Co se člověku musí honit v hlavě, aby spáchal několikanásobnou vraždu?
Činy takzvaných osamělých vlků jsou z pohledu drtivé většiny normálních lidí sotva pochopitelné. Ve forenzní psychologii je vysvětlujeme přeladěním osobnosti, při kterém padne tabu zabíjet. U pachatele dojde k absolutnímu bankrotu svědomí.
U osobně motivovaných masových vražd tomu předchází takzvaná sociální smrt, tedy situace, kdy pachatel masakru už nežije jako sociální bytost. Má pocit, že v tomto světě nemá žádné místo, protože není nikdo, kdo by se o něj doopravdy zajímal.
Takže je pro něj život prázdný a nedává mu smysl…
Mentálně vypadne ze všech sociálních kontaktů. A protože je mu vlastní život lhostejný, jsou mu lhostejné i životy jiných lidí. Nic k nim necítí, protože nemá rád ani sám sebe. Dostává se do stadia, kdy je připraven z tohoto světa odejít, ale tak, aby se na něj nezapomnělo. Takže chce udělat něco velkého.
Ludmila Čírtková
Spolupracuje na objasňování a vyšetřování závažných trestných činů. Působila na Policejní akademii v Praze jako vedoucí katedry a prorektorka.
Narodila se v Plzni, vystudovala gymnázium Jana Keplera v Praze a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vydala několik knih, poslední se jmenuje Právní psychologie v aktuálních tématech. Ve svém volnu pracuje v Bílém kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů.
Proto se říká, že se nemá sdílet fotka vraha, protože je to přesně to, co by chtěl?
Psychologicky jde skutečně často o fantazie vlastní grandiozity, které vedou i k představám o posmrtné slávě. Dalo by se říct, že vlastní vnitřní prázdnotu a potíže se rozhodne řešit extrémní agresí, tedy zabíjením nevinných obětí.
Může se něco takového začít vyvíjet už v dětství? Nebo je reálné, že to prostě člověku přepne ze dne na den?
U osobně motivovaných masových vražd předchází tragickému konci delší proces. Rozhodně nejde o impulzivní čin, tedy prudkou, rychlou reakci na nějaký vražedný impulz. To je patrné i na tom, že pachatelé svůj čin plánují a pak i připravují. Typicky si vybírají místo a čas, shromažďují zbraně, často se i procvičují ve střelbě. Ze zpětné analýzy těchto případů víme, že asi v 80 procentech dochází k takzvanému prosakování, kdy pachatelé naznačují často velmi vágně své úmysly například na sociálních sítích.
A pokud jde o dětství, to má vliv na každého z nás. Dává nám do života pocit bezpečí, že se cítíme dobře mezi lidmi, ale také různé zranitelnosti či přecitlivělosti. Nezpracovaná traumata z dětství představují určitý rizikový faktor, abychom obstáli a byli jako dospělí se svým životem spokojení. Ve vztahu k masovým vrahům zatím existují různé teorie, jak zlo přichází na svět. V praxi ale vidíme, že každý případ je individuální a je za ním konkrétní životní příběh. V něm se sejde více nepříznivých okolností.
Z čeho se může vytvořit taková nenávist?
Je to možná paradoxní, ale osobně motivovaní pachatelé mívají často pocit, že se jim děje či děla nějaká křivda, že je nikdo nechápe. Vlastně se cítí obětí lhostejného světa. Tak tomu bylo například u pachatele střelby v restauraci v Uherském Brodu. (V únoru 2015 ve 12:30 hodin v tamní restauraci Družba třiašedesátiletý muž zastřelil osm osob a jednu těžce zranil. Po necelých dvou hodinách od činu spáchal při následném policejním zásahu sebevraždu - pozn. red.) Sami se vylučují ze sociálních kontaktů a viní za to ostatní. Takové pocity nasedají na nějak vychýlenou osobnost.
A je třeba v něčem typické, jak o takovém člověku pak mluví okolí?
Ostatní mluví třeba o tom, že dotyčný je divný, samotář, straní se ostatních, působí depresivně anebo se naopak považuje za něco více, za mimořádného jedince, který si zaslouží více respektu a těžce nese, že se tak neděje. V té či oné míře je ve hře takzvaný maligní narcismus. K tomu patří už i nepřátelské ladění, vztahovačnost a také asociální anebo agresivní projevy.
K nenávisti a pocitům prázdnoty může vést také opakovaná a komplexní traumatizace, která doslova přenastaví mozkové spoje, a tudíž i osobnost. A do třetice se setkáváme s pachateli, kteří skutečně trpí závažnou duševní poruchou. Jejich mozek funguje jinak, zjednodušeně řečeno mají například bludy. Ti jsou ovšem v menšině.
Je pro vrahy typická spíše introvertní povaha?
Takové myšlenkové zkratky bych se obávala. Rozhodně nelze říct, že málomluvní introverti jsou prototypem potenciálně nebezpečných jedinců. Introverze a s ní související projevy jako třeba řidší kontakty a málomluvnost patří do normálního spektra lidské či osobnostní rozmanitosti.
Musí být člověk inteligentní, aby něco takového spáchal?
Inteligence nefunguje ve vzduchoprázdnu. Při psychologickém rozboru jde o posouzení celé osobnosti pachatele, jde o další vlastnosti, kterými je inteligence obalena a které určují, k čemu a jak bude využita.
Co může z hlediska psychologie předcházet konečnému rozhodnutí zabíjet nevinné lidi? Protože je rozdíl mezi tím chtít něco udělat a skutečně to udělat…
Jde o proces klíčení, který prochází určitými fázemi. Na počátku bývá stadium, které se označuje jako ztráta sociální tváře či pocit odcizení sobě a také lidem a společnosti. Tady začíná lhostejnost k sobě a vlastnímu životu a tím také konec respektu a začátek necitlivosti k životu ostatních.
To se překlápí do stadia plánu a přípravy činu, tedy svým způsobem pomsty za třeba právě nezahojená traumata. Zlo dává budoucímu pachateli zvrácený smysl, chce tím na sebe upozornit.
Co může člověk prožívat uvnitř sebe, pokud se připravuje na takovou akci? Cítí strach, nebo se na to těší?
Možná nic z toho, co uvádíte. Strach i těšení se jsou pocity, které patří do normálního prožívání. To už u pachatele rozhodnutého k masakru sotva můžeme předpokládat. Jeho psychika už funguje v jiném módu, možná jako odlidštěný stroj, robot řízený jediným programem.
Dokázala byste to vysvětlit na příkladu?
Masový vrah Ernst Wagner v roce 1913 nejdříve vyvraždil rodinu a pak spáchal "amokový" zločin ve vesnici, kde začínal jako mladý učitel. Zapálil večer ve tmě stodoly a do lidí hasících požár začal střílet. Ve svém deníku krátce před činem napsal, že bude hodný ke svým čtyřem dětem a manželce, koupí jim věci, po kterých toužily.
Doslova napsal: "Myslím, že člověk musí umět počítat, a když mají být zabity, tak jim musím leccos prominout. Chci k nim být milý, dokud se jejich život neuzavře. Nechci se oslabit výčitkami svědomí, až přede mnou budou ležet mrtví."
Střelec z filozofické fakulty nejprve zabil v Klánovickém lese jednoho muže a dítě, o týden později svého otce a až pak šel na fakultu. Je možné, že první dvě vraždy byly tréninkem? A proč by vraždil dvouměsíční dítě?
Bez ověřených poznatků k činu lze pouze spekulovat. U této kategorie zločinů lze sotva mluvit o tom, že něco je běžné a něco výjimečné. Víc může napovědět psychologická pitva, tedy zpětný psychologický rozbor faktů, které policie k případu zjistila.
Dalo se tomu nějak předejít? Pokud byl mentálně nemocný, může být problémem, že to takoví lidé dokážou dobře skrývat?
Předcházet osobně motivovaným masovým vraždám je jako hledat jehlu v kupce sena. Forenzní psychologie vychází z pozice, že sice existují určité varovné signály, ale v době před činem bývají velmi slabé a nejsou vidět z jednoho místa, kde by se daly propojit a vyhodnotit.
Tím může být co?
Takové varovné signály jsou spojeny zejména s fází přípravy činu a patří k nim například pořizování zbraní. V ideálním případě by se měly tyto signály propojit s vyhodnocením přítomnosti či nepřítomnosti rizikových faktorů v osobnosti daného jedince. Prosakování zlých myšlenek se může projevit v hovorech o smrti, o ukončení vlastního života nebo o agresi vůči jiným. Psychické nápadnosti mohou vnímat především lidé v nejbližším okolí, tedy především rodina. Pak jde o to včas hledat informace a odbornou pomoc. Jenže ani to nemusí zafungovat.
