Doba mezi začátkem a koncem sovětské okupace je stále málo popsaná, říká historik

Jan Gazdík Jan Gazdík
27. 6. 2021 11:36
Srpnová okupace 1968 byla málo vídanou nespravedlností. Potupa. Šlo o zradu, jakou historie nepamatuje. Historika Prokopa Tomka ale přesto dnes více zajímá doba "mezi". Doba mlčení, rezignace, deziluze a snad i smíření se s pobytem okupantů a soužití s nimi mezi léty 1968 a 1991. "Je to stále málo popsané téma," říká v rozhovoru k 30. výročí odchodu sovětských vojsk z Československa.
Liberec 21. srpna 1968. Tank č. 314 opouští místo havárie na náměstí Bojovníků za mír (dnes nám. Edvarda Beneše). V sutinách zříceného podloubí zahynuli Miroslav Čížek s Vincencem Březinou.
Liberec 21. srpna 1968. Tank č. 314 opouští místo havárie na náměstí Bojovníků za mír (dnes nám. Edvarda Beneše). V sutinách zříceného podloubí zahynuli Miroslav Čížek s Vincencem Březinou. | Foto: Publikace Okupace 1968 a její oběti, VHÚ

S vaším, již zesnulým, kolegou Ivo Pejčochem jste v roce 2017 v knize "Okupace 1968 a její oběti" rozšířili seznam Čechoslováků, kteří zahynuli bezprostředně při okupaci a pak i v následujících dvaceti letech. Ať již byli zastřelení, uhořeli ve svých bytech, zahynuli při dopravních nehodách se Sovětskou armádou anebo byli zavražděni. Dospěli jste tehdy k číslu 406. Zjistili či vypátrali jste od té doby další oběti?

Od té doby jsme vypátrali několik dalších smrtelných tragédií. A vlastně jen nedávno jsem v archivech našel další čtyři případy, o nichž jsme až dosud nevěděli, třebaže u některých neznáme zatím jména. I tyto oběti jsou nicméně nesporné, protože jsou zaznamenány ve zprávách zmocněnce o plnění smlouvy dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu.

Od roku 2017 tedy nově registrujeme 429 Čechoslováků, kteří zahynuli v důsledku bezprostřední okupace armád států Varšavské smlouvy či v následujících letech už jen Sovětské armády, která tu zůstala. Tohle nové číslo československých obětí sovětské okupace uvádím vlastně teď vůbec poprvé (rozhovor vznikal 2. červnový týden).

Jde o konečný počet?

Těžko říct. Pokud ale historici nějaké další oběti přece jen zjistí, tak už nepůjde o nijak závratná čísla. Něco jiného jsou ovšem počty raněných či doživotně zmrzačených Čechoslováků.

Kolik jich bylo?

Jsou to jen odhady, protože v žádných výročních zprávách se to nevykazovalo. Jde ale o tisíce lidí a někdy i s trvalými následky jako například ochromení ruky či nohy anebo i traumatizující poranění hlavy. O posttraumatické stresové poruše, kterou tito přeživší lidé dlouhá léta trpěli, už ani nemluvě. V roce 1968 se například přes auto manželů Chlupových převalil sovětský vojenský náklaďák URAL: zahynuli oba i s dítětem a jen zázrakem přežily další dvě.

Nově vypátrané oběti okupace sovětských vojsk (1968-1991)

Okupace 1968 a její oběti
  • Plešivec, okres Rožňava: Řidič sovětského automobilu SPZ 63_86 KO, vojín Ivan Alexejevič Krasnoperov, zajel 26. 2. 1971 s vozidlem na protější kraj vozovky, kde se srazil s protijedoucím traktorem. Řidiči obou vozidel podlehli smrtelným zraněním.
  • Očilov, okres Louny: Československý občan narazil 20. 1. 1978 v nepřiměřené rychlosti se svým osobním automobilem do sovětského obrněného transportéru. Smrtelnému zranění v nemocnici podlehl. 
  • Mariánské Lázně: Řidič osobního auta vojín Sovětské armády Judin se 27. 10. 1978 nevěnoval plně řízení, přičemž srazil chodce Vladimíra Josífka, který na následky zranění zemřel.
  • Demanice: Řidič osobního auta škoda MB 1000 O. Potoczki (nar. 1923) bytem Sikenica, nedal 15. 11. 1985 v 08.00 na křižovatce Jur nad Hronom - Demanice - Zbojníky - Hontianská Vrbnica přednost vozidlu sovětské armády typu GAZ, ve kterém jelo 22 příslušníků Sovětské armády. Tři sovětští důstojníci byli zraněni, škoda na sovětském vozidle činila 6308 Kčs. Řidič Potoczki na následky zranění při nehodě zemřel.

Zdroj: Autentické dobové záznamy z archivu historika VHÚ Prokopa Tomka

Mluvil jsem také s paní, která jako dítě zažila totéž - smrt svých rodičů po střetu se sovětským autobusem. Možná se podle mě až příliš fixujeme na oběti na životech a pomíjíme osudy pozůstalých, doživotně zmrzačených lidí, jimž okupace převrátila život totálně naruby.

Jen pro představu: v informačních "svodkách" ministerstva vnitra o případech denní kriminality a nejrůznějších závažných událostech byla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zavedena zvláštní podkapitola shrnující události spojené s pobytem sovětských vojsk. A nebylo prakticky dne, aby nedošlo k nějaké nehodě či tragické události. Jak říkám: za těch dvacet let to postihlo tisíce a tisíce lidí.

Kdo je Prokop Tomek

Vojenský historik Prokop Tomek

PhDr. Prokop Tomek, Ph.D. (*1965) V roce 2006 absolvoval studium historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlově v Praze. V současnosti samostatný odborný pracovník Vojenského historického ústavu Praha. Zabývá se poválečnými československými dějinami, vztahy občanů a moci v letech 1948-1989, problematikou druhého a třetího odboje, armádou sedmdesátých a osmdesátých let a následky dislokace sovětských vojsk v Československu 1968-1991.

Od odsunu sovětských vojsk z Československa uplynulo třicet let a od samotné okupace třiapadesát. Jaký smysl má dnes vaše pátrání po jejích obětech?

Důležité je připomínat nejenom dny, kdy k nám vtrhla spojenecká vojska Varšavské smlouvy. Navíc jde už o zevrubně zpracované téma. Dobře zpracován je i odsun Sovětské armády. Což byla naprosto brilantní záležitost, kvůli níž jsme se také dnes sešli.

S Ivo Pejčochem nás ale o to víc zajímala ona doba "mezi". Doba mlčení, rezignace, deziluze a snad i smíření se s pobytem okupantů a soužití s nimi mezi léty 1968 a 1991. A právě tohle pro nás bylo, a pro mě stále je, velmi zajímavé a svým způsobem nepopsané téma. 

Jaké tedy bylo ono soužití Čechoslováků se sovětskými okupanty?

Šlo o jejich adaptaci z donucení. Lidé to brali většinou dost realisticky… že je tu zkrátka máme a musíme s nimi nějak vyjít.

Ještě v roce 1969, tedy pouhý rok po intervenci, bylo na Sověty mnoho stížností - na jejich chování, alkoholismus, aroganci, znečišťování životního prostředí… Jeden pán z Orlických hor si takhle stěžoval na výtržnosti opilých sovětských vojáků. V archivech je ale i jeho dopis, v němž svou stížnost odvolává a píše, že "nyní je soužití se sovětskými vojáky velmi dobré a že je tomu velmi rád".

Je snad jasné, o co šlo a proč tak radikálně obrátil. Musel od úřadů pocítit, že stěžovat si na sovětská vojska není totéž jako stížnost na kohokoliv jiného. Stručně řečeno, že jde o odpor vůči tehdejšímu režimu. Proto také stížnosti ustaly a v letech normalizace vlastně ani žádné nebyly.

Nedlouho před pádem režimu, zejména při dvacetiletém výročí sebeupálení Jana Palacha, už žádné ticho či mlčení lidí ale nevládlo.

Politický tlak na lidi tehdy povolil a oni opět získali odvahu. Ve fondu československého vládního zmocněnce pro záležitosti pobytu sovětských vojsk najdeme jen za roky 1988 až 1989 svazky stížností k provozu sovětského letectva na území republiky.

Sověti létali, ve srovnání s naší armádou, mnohem intenzivněji. Létali i v noci, dost nízko, trénovali nálety… jednoduše se s tím moc nemazali a nebrali tudíž na nikoho žádný ohled. Jejich prioritou byla bojeschopnost bez ohledu na cokoliv a kohokoliv - na lidi, přírodu, pole, silnice. Tohle si naopak československá armáda nemohla dovolit.

Ve svých textech zmiňujete "brilantní odsun" sovětských vojsk z Československa. Vraťme se k tomu. Možná i na tuto kapitolu - respektive lidi, kteří se o odsun hlavně zasloužili - zapomínáme.

Slovo brilantní není ani v nejmenším nadsázka. Odsun proběhl z naší strany fakt brilantně. Československá diplomacie, politika, doprava či armáda fungovaly tehdy bez nadsázky až neuvěřitelně, s velkou vynalézavostí, pružností a ochotou. Odsun Sovětské armády byl proto bleskově dojednán a za neuvěřitelně krátkou dobu se také podařil.

Diplomaté či politici Jaroslav Šedivý, Jiří Dientsbier či Luboš Dobrovský dojednávali se Sověty jejich odsun jako politici. A byla to většinou dost vyhrocená jednání. Určitě bych zmínil i obrovské organizační zásluhy generála Rudolfa Ducháčka (rozhovor s Aktuálně.cz s poděkováním odmítl s tím, že "přenechá slávu novodobým 'hrdinům', kteří se o odsun 'zasloužili'" - pozn red.) Sověti trvali na zpomalení odsunu, protože stahovali z celé Evropy půl milionu svých vojáků i s rodinami. Podle nich nebylo možné v tak krátké době odbavit tolik transportů. Jenomže generál Ducháček jim dokázal, že to možné přece jenom je.

Svoji roli sehrál při odsunu nepochybně i Michael Kocáb. Nebyl sice v exekutivě, neměl ani žádnou rozhodovací pravomoc. Byl ale vnímán jako pravá ruka prezidenta Václava Havla s jeho obrovskou autoritou. I tahle Kocábova kontrolní role, stejně jako mnoha poslanců, měla při bezproblémovém a rychlém odsunu sovětské armády velký význam.

Jak moc nás poznamenala více než dvacetiletá okupace Sovětské armády? Naši mentalitu, možná i hrdost na svou zemi a její tradice, ale také politickou kulturu… to jsou snad nejcitelněji zasazené rány, když pominu ty ekonomické.

Jde o jen těžko měřitelné hodnoty…

Zmínil bych ale přece jen zajímavý jev, kterého jsme se už tak trochu dotkli: v roce 1988 dostala připomínka dvacetiletého výročí okupace lidi znovu ve větším počtu do ulic. Tyto protesty či hnutí občanů pak vedly v poměrně krátké době k 17. listopadu 1989.

Trauma ze zrady spojenců, kteří nás okupovali, se znovu projevilo i po dvaceti letech. Lidé nebrali okupaci jen jako ponížení národní cti, ale i zmaření svých nadějí. Od "pražského jara" v roce 1968 totiž očekávali zlepšení svého života, a vojenská intervence spojenců tyto jejich naděje zcela zmařila.

I když tedy komunistická propaganda po dvacet let tvrdila, že všichni jsou spokojeni, nikomu přítomnost sovětských vojsk nevadí a nikdo nic neříká, tak se najednou ukázalo, že jde o silné a bolestivé téma, které většinu lidí trápilo.

A trápí i dnes?

Dnes už to asi lidé zapomněli. Což je svým způsobem i pochopitelné. Že je tomu tak ale i v místech, kde byl provoz Sovětské armády velmi intenzivní a lidé tím dost trpěli, tak to mě dost překvapuje. Na druhé straně jde o tak velké trauma, že je na něj možná lépe zapomenout.

Jak proto vnímáte v kauze Vrbětice nedávné prohlášení předsedy dolní komory ruského parlamentu Vjačeslava Volonina, že Rusko nebude Česku za škody tohoto teroristického útoku nic platit a že by naopak Česká republika měla být Rusku vděčná za to, co pro něj Moskva v minulosti udělala, že do něj investovala a chránila ho?

Záleží na tom, kam se až chceme v historii vracet. K druhé světové válce a obrovskému lidskému a materiálnímu úsilí Sovětského svazu v porážce nacistického Německa, a tedy i k osvobození většiny území Československa? Zejména obrovské lidské oběti Rudé armády například v dukelské či ostravské operaci, ale také na Jižní Moravě jsou nezpochybnitelné.

Pokud se ale vrátíme jen do roku 1968, tak jde o málo vídanou nespravedlnost. Potupu, kterou Rusům - například já osobně - nikdy neodpustím. Šlo o zradu, jakou historie nepamatuje. Vztahy mezi našimi zeměmi to strašně poškodilo a svým způsobem stále poškozuje.

… a že máme být podle Volonina Rusku vděčni, co do nás - podle všeho po okupaci - investovalo? 

Dovolte trochu statistiky: za dvacetiletý pobyt 75 000 sovětských vojáků Československo doplácelo hrubým odhadem denně na každého muže 25 korunami. Ve výsledku jde tedy o astronomickou částku. Ministerstvo financí spočítalo v roce 1986, že Československo jen za nákupy potravin, paliva a dalších komodit Sovětskou armádou ztrácí na nevýhodném kurzu (původně 32 Kčs za 1 rubl, v roce 1988 pak 19 korun - pozn. red.) šest set milionů korun ročně. Tehdy šlo o obrovskou částku.

Dalších pět miliard korun z našeho rozpočtu pohltily stavby (rozsáhlá infrastruktura - pozn. red.), které jsme vybudovali pro sovětské jednotky. Po jejich odchodu byly pak většinou zbořeny. Stejně skončily tisíce Sovětskou armádou načerno vzniklých staveb. Sověti zkrátka a dobře naše zákony téměř v ničem nerespektovali.

Tahle fakta, a zdaleka nejenom je, nechtějí ovšem ani dnes z politických či jiných důvodů mnozí lidé slyšet. Ignorují je.

I proto můžeme ostatně z Ruska slyšet hlasy, že vojáci, kteří se zúčastnili okupace Československa, by měli získat statut válečných veteránů se všemi materiálními výhodami. Jenomže oni přece zločinně znásilnili do té doby spřátelený stát.

Proč tedy u leckterých Čechů přežívá nostalgie po časech RVHP či Varšavské smlouvy? Je to snad důsledek promyšlené ruské propagandy, informační války či čeho vlastně?

V letech totality se nezveřejňovala reálná čísla o stavu ekonomiky anebo jiných důležitých odvětvích, tak jak je tomu naopak dnes. Vše se líčilo v růžových barvách. Dnes proto může mít leckterý Čech dojem, že žije v hrůzostrašné době. Tehdy reálné informace Čech neměl, o realitě tudíž moc nediskutoval a proto nic neviděl.

O čem se například nevědělo?

Třeba o vojenských výdajích Československa, když už mluvíme na válečné téma. Dnes se politici dohadují o desetiny procent HDP výdajů na obranu. Přičemž ty letošní dosahují 1,34 procenta HDP. Jenomže v roce 1989 podíl nákladů na obranu na vytvořeném národním důchodu činil 6,25 procenta. Což bylo 14,7 procenta státního rozpočtu. Přičemž šlo jen o přímé výdaje bez započítání nákladů na infrastrukturu. O těchto výdajích se například nevedla žádná diskuse. Takže proti nim nikdo neprotestoval, nikdo jim neoponoval. Takže i proto se může leckomu zdát doba totality - především z nevědomosti - idylická.

Jak proto vnímáte diskusi o miliardové dolarové půjčce, kterou Československo poskytlo nedlouho po odchodu sovětských vojsk Sovětskému svazu?

Byla to pro mě, asi tak jako pro většinu lidí, novinka. Snad tedy jen postřeh k takzvaným převoditelným rublům, kterou se tato půjčka rovněž vyčísluje. V podstatě šlo o uměle vytvořenou měnu mezi státy RVHP. Jen těžko tedy lze mluvit o vypořádání dluhu v neexistující měně. Dluh tedy musel být ministerstvem financí vyjádřen v hodnotě reálné a respektované měny - tudíž v dolarech.

Diskusi o této půjčce bychom měli zasadit do kontextu tehdejší doby. Možná zapomínáme, že obraz Sovětského svazu v čele s Michailem Gorbačovem byl totiž výrazně lepší než obraz dnešního putinovského Ruska.

Hlavně kvůli Gorbačovovi - kdy v letech jeho přestavby a politice glasnosti byla sovětská společnost rozhodně svobodnější než ta naše - se očekávalo, že Rusko je na začátku cesty do demokratické Evropy. Proto bych na samotné půjčce Sovětskému svazu neviděl nic tak špatného. Sovětskému svazu bylo podle mě namístě pomoci.

Něco jako v duchu již legendárního apelu Václava Havla vyřčeném v únoru 1990 v Kongresu USA: "Chcete-li pomoci nám, pomozte Sovětskému svazu"?

Asi tak nějak. Západní i naši diplomaté tehdy chápali, že pro Evropu by bylo ideální, pokud by se ze Sovětského svazu a potažmo Ruska stal spolupracující demokratický stát. Vývoj šel ale, bohužel, jinou cestou.

Proto mě překvapuje odmítání zveřejněných faktů. Není na tom přece nic diskreditujícího. Fakta o té půjčce měla být naopak zveřejněna už dávno. Kdyby se o tom mluvilo už tehdy, tak to dnes určitě nevyvolá takový povyk a hysterii. Diskuse ohledně té půjčky je tím pádem zpolitizovaná a na půjčku se už chybně díváme jen dnešníma očima. Čímž nechci zabředávat do úvah, v jaké míře byla splacena a kdo všechno na ní mohl získat.

VIDEO: Osudy lidí, kteří zažili okupaci 1968. Exkluzivní série rozhovorů s pamětníky. 

Osudy 1968: Exkluzivní série rozhovorů s pamětníky událostí srpnové okupace. Sledujte už od soboty denně na DVTV. | Video: DVTV
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy