Jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví z listopadu 1989?
17. listopadu jsem byla v Praze, kde jsem tehdy studovala. Večer přišli domů bratranec a sestřenice z Národní třídy, oba pomlácení, otřeseně mi vyprávěli, jak to tam vypadalo. Druhý den jsem odjížděla z Prahy do Třebíče, pohled shora z magistrály na Václavské náměstí plné lidí. V tu chvíli mi došlo, že lidi snesou hodně, ale mlátit děti si nenechají. To byl asi ten nejsilnější moment. Pak už jen čirá euforie, nadšení, očekávání "světlých zítřků". Nevěděli jsme, co bude, ale věděli jsme, že to bude lepší. To, že si to "lepší" budeme muset udělat sami a jak moc to bude těžké, na to jsem tehdy vůbec nemyslela.
Jak hodnotíte uplynulých třicet let svobody? Jako úspěch, neúspěch, remízu…
Jednoznačně jako úspěch. Žijeme ve státě, kde platí pravidla, ústavně zaručená základní práva, rovnost před zákonem. Žijeme v zemi, kde máme zaručenou svobodu projevu a svobodné volby. Jsme silní hospodářsky, máme tržní ekonomiku a solidní sociální systém. Dostali jsme se do dvou elitních klubů: Evropské unie a NATO, což nás činí ekonomicky silnějšími a bezpečnými.
Jistě, za každou z vyjmenovaných "vymožeností" lze přidat nějaké "ale". Pravidla, která mohou leckoho zatěžovat a jeví se jako nesmyslná šikana. Zaručená práva, která, jsou-li zneužívána a nejsou-li doprovázena uznáním povinností, působí nerovnováhu a nespravedlnost. Svoboda, která, není-li vyvážena odpovědností, může vést k nestabilitě a rozvratu. Chudoba a exekuce, které trápí část našich občanů. To jsou věci, které volají po řešení a nápravě. Ale při tom napravování musíme chránit a držet základní principy, které jsem vyjmenovala pod kapitolou "úspěch".
Jsou dnes hesla sametové revoluce - svoboda, demokracie, pravda a láska - vyprázdněná? Nebo jsme se změnili my?
Bohužel osud hesel bývá neradostný, pokud nepečujeme o jejich obsah. Pokud si jej společně ve veřejné debatě, v médiích a samozřejmě i v politice neaktualizujeme, pokud se o něm nedohadujeme. Moc o tom při své práci přemýšlím. Pojmy svoboda a demokracie najdeme skoro ve všech veřejných projevech politiků, fungují jako zaklínadla nebo povinná výbava.
Sama se přistihuji, jak snadno a často je používám, aniž bych vysvětlila, co tím v daném kontextu myslím. A pak čtu a slyším příběhy lidí, kteří za "to, co jsme si zvykli nevysvětlovat", položili život. Hesla se možná vyprázdnila i kvůli (nebezpečné) iluzi, že "máme splněno". Nemáme. A nikdy mít nebudeme. Ani u nás, ani jinde v Evropě, ani třeba ve Spojených státech. Chránit svobodu a demokracii je trvalá klopotná práce.
Co by měli podle vás Češi dělat, aby nepřišli o hodnoty listopadu 1989?
My starší bychom měli zavzpomínat, proč jsme tehdy "zvonili klíčema". A mladí? Z těch mám dobrý pocit, vyrostli ve svobodné zemi a věřím tomu, že o tu svobodu nebudou chtít přijít. Ale měli by ve škole slyšet něco o "parametrech nesvobody", a to ne z doby Chammurapiho nebo Marie Terezie, ale z nedávné minulosti. Často se mě západoevropská nebo americká média ptají, jestli je střední a východní Evropa srovnaná s principy svobody, demokracie a právního státu, jestli už po těch třiceti letech dozrála.
Vlastně mě ty otázky docela dráždí, protože i Západ má dost vlastních potíží. I zde je část společnosti nespokojena se stavem věcí, volá po vládě silné ruky, nedůvěřuje institucím a demokraticky zvoleným politikům. Snažím se těm novinářům vysvětlit, že jsme v roce 1989 nechtěli změnu systému kvůli hezkým autům a "západnímu" zboží, ale proto, že jsme měli dost hrbení hřbetů, lhaní, špiclování, oblbující propagandy a pokryteckého systému, kde si byli všichni rovni, ale někteří rovnější. A že ten silný motiv žít ve svobodě a demokracii dodnes přetrval a funguje.
Zde naleznete všechny odpovědi z velké ankety online deníku Aktuálně.cz k 30. výročí listopadu 1989.
