Praha - Stávka dopravních odborů může mít vážný dopad na osud Nečasovy vlády.
Aktuálně.cz našlo pro toto tvrzení několik historických paralel.
Před čtrnácti lety, v roce 1997, se konala stávka na železnici a spustila politickou krizi, po níž padla druhá Klausova vláda.
Ekonomické vyhlídky rodin jsou dnes stejně špatné jako před čtrnácti lety. A podle vzoru roku 1997 se chovají odbory i politici.
Historie se může opakovat.
Životní úroveň klesá
Před čtrnácti lety se poprvé od vzniku České republiky snížily reálné platy. Protože zároveň začala růst nezaměstnanost, příjmy průměrné domácnosti klesly ještě víc, než nasvědčuje mzdová statistika.
Podruhé přestaly reálné platy růst loni a letos v prvním čtvrtletí se situace nezměnila.
Podrobnější data ukazují, že situace je opravdu nepříznivá. Počet pracovních míst se za dva roky snížil o 130 tisíc. Čisté příjmy tuzemských domácností poklesly podle úterních čísel Českého statistického úřadu za rok o tři procenta a výdaje dokonce o osm procent. Lidé se velmi pravděpodobně bojí budoucnosti, nepůjčují si a naopak víc spoří.
Nevyšla vládní strategie, podle níž si propuštění zaměstnanci začnou vydělávat podnikáním. Reálné příjmy rodin živnostníků klesly za poslední tři roky o sedm procent.
Situaci v letech 1997 a 2011 porovnávají následující grafy. Pod nimi článek pokračuje.
Zdroj: Český statistický úřad
Zdroj: Český statistický úřad
* Údaj na první čtvrtletí
Soudem proti politické stávce
Právě pokles životní úrovně vytvořil před čtrnácti lety vhodné prostředí pro odborové protesty.
O prvním únorovém víkendu roku 1997 čekalo ministry pravicové vlády překvapení. Šéf železničních odborů Jaromír Dušek vyhlásil dvoudenní stávku a v pondělí 4. února se vlaky skutečně zastavily.
Dušek ignoroval okamžité rozhodnutí městského soudu, který stávku prohlásil za protiprávní, a protest ještě o tři dny prodloužil.
Dopravní odbory pod vedením Luboše Pomajbíka a Jindřicha Hlase nyní opakují "politickou" stávku po Duškově vzoru.
Nejde o klasické vyjednávání o mzdách, ale o konkrétní politické požadavky. Dušek chtěl novou dopravní koncepci, která by zastavila propouštění na železnici, dnes odboráři žádají stažení reforem, které podle nich ohrožují nejen dráhy, ale celý veřejný sektor.
Nečasova vláda se stejně jako předtím Klausův kabinet obrátila na městský soud a ten zopakoval svůj verdikt. Tentokrát odbory stávku o tři dny odložily a získaly oplátkou prostor v médiích.
Luxův dědic Kalousek
V roce 1997 odmítl premiér Václav Klaus (ODS) s Duškem vyjednávat, kompromis s odborovým bossem včetně vyšších platů pro železničáře však domluvil vicepremiér Josef Lux (KDU-ČSL), který měl podporu prezidenta Václava Havla.
Dnešní premiér Petr Nečas (ODS) se událostmi před čtrnácti lety poučil. I když požadavky odborů odmítá, pravidelně se s nimi schází a udržuje si monopol na vyjednávání.
Jeho soupeřem ve vládě je první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek, kterého shodou okolností přivedl do Parlamentu před třinácti lety právě Lux.
Kalousek zvolil opačnou strategii než jeho lidovecký učitel. Vymyslel strategii, která donutila odboráře stávku odložit, a dostal pochvalu v médiích, že se jako jediný z vlády pokusil něco podniknout. Ač opačným postupem, získal totéž, co před lety Lux: zřetelnou podporu prezidenta.
Cestou k rozpadu
Okolnosti železniční stávky z roku 1997 byly předehrou k listopadovému pádu Klausovy vlády.
Tehdejší premiér ještě po stávce prosadil dva úsporné balíčky, které mimo jiné snížily platy ve státní správě, rekonstruoval vládu a navrhl zákon, který by reguloval politické stávky.
Tím vyprovokoval odbory k výhrůžkám generální stávkou a k velké demonstraci na pražském Staroměstském náměstí. Konala se tři týdny předtím, než se odchodem lidovců a ODA rozpadla vládní koalice.
Rovněž Nečasova vláda prosazuje úsporné zákony a slibuje rekonstrukci. Na stole je i návrh na regulaci stávek.
Politici TOP 09 zatím v kuloárech jednoznačně odmítají možnost, že Kalousek zopakuje Luxův manévr a na zakázku prezidenta (Klause) vytvoří přechodnou vládu. Rozbitím koalice však hrozí nejmenší koaliční strana Věci veřejné.
ČSSD má čas
Osvědčeného vzoru z období před 14 lety se v každém případě drží opoziční sociální demokraté.
Jejich předseda Bohuslav Sobotka žádá ihned předčasné volby, vládu se však snaží svrhnout pouze platonicky. U odborových akcí se omezuje na slovní podporu.
Jeho předchůdce Miloš Zeman se choval stejně. Požadoval předčasné volby nejpozději do dvanácti měsíců, jeho sociální demokraté přitom měli s komunisty a republikány ve sněmovně dost hlasů, aby vládu svrhli. Zeman přesto v květnu 1997 nepodpořil KSČM, když navrhovala hlasování o nedůvěře, a dokonce připustil, aby sněmovna schválila rozpočet na příští rok.
Zemanovi se vyplatilo, když počkal, až se koalice sama rozpadne. Před volbami získal hlasy občanů, kteří se obávali nástupu populistů z republikánské strany a ze strany důchodců. Raději pak volili "slušné" sociální demokraty.
Stejné obavy, že hlasy nespokojených voličů převezmou radikální Suverenita a Dělnická strana, motivují k opatrnosti také Sobotkovu ČSSD.
