Pošlete nám své deníky, žádají historici. Dějiny nejsou jen války a politici, říkají

Veronika Matúšová
28. 7. 2021 19:00
Život každého člověka píše dějiny. Historikové z Akademie věd proto od července vyzývají lidi, aby jim zasílali zaznamenané vzpomínky, deníky, fotografie či výstřižky z novin, díky kterým budou moci lépe zkoumat každodennost lidí, kteří žili své životy na pozadí velkých dějinných událostí. Historik Vojtěch Kessler v rozhovoru říká, že jednou z toho může vzniknout řada zajímavých knih.
Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz

Databáze dějin všedního dne nabízí stovky příběhů. Je nějaký, který vás něčím mimořádně zaujal? 

Vzpomínky jednoho úředníka, účetního firmy. Za války v práci ve firmě pokračoval. Působil na vysokém postu, byť to nebyl nacista, naopak. Po roce 1945 se podnik zestátnil, a protože měl zkušenosti, stát ho určil jako národního správce. Z pohledu dnešního historika by se dal označit za typického představitele režimu, během války za přívržence nacismu. Když jsem ale jeho příběh četl, pochopil jsem, že nebyl součástí režimu. Vlastně jenom žil svůj život. Dělal to, co ho bavilo, a snažil se to dělat dobře. 

Mám pocit, že právě takový případ je typický, ale dnešní historie lidi škatulkuje. Tenhle byl disident, tenhle byl normalizátor. Ve chvíli, kdy lidské příběhy čtete, zjistíte, že lidé se do škatulek nevejdou. Tento člověk, který proplul všemi úskalími dějin z učebnic, je pro mě zajímavou ukázkou toho, že lidé prostě žijí a dějiny plují kolem nich. 

I naše současnost se jednou změní v historii a někdo ji možná bude hodnotit z úplně jiného úhlu. Co může historikům přinést zkoumání všednosti?

Když se dnes ptám svých studentů, kterým je mezi patnácti a dvaceti lety, co ze současnosti by se podle nich mohlo dostat do učebnic, je velice zajímavé sledovat reakce. Nejmenují věci, které by se daly očekávat - války, míry, smlouvy, nástupy prezidentů. Mluví o věcech v uvozovkách všedních. 

Myslím, že právě databáze dějin všedního dne by historikům mohla sloužit k tomu, aby si uvědomili, co je v dějinách skutečně zapamatováníhodné a co si z nich lidé odnáší. Ruku na srdce, kdo je dnes schopný sledovat kolem se míhající zahraniční politiku? A ta za sto let bude v učebnicích. Nás se ale třeba vůbec nedotkla. To, co se nás týká, je například kultura, spotřeba nebo i móda.

Příspěvky v databázi obsahují spousty témat, od zkušeností z armády po vzpomínky na tradice nebo to, co se jedlo a pilo. Můžeme díky vzpomínkám na obyčejné věci získat ucelenější obraz historie?

Když si otevřete učebnici dějepisu, máte pocit, že za posledních 2000 let žili jenom generálové, králové, prezidenti a byly jenom války nebo míry a kromě toho se nic jiného nedělo.

Anebo že za poslední tisíce let nežily žádné ženy. To zdůrazňuju proto, že právě ženy vytvořily více než dvě třetiny textů, které v databázi máme. Proč zrovna ženy mají potřebu se nějak přihlásit a říct, že tohle byl jejich život a takhle to viděly? Možná proto, že mají pocit, že ve velkém příběhu dějin chybí. Nebo čím to je? Možná se muži neradi svěřují papíru nebo komukoliv, těžko říct. Budeme to ještě zkoumat. 

Databáze dějin všedního dne

Databáze dějin všedního dne navazuje na utlumený projekt z 90. let. Obsahuje několik stovek příspěvků - sepsané paměti, deníky, rodinné kroniky, fotografie a jinak zpracované osobní vzpomínky. Jejím cílem je přiblížit každodennost a životy těch, kteří prožívali běžné věci ve velkých dějinách. Databáze je dostupná online, vyhledávat v ní lze podle jmen, geografických údajů nebo klíčových slov. Kdokoliv do ní může svými vzpomínkami přispět. Připojit se mohou i mladší lidé.  

Co dalšího vede lidi k tomu, aby do databáze poslali své vzpomínky? 

Důvody jsou samozřejmě různé. Nejčastěji chtějí lidé sdílet to, co by s nimi jinak zmizelo. Autorům textů je většinou 65 a víc let. Kolikrát cítím, že z některých textů vychází takový zvláštní dojem, že ani jejich děti nebo vnoučata je vlastně neposlouchají. A oni mají pocit, že jejich život byl zajímavý. My jim nabízíme prostředek k tomu, aby se mohli svěřit.

Mohla by tedy podle vás existence takové databáze posílit vztah mezi generacemi, vytvořit mezi lidmi prostor pro sdílení? 

Ano, myslím si, že takhle to funguje. Spousta autorů je překvapená, že já i moji stážisti jsme vesměs mladí lidé. Pro ně je velice osvěžující, že můžou někomu své životní zkušenosti sdělit, předat je dál. 

Mají Češi o svou, klidně i osobní a rodinnou historii zájem?

Myslím, že zájem se zvětšuje teprve posledních deset dvacet let. Podle mě to má dva důvody. Jeden vychází přímo z historické vědy. I vědci si začali všímat každodennosti. A na druhé straně mám pocit, že dnešní člověk, zejména ten starší, zažívá informační chaos. Kolem něho se to strašně míhá, informace přichází ze všech stran. Najednou si připadá nezakotvený, jako by v tom všem plul. To, že něco napíše nebo se svěří, může fungovat jako kotva, která ho v nějakém bodě udrží.

Potřeba zaznamenávat a sdílet svůj život tedy podle vás souvisí s informační zahlceností?

Ano, všichni třeba vnímáme různé dezinformace. Ve chvíli, kdy se od nás autoři dozvědí, že ani my jako historici nejsme schopni říct, co je pravda a co ne, že nám hodně záleží na jejich pohledu, že ten je pro nás mnohem nosnější než stavění pravdy, které se stejně jako vědci nedobereme, tak se osvobodí, rozmluví, rozepíšou. Nechci říct, že si začnou sebe víc vážit, ale ve chvíli, kdy vědí, že i jejich pohled, názor či prožitek nás zajímá, tak zpozorní a jsou vděční.

My všichni konzumujeme příběhy, které nám sdělují masmédia, televize nebo učebnice. Člověk, který je vnímá najednou, může zjistit, že do toho příběhu nezapadá. Naši prarodiče se dívají na Pelíšky a cítí, že tam vlastně nikde nejsou. Jejich prožitek je úplně jiný, nezapadá do schémat.

V databázi je mnoho zápisků z deníků. Bylo dříve běžné psát si deník?

Myslím, že ano. Pro lidi fungoval jako záchytný bod, dneska nám ho suplují všudypřítomné informace. Podívám se do telefonu, vidím fotku, datum a vím, že jsem byl na dovolené. A tak je to se vším. Podívám se do e-mailu a můžu rekonstruovat, co jsem dělal. To jsou berličky, které lidé dřív neměli. Mám pocit, že se papíru svěřovali mnohem více než dneska. Kdo z nás si dnes píše deník? Nepočítám blogy, protože to je podle mě úplně jiný žánr.

A myslíte si, že dřív mezi generacemi existovala i větší ochota si naslouchat?

Nad tím hodně přemýšlím. Myslím, že dnes to mezi generacemi funguje tak, že spíš ti mladší působí na starší. Vnuk ukazuje dědovi, co to je e-mail a Facebook, spíš než že by děda vyprávěl vnukovi, co dělal v roce 1968. Ale to je můj subjektivní názor, nemáme to nijak ověřené. Mám ale pocit, že komunikace je spíš jednosměrná a souvisí to s tlakem na tu budoucnost a modernost. 

Neustále jste v kontaktu s tím, co bylo. Díváte se na současnost očima historika? Odhadujete, jaká událost se zapíše do dějin a co zapadne?

Takhle to nehodnotím. Naučil jsem se, že takové predikce nefungují. Samozřejmě že o něčem, co se děje globálně, se bude za 50 let mluvit. Příkladem může být koronavirus, tedy za předpokladu, že po něm nebude dalších deset jiných, větších pandemií.

Když se ptám studentů, co jim říká 11. září, tak nevědí. Měl jsem pocit, že když se to stalo, šlo o globální prožitek. Nevědí, i když to je jejich včerejšek. Od té doby si říkám, jestli má smysl řešit nějaké uzlové body v dějinách nebo nějaká velká témata do budoucna.

Kdybych měl tu moc, vrátil bych se třeba o sto let zpět a ptal se lidí na ulici na něco podobného. Možná by byli podobně skeptičtí. Řekli by, že to, co prožívají, se nebude za 100 let reflektovat, a byli by překvapení, že třeba o první válce se učíme. Těžko říct. 

Nyní se mnoho věcí odehrává v on-line prostoru. Bude jednou díky tomu pro historiky snazší zkoumat dějiny?

Z dnešního pohledu to bude těžší. Nevím ale, jak budou historici pracovat za 50 let. Například na přelomu 19. a 20. století nám v archivech téměř ze dne na den mizí velice krátké dopisy, které si dřív lidé psali - typicky šlo o domlouvání schůzek. Přemýšleli jsme, čím to je, přitom je to jednoduché. Zavedl se telefon a lidé už si nemuseli psát. 

Dnes máme e-maily, které po čase nikdo neregistruje. To se dotýká i úrovně vlády a nemyslím smlouvy nebo zákony, ale to, co vede k jejich vzniku. Dnes se vše projednává elektronicky a to se neuchovává. Budeme znát zákony, ale nebudeme vědět, jak se o nich vyjednávalo. Tohle dnes tedy vidím skepticky, jsem ale na druhou stranu přesvědčený, že se lidstvo a historici s ním přizpůsobí a za 50 let tenhle v našich očích chaos dokážou zpracovat nějakými metodami a technikou, kterou dneska ještě nejsme schopní registrovat. 

Příspěvky v databázi jsou psané rukou nebo na stroji, všechno jste převáděli do elektronické podoby. Myslíte, že digitalizace je cestou k záchraně historických materiálů?

Určitě, digitalizace je dnes alfou a omegou humanitních věd, kdo na to nepřistoupí, tak bude mít za pár let problémy. Myslím, že budoucnost archivů a knihoven je přechod do digitálního světa. 

Mgr. Vojtěch Kessler, PhD.

Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako vědecký pracovník působí v Historickém ústavu Akademie věd. Mimo jiné se zaměřuje na vojenské a sociální dějiny druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století a vývoj historické paměti. Je spoluautorem publikace Tváře války: Velká válka 1914-1918 očima českých účastníků, která vyšla minulý rok. V roce 2020 získal Prémii Otto Wichterleho určenou mladým pracovníkům Akademie věd.

Vojtěch Kessler
Vojtěch Kessler | Foto: Archiv Vojtěcha Kesslera

Tím, že člověk do databáze přispěje, sdílí kousek svého soukromí. Stalo se, že by někdo chtěl vzít svůj text zpět a nakonec ho nezveřejnit?

Stalo se to jednou, asi před dvěma lety, když jsme připravovali naši pilotní knihu vzpomínek. Byly to paměti z první světové války, oslovovali jsme potomky jejich autorů. Jedni z nich si vyžádali, že chtějí některé pasáže vyškrtat. Vyšli jsme jim vstříc, protože šlo o skutečně hodně intimní texty z oblasti tělesných potřeb a sexuality. 

Databáze je veřejná, podívat se do ní může každý. Komu by se příspěvky z ní mohly nejvíce hodit?

Studentům, badatelům i běžným čtenářům. Dokážu si představit, že laik otevře databázi, protože si prostě rád počte, získá emocionální prožitek. Možná najde něco, co mu bude připomínat život jeho rodičů a prarodičů. Pak jsou studenti, kteří osobní texty rádi využívají, když píšou různé závěrečné práce. A pak tu je ta akademická rovina. Odborníci si vyberou třeba padesát textů a vytvoří komparaci. Těšíme se na to, že vzniknou texty, které jsou v západním dějepisectví běžné, třeba dějiny konzumu, pocitů, strachu, chuti, lásky, věcí, které zdánlivě nejsou součástí dějepisu, ale jsou součástí našich životů. 

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy