Praha - Solitéři typu Tomia Okamury nemají v přímé volbě prezidenta republiky nejspíš příliš šancí, míní přední politolog Tomáš Lebeda.
"Myslím, že česká veřejnost stále vnímá prezidentský úřad jako státnický, a nevěřím, že by zvolila člověka, který má nulové politické zkušenosti a v řadě ohledů může působit kontroverzním dojmem," soudí Lebeda.
Šanci podle něj má expremiér Jan Fischer, který chce sice vystupovat jako nezávislý, ale o jeho podpoře už mluví i některé politické strany - zejména ČSSD a Věci veřejné. Právě podpora některé významné strany je podle Lebedy klíčová.
Vyloženě stranické kandidáty jako favority v české politice nevidí.
"V tuto chvíli žádná ze dvou velkých stran - ODS a ČSSD - nemá vyloženě silnou výraznou osobnost, jednoznačného kandidáta na prezidenta. ODS je na tom možná o trochu lépe," dodává Lebeda.
"Ale do voleb je ještě rok," varuje Lebeda před příliš brzkými odhady.
On sám se netají tím, že rozhodně není zastáncem přímé volby. "Naším problémem jsou slabé vlády, to bychom měli řešit. Místo toho posílíme prezidenta," říká už delší dobu.
Pro jaký typ kandidátů je přímá volba vhodnější - pokud to srovnáme s volbou parlamentní?
V přímé volbě, byť by mohl projít nevýrazný kandidát, si přece jenom ani strany nebudou moci dovolit nasadit někoho, kdo by byl nějakou šedou postavou, protože by pravděpodobně neuspěl v konkurenci jiných kandidátů. Ale byl bych velmi skeptický, že by měli nějaké velké šance nezávislí kandidáti. Myslím, že největší šance budou mít kandidáti významných politických stran.
Proč by nemohla zvítězit silná osobnost bez podpory některé ze stran?
Vedou mě k tomu zkušenosti ze zahraničí, kde mají přímou volbu: v drtivé většině vítězí stranický kandidát. A strany také mají přeci jen větší finanční možnosti. Nemusí to být straník, ale prostě kandidát, který bude mít za sebou významnou stranu, nebo bude kandidovat minimálně s její výraznou podporou.
Pokud říkáte, že nezávislí kandidáti moc šancí nemají, proč ne mediálně známí typu Tomia Okamury?
Pokud za sebou nebude mít nějakou zajímavou politickou stranu, tak tomu moc nevěřím. Samozřejmě si umím představit, že jednou v těchto volbách může uspět člověk s velmi dobrou nákladnou kampaní, ale nemyslím si, že by to mohl být zrovna Tomio Okamura. Myslím, že česká veřejnost stále vnímá prezidentský úřad jako státnický, a nevěřím, že by zvolila člověka, který má nulové politické zkušenosti a v řadě ohledů může působit kontroverzním dojmem.
Lidé mediálně velmi známí by jistou šanci mít mohli, ale ani v zahraničí to není nijak časté.
Takže konkrétně: co expremiér Jan Fischer, o kterém se mluví uvnitř ČSSD i Věcí veřejných, on sám chce ale vystupovat jako nezávislý. Má tento typ kandidáta šanci, nebo ne?
Myslím, že by mohl mít šanci opět hlavně v případě, že se za něj postaví nějaká politická strana, která třeba momentálně nemá výraznou stranickou osobnost, o které ví, že by mohla uspět. Pak by to i pro ni mohlo být relativně výhodné: případná prohra by nebyla prohrou jejího předního politika.
Pokud by si ale významná strana přisvojila kandidáta, který není z jejích řad, co by to znamenalo pro ni - nebude vypadat jako strana, která nedokázala vygenerovat vlastního kandidáta?
Záleží na tom, jak to ona konkrétní strana bude prezentovat. Na jednu stranu může vypadat, že nedokázala vygenerovat typického straníka, na druhou stranu to může prezentovat jako bonus: že si záměrně vybírá nadstranickou osobnost. V případě ČSSD by to nebylo až tak nedůvěryhodné, už v minulosti nominovala Jana Švejnara. Tato strana navíc momentálně nemá žádného výrazného kandidáta, atraktivního pro českou veřejnost natolik, aby mohl vyhrát. Ale do voleb zbývá rok.
Co tedy případní straničtí kandidáti typu Přemysla Sobotky nebo Miroslavy Němcové?
To je velká otázka. Podle mého názoru v tuto chvíli žádná ze dvou velkých stran - ODS a ČSSD - nemá vyloženě silnou výraznou osobnost, jednoznačného kandidáta na prezidenta. ODS je na tom možná o trochu lépe. Ale strany mají rok na to, aby svého kandidáta nejen představily, ale vlastně permanentně prezentovaly a udělaly ho v mediálním prostoru známým a pokud možno atraktivním. Pan Sobotka ani paní Němcová na sebe ale nikdy nestrhávali nějakou výraznou pozornost.
Má šanci další stranický kandidát, Karel Schwarzenberg?
Za určitých okolností ano. Systém je dvoukolový. Ve druhém kole bude záležet na finálních kandidátech. Například ve Francii ve volbách 2002 se do druhého kola prezidentských voleb namísto očekávané dvojice Chirac-Jospin dostal pravicový populista Le Pen místo levicového kandidáta Jospina. Výsledek byl pak rázem naprosto jednoznačný, přestože by v souboji s Jospinem neměl Chirac pravděpodobně vůbec šanci.
Dvoukolový volební systém bude nahrávat kandidátům, kteří mají málo odpůrců, kteří tolik nevadí.
Nehrozí tedy nevýraznost, nevyhraněnost jako přednost kandidáta?
Nevyhraněnost a nevýraznost může být nakonec v druhém kole určitou devizou. Ale je otázkou, jestli prezident ČR by vůbec měl být výraznou, aktivní, či dokonce aktivistickou personou. Stále trvám na tom, že je to prezident v parlamentním režimu a měl by být spíše symbolem. Primárně je odvozen od konstituční monarchie - jako velmi slabý symbol.
Ale možná se shodneme na tom, že by to ale minimálně měla být autorita...
To rozhodně.
A vidíte tedy teď mezi kandidáty někoho takového?
Možná, ale teď nechci nikoho jmenovat. Do voleb máme ještě rok.
Nezaspaly ale politické strany, když teprve teď začínají diskuse o kandidátech, přestože přímou volbu s větší či menší chutí už delší dobu prosazují?
Myslím, že nezaspaly. Nedivím se, že chtěly mít jistotu, jaký typ volby to bude. Zároveň ani TOP 09 chybu neudělala - v obou případech by měla kandidáta stejného. U jiných stran, myslím, to tak jisté není. Takže to dává smysl. Pokud ale teď budou otálet, tak jim může vlak ujet.
I s vědomím, že jste odpůrcem přímé volby: jak moc podle vás může přímo volený prezident zkomplikovat život vládě?
Dost. Už teď stávající prezident, ač nemá onu silnou legitimitu, má občas potřebu zasahovat do vládní politiky. Zejména v otázce Evropské unie se prezident jeví jako poměrně aktivistický.
A pokud bude mít prezident legitimitu odvozenou přímo od lidu, bude se cítit vybaven velmi silným mandátem, dokonce silnějším, než má premiér, který byl zvolen jako jeden z poslanců. Konflikt může nastat třeba v případě pravicového prezidenta a levicové vlády. Pak může prezident zasahovat do zahraniční politiky, vetovat řadu zákonů, které se mu třeba ideologicky nebudou líbit.
To ale může i teď. V čem to změní přímá volba?
Tím, že přímo volený prezident bude cítit silný mandát a bude říkat: já ho mám přímo od lidu. Pak už nemusí být důležité tolik to, co je napsané v ústavě, ale co si prezident v té chvíli vydobude. Může posílit zvláště tehdy, pokud vláda bude výrazně slabá, kdy koalice bude vratká, křehká a bude hrozit její rozpad. V takové chvíli na sebe prezident může strhnout mnohem více politického vlivu, možná dokonce i moci, než by mu mělo náležet. A slabé vlády u nás byly spíše pravidlem.
Není tedy někde chyba - třeba v ústavě?
První chyba, podle mého názoru, se stala, když premiér Špidla nechal Václava Klause, aby si vykolíkoval prostor dál, než mu mělo náležet. Premiér Špidla byl příliš slabý na to, aby šel do konfliktu s prezidentem Klausem. V řadě věcí ustoupil, nebo je spíš neřešil, a tím mu umožnil jeho postavení rozšířit.
Česká ústava je často interpretována různě. Ale jsme parlamentní režim - a v něm by měl prezident plnit spíše symbolickou funkci hlavy státu. Jenže to u nás prezidenti dlouhodobě nerespektovali - a tím zdaleka nemyslím jen Václava Klause. Legitimitou z přímé volby tyto ambice jen vzrostou.
