Tichém údolí před časem koupili, získali původní projektovou dokumentaci. A koukali. Náhodný objev překvapil nejen je, ale i odborníky. Třeba i historika architektury Zdeňka Lukeše, který vše před časem popsal na portálu Lidovky.cz.
Nákresy totiž odhalily, že jde o dosud neznámé rané dílo slovutného architekta a významného pedagoga Jana Kotěry (1871-1923), který je označován za zakladatele české moderní architektury.
"Původní návrhy letního domu z roku 1902, zjevně nakreslené Kotěrou, byly provedeny v secesních formách. Šlo vlastně o radikální přestavbu menšího objektu. Stavebníky byli bankéř Lev Peterka a jeho manželka Františka. V seznamu Kotěrových prací je však návrh stále veden jako neprovedený. Jak se ovšem nyní ukázalo, není tomu tak," popsal Lukeš.
Původní Kotěrův dům byl v meziválečném období dramaticky přestavěn v konstruktivistickém stylu a opět ve druhé polovině 20. století. Zachovaly se jen některé prvky, například schodiště včetně zábradlí nebo vstupní dveře. Ovšem noví majitelé se rozhodli vrátit jedinečné stavbě s plochou střechou - jednou z prvních v Čechách - původně zamýšlený vzhled. V Roztokách u Prahy tak stojí další vzácný dokument Kotěrovy jedinečnosti. Takový, který známe z pražské Bubenče, Strašnic nebo Černošic.
Za křižovatkou s Únětickou ulicí je po levé straně nájemní letní vila č. 8 s vyřezávaným dřevěným štítem a otevřenými balkony, kterou kolem roku 1909 pravděpodobně postavil Josef Fiedler (na mapě: 11).
V pozadí, blíže potoku, si pozdně secesní vilu č. 7 (na mapě: 12) roku 1909 vystavěl pražský advokát Alfréd Daniel Hamburger. Autorem byl opět Josef Fiedler. Jak upozorňuje průvodce Středočeského muzea, později vilu se zelenou fasádou obýval právník Adolf Procházka, předseda Právní rady čs. exilové vlády v Londýně a poválečný ministr zdravotnictví, a jeho manželka Helena Koželuhová, která byla neteří bratří Čapků.
Po pravé straně ulice Tiché údolí zaujme opravený klasicizující domek č. 15 s šarlatovou omítkou, postavený roku 1898 v alpském stylu (na mapě: 13). Stavebníkem byl Sigmund Böhm, architektem Bohumil Štěrba (1854-1910), autor kostela sv. Petra a Pavla v Semilech, kostela sv. Václava v Pečkách či urbanistického plánu takzvaného nového Karlína v Praze. Za povšimnutí stojí i "mozaikové" skulptury v zahradě, například bájné Medúsy.
Na sousedním pozemku č. 12 "si dal v roce 1876 postavit klasicizující nájemní dům s několika byty Václav Fingerhut. O čtyři roky později provedl menší stavební úpravy další majitel, Siegfried Böhm, bratr Sigmunda, obchodník se zbožím střižným a bílým prádlem," upozorňuje průvodce (na mapě: 14).
Naproti přes ulici si roku 1905 původně neorenesanční letní vilu č. 145 vybudoval stavitel Antonín Gabriel (na mapě: 15). O několik málo desítek metrů dál, vpravo, přestavěl dvacet let před koncem 19. století domek č. 100 obchodník Moritz Nachod (na mapě: 16). Podle návrhu stavitele Antonína Kubra vznikla dvě boční křídla s místnostmi k pronajímání a společný salon. V roce 1910 koupil vilku advokát Eduard Friedmann, který si v patře zřídil "slunečné lázně" s prosklenou podlahou do koupelen.
Naproti je příjezdová cesta k místnímu "zámečku", který je situován bokem k ulici (Tiché údolí č. 10 / na mapě: 17). Původně to byl mlýn, který podle materiálů Středočeského muzea v Roztokách koupil v roce 1878 Markus Türk, obchodník se zbožím rukodělným a kartouny, a přestavěl ho na velkoryse řešený letohrádek v neorenesančním stylu, který je inspirovaný architekturou Andrey Palladia, italského pozdně renesančního architekta a teoretika.
"Türk zde zřídil veřejné lázně pro návštěvníky a obyvatele letoviska, které pravděpodobně zanikly se změnou majitele na konci 19. století. Vila však svým průčelím dodnes lázeňskou architekturu připomíná. Na počátku 20. století prošla úpravami, při kterých byly přistavěny i věže k zahradní frontě. Výstavnost domu ocenili i Marie a Mořic Lobkowiczovi, pobývající zde ve 20. letech 20. století," doplňuje dokument. K areálu přiléhá bývalá kaple.
O kousek zpět, před Böhmovým domem se sochou Medúsy, ústí krátká ulice s názvem Svojsíkovy sady. A na její konec navazuje cesta vedoucí podél břehu Únětického potoka. Za cihlovou zdí, o něco dále po proudu, stojí letní vila č. 166 s geometricky pojatou fasádou, kterou podle průvodce vybudoval roku 1911 již zmiňovaný stavitel Josef Fiedler (na mapě: 18). Vila patřící rodině Hamburgerových byla postavena jako poslední z jejích čtyř v Tichém údolí. O sedm let později dům zakoupil velkoobchodník Viktor Glauber. Žila zde i rodina spisovatele a publicisty zavražděného nacisty Oskara Singera.
Na úrovni nedalekého lesoparku překonáme potok a vstoupíme do ulice Bělina. Prvním domem je zmodernizovaná klasicizující vila č. 65 se třinácti pokoji a vyhřívaným bazénem. Vlevo, ve třetí zahradě v pořadí, stojí letní sídlo v alpském stylu s dekorativním vyřezávaným štítem, navržené roku 1877 stavitelem Josefem Veverou pro Annu Husovou (Bělina č. 105 / na mapě: 19).
V domě bylo více nájemních bytů. "Od roku 1903 byla vlastníkem rodina Davida Trollera, obchodníka se zbožím kožišnickým v Praze. Jeho vnučka Mia Münzerová Le Comte, která emigrovala do Ameriky, zveřejnila vzpomínky na Roztoky v knize Stále sním o Praze," upozorňují obecní webové stránky.
Sousední "zelená" vila Běla, vystavěná v roce 1894 v eklektickém stylu magistrátním úředníkem Josefem Mladějovským, nese jméno po jeho druhé manželce. To se promítlo i do názvu celé ulice - Bělina (č. 116 / na mapě: 20). Naproti pod lesem je jedna z roztockých novorenesančních vil pražského stavitele Františka Pavíkovského. Vročení na průčelí stavby č. 103 odkazuje na rok 1877 (na mapě: 21).
Z trojúhelníkové křižovatky vybíhá Riegrova ulice, první dům vlevo s č. 112 si v roce 1890 pořídil uzenář Alois Malý (na mapě: 22). Za projektem vily inspirované klasicismem - a v podobě dřevěné verandy i alpským stylem - stojí pražský stavitel František Tichna. "Od roku 1913 až do roku 1941 byl dům v držení rodiny Friedmannovy. Max Friedmann obchodoval s kávou a jeho žena Hermína byla společnicí firmy Alois Pelz, Káva Pelz-Platýz," doplňuje průvodce zdejšího muzea.
V sousední zahradě stojí vila č. 97, navržená v klasicistním a alpském stylu v roce 1874 Antonínem Rosenbergem (1833-1907) pro Franze Menčika (na mapě: 23). "Roku 1890 byla vila přestavěna v pozdním novorenesančním stylu pro nového majitele Sigmunda Schlesingera, zástupce společnosti Kotva a předsedu Pražské burzovní komory v Praze. Nová podoba domu nese stopy italské inspirace, konkrétně je patrný vliv toskánské vily s asymetricky připojenou vyhlídkovou věží," píše se v materiálech obce.
O parcelu dál je dům č. 98 od stejného autora, ve stejném stylu a stejného data vzniku. Antonín Rosenberg, vrchní stavební rada ve státní službě v Čechách, si ho pořídil pro vlastní rodinu (na mapě: 24).
A stejný architektonický výraz má i další stavba č. 99, kterou vyprojektoval opět autor několika novorenesančních školních budov v Praze Antonín Rosenberg (na mapě: 25). "Prvním majitelem vily byl pražský obchodník Leopold Kraus. Od něj nemovitost v roce 1903 koupili manželé Albín a Libuše Bráfovi. Albín Bráf patřil mezi nejvýznamnější osobnosti politického, hospodářského a společenského života konce 19. století. V roce 1888 se oženil s Libuší Riegrovou, dcerou Františka Ladislava Riegra," popisuje web Slavnevily.cz.
Dokument muzea upřesňuje, že Albín Bráf byl děkanem Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, poslancem Českého zemského sněmu a v letech 1911-1912 ministrem orby.
Na letní vily v zahradách zde za zatáčkou Riegrovy ulice navazuje mlýn na Únětickém potoce, který roku 1861 zakoupil jako letní sídlo František August Brauner, právník, poslanec Říšské rady a Sněmu Království českého, a jeho žena Augusta. V roce 1883 byl přestavěn na nájemní vilu (Riegrova č. 5/ na mapě: 26). V současnosti jej užívá Středočeské muzeum.
Z rodiny Braunerů pochází známá malířka Zdenka Braunerová nebo její bratr - chemik Bohuslav. Zdeňka si v roce 1904 na pozemku nechala postavit ateliér podle vlastního návrhu (č. 532 / na mapě: 27).
Seriál "vycházek" Aktuálně.cz (2. série)
- Černošice: boháči objevili venkov díky železnici. Z Prahy přinesli eleganci
- Dobřichovice: letní sídla u řeky, vily generálů i místo děsivé rodinné tragédie
- Zlín, jih: ředitelé továren Baťa s elitními vilami, dělníci v amerických koloniích
- Zlín, sever: ředitelskou vilu tu dědil Havel, cestovatel Hanzelka na své nešetřil
- Brno, Masarykova čtvrť: slavný funkcionalismus, vily, jež zaujaly New York
- Brno, Žabovřesky: strohé vily, pohádková chaloupka, dům diktátora Castra
- Roztoky: Tiché údolí a skvost ukrytý pod omítkou. Vily zde měl i Hamburger
- Jablonec, východ: bohaté továrníky uhranula německá "květinová" secese
- Jablonec, centrum: německá tradice a záhadný nápis z poštovní známky
- Sušice: jednoho stavitele vil zabili nacisti, druhého týrali komunisti
