První výsadky úkol v protektorátu nesplnily, končily tragicky. Anthropoid je výjimkou

Jan Gazdík Jan Gazdík, Jindřich Marek, VHÚ
18. 5. 2022 13:23
Vlast opouštěli v roce 1939. Poměry doma byly v době jejich návratu dramaticky jiné: lidé měli větší strach, gestapo bylo zkušenější a tím také nebezpečnější, okupační úřady svědomitější. Parašutisté byli sice vycvičeni, nepočítali ale s drsnou realitou protektorátu. Z první vlny výsadků tak většina padla v boji či byla popravena. K výročí akce Anthropoid připomínáme osudy dalších výsadkářů.

Říjen 1941. Spojení českého odboje s Londýnem je po rozsáhlých zátazích a represích gestapa přerušeno. Jakkoliv měli do té doby domácí odbojáři k dispozici několik radiostanic. Do protektorátu Čechy a Morava je proto vyslán první parašutista - svobodník František Pavelka (operace Percentage) s vysílačkou a náhradními krystaly. Jde o první pokus československého exilového odboje pomoci tomu domácímu. Jenomže parašutista Pavelka byl Londýnem vyslán takzvaně "naslepo", čili bez spolehlivých kontaktů a adres. Odboj byl navíc v té době stále silněji drcen gestapem.

Operace Anthropoid - cílem je Heydrich.
Operace Anthropoid - cílem je Heydrich. | Foto: VHÚ

Při zátahu gestapáků v pražských Jinonicích jeden z nejschopnějších radistů odboje Jindřich Klečka spáchal sebevraždu. V síti gestapa skončil nakonec i Pavelka. Mezi Londýnem a českým odbojem se tak rozhostilo komunikační ticho.

S paraskupinou Anthropoid, jejímž cílem byla likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, bylo proto 29. prosince 1941 vysazeno do okupované vlasti dalších pět parašutistů. Byli součástí skupin Silver A a Silver B, které byly vybaveny vysílačkami, pomocí nichž měli vyslaní vojáci obnovit přerušené spojení. Radiostanici Libuše ze Silver A se to na Pardubicku několik měsíců opravdu dařilo. Parašutisté skupiny Silver B naopak o vysílačku s krycím jménem Božena při seskoku přišli.

Tragédie výsadků naslepo

Na jaře 1942 bylo zjevné, že český protinacistický odboj je v silné defenzivě a je naprosto nezbytné ho posílit - materiálně i personálně. V protektorátu proto byly vysazovány další paraskupiny, z nichž některé se zaměřily na zpravodajství a udržení radiokontaktu s Londýnem, jiné byly pověřeny sabotážními akcemi. Útoky přitom měly být natolik výrazné, aby si jich všimli i v zahraničí.

Například výsadkáři ze skupiny Out Distance byli vybaveni radiomajákem, s nímž měli navádět spojenecké letouny při náletu na plzeňskou Škodovku - jednu z největších zbrojovek nacistické říše. Další skupiny pak měly kontejnery s výbušninami, s nimiž měly zaútočit na kolínskou rafinerii, plynárnu v pražské Michli či vsetínskou zbrojovku.

Problém byl ovšem opět v tom, že všechny tyto skupiny šly do akce - stejně jako František Pavelka - naslepo. I kvůli tehdejší úrovni letecké navigace navíc byly leckdy vysazeny i desítky kilometrů od plánovaných míst. Například Anthropoid, tedy Jan Kubiš a Josef Gabčík, měl seskočit v Ejpovicích u Plzně, nakonec se ale v půl třetí ráno ocitl v Nehvizdech severovýchodně od Prahy. Muži přežili jen díky mimořádnému nasazení a schopnosti improvizace v pro ně zcela neznámém terénu.

V protektorátu na výsadkáře zpravidla nikdo nečekal, na místě výsadku nebyla žádná odbojová skupina tak, jak to bývalo u polských odbojářů z organizace Armia Krajowa, kteří po "radiodohodě" s Londýnem přejímali a ukrývali sabotážní materiál a pomáhali parašutistům do úkrytu.

I proto se po seskoku gestapo většinou zmocnilo kontejnerů s výzbrojí i trhavinami. Čeští či slovenští parašutisté sice měli adresy lidí, na něž se měli obrátit, avšak dotyční vůbec netušili - jakkoliv se většinou jednalo o vlastence -, že je bude z odboje někdo kontaktovat. Často tedy vojáky odmítli v obavě, že jde o provokatéry gestapa. I proto celá vlna výsadků z let 1941 až 1942 skončila tragicky. A represe ještě zesílily po úspěšném atentátu Josefa Gabčíka s Janem Kubišem na "kata Čechů" Reinharda Heydricha.

Parašutistům šlo o život každou vteřinu

Více než drsné a někdy i bezvýchodné poměry, v nichž se parašutisté ocitali, líčí například věrohodně filmové psychologické drama Skok do tmy režiséra Vladislava Delonga, inspirované osudy parašutisty Rudolfa Vetišky. Výsadkáři se tedy bez nadsázky vraceli do mnohem složitějších poměrů, než kdyby se nalézali v bojových liniích. Po jejich vysazení jim šlo o život každou vteřinu. Mnohé situace ve snaze přežít v ilegalitě nemohli přitom ani ovlivnit.

O to více vyniká počínání Josefa Gabčíka s Janem Kubišem, kteří se skvěle zorientovali a i s velkým štěstím navázali kontakt s domácím odbojem.

Osudy paravýsadků

Podrobněji o konkrétních ztrátách třinácti paraskupin vyslaných do Němci zřízeného Protektorátu Čechy a Morava z jara roku 1942 v analýze Vojenského historického ústavu zde.

Když bychom to shrnuli: vždy záleželo na talentu, odvaze a schopnosti parašutistů improvizovat, ale klíčovou roli hrálo i štěstí, jakého se dočkal právě Anthropoid. I stejně dobře vycvičení výsadkáři skončili tragicky, zkrátka od počátku štěstí neměli. Tím spíše vyniká odvaha československých vojáků ve Velké Británii hlásit se do podobných operací dobrovolně. Ze 101 čs. parašutistů vyslaných do okupované vlasti se konce války dožila jen padesátka.

Nemenší respekt pak zasluhují lidé, kteří parašutistům, nehledě na hrozbu drakonických trestů, pomáhali. V případě spolupracovníků Anthropoidu či například mnohem pozdějšího výsadku Carbon se jejich počty násobily. Šlo o stovky a stovky vlastenců. Mnohé z nich nacisté zavraždili.

Následuje pět vybraných příběhů parašutistů, kteří i přes obrovskou snahu a hrdinství neuspěli. Rovněž na ně bychom - v roce 80. výročí úspěšného útoku na Heydricha - neměli zapomínat.

Libor Zapletal, paraskupina BIVOUAC.
Libor Zapletal, paraskupina BIVOUAC. | Foto: Archiv Pavla Zapletala

Libor Zapletal měl jen zpropadenou smůlu (operace Bivouac)

Mladého parašutistu i jeho kolegu ze skupiny Františka Pospíšila udal již krátce po seskoku (v noci z 27. na 28. dubna 1942 u Křivoklátu) jejich známý Jan Chvátal. Pospíšilovi se podařilo z obklíčení prostřílet, Zapletala zatklo gestapo. Rozhodl se s ním hrát svou hru: souhlasil naoko s nabídkou spolupráce, jakmile ho ale gestapo pustilo, oznámil i dalším lidem, jak se dostal na svobodu.

S několika mladými lidmi se později pokusil utéci do Švýcarska a pak i do Velké Británie. Znovu byl dopaden a zcela náhodou identifikován. V září 1944 byl proto zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Gestapo jako pomstu zatklo oba jeho rodiče a bratry, kteří pak zahynuli v Osvětimi.

"Neprovedl nic nečestného. Jen hrál s gestapem svou hru a skoro mu i vyšla. Měl jen zpropadenou a velmi nahodilou smůlu. Stejně jako jeho kolega ze skupiny František Pospíšil, jehož po zradě parašutisty a konfidenta Karla Čurdy dopadlo gestapo až po roce, když se mezitím zapojil do odboje. V roce 1944 byl v Terezíně bez soudu zastřelen. Ještě předtím odmítl nabídku gestapa ke spolupráci," popsal historik Jindřich Marek.

Za pomoc výsadkáři Františku Pospíšilovi byli pak 19. dubna 1944 sťati v Praze na Pankráci tito vlastenci: mlynář Bohumil David, řeznický pomocník Oldřich Potůček, zemědělský dělník Rudolf Padělek (všichni z Dalešic), zednický pomocník František Hejkal z Rešic, rolník Karel Denemarek z Dolních Vilémovic, rodiče Antonín a Marie Denemarkovi zemřeli koncem války v koncentračních táborech. Jejich další syn Alois Denemarek přežil, svoje úspory pak věnoval na rekonstrukci muzea Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích.

V Mauthasenu byl v září 1942 bez soudu oběšen i třetí ze skupiny Bivouac Jindřich Čoupek. Za pomoc výsadku byli popraveni i čtyři Čoupkovi příbuzní. Úkol skupiny, aby společně se skupinou Bioscop prováděla sabotáže v továrnách a na vybraných tratích na Moravě, tak zůstal nesplněn.

 

Právě se děje

Další zprávy